William Dieterle

Byl nejmladším z devíti dětí továrních dělníků Jacoba a Berthie (Doerr) Dieterlových. Jako dítě žil ve značné chudobě a vydělával peníze různými způsoby, včetně tesařství a jako obchodník se šrotem. Brzy se začal zajímat o divadlo a vytvářel inscenace v rodinné stodole pro své přátele a rodinu.

V šestnácti letech se Dieterle připojil k putovní divadelní společnosti jako kutil, scénický řadič a učeň. Jeho nápadný vzhled a ambice mu brzy připravily cestu k tomu, aby získal role předního romantického herce v divadelních produkcích. Zahajuje kariéru divadelního herce v Německu a Švýcarsku a v roce 1913 se dostal k filmu.

V roce 1919 upoutal pozornost divadelního režiséra Maxe Reinhardta v Berlíně, který si ho pro své inscenace najal jako herce až do roku 1924. V roce 1921 začal hrát v německých filmech, aby vydělal více peněz, a rychle se stal populárním hercem. Obvykle vylíčil „country yokels“ nebo simpletons s velkou chutí a popularitou, ale ambice ho hnaly zahájit kariéru i jako režisér. V roce 1921 se Dieterle oženil s Charlotte Hagenbruche, herečkou a později scenáristkou.

V roce 1923 Dieterle použil své vlastní peníze na natočení svého prvního filmu Der Mensch am Weg. Na základě povídky Lva Tolstého „Kde je láska, tam je Bůh“ si ve filmu zahrála mladá Marlene Dietrich. O několik let později Dieterle o filmu řekl: „Byli jsme jen čtyři nebo pět velmi mladých, nadšených a revolučních lidí, kteří chtěli dělat něco jiného – zajímavý experiment.“ V roce 1924 Dieterle opustil Reinhardtovu společnost a založil vlastní divadelní společnost v Berlíně, i když byla neúspěšná a krátkodobá (Waxworks, 1924 a s F. W. Murnau film Faust, 1926). V roce 1927 založili Dieterle a jeho manželka vlastní produkční společnost Charrha-Film. Dieterle se vrátil k režii filmů jako je Sex in Chains (1928), kde také hrál hlavní roli.

V roce 1930 se politická a ekonomická situace v Německu zhoršila. Stejně jako mnozí z německého filmového průmyslu Dieterle a jeho manželka emigrovali do Spojených států. Dieterle uvedl: „V Berlíně to byl legrační vtip, pokud zazvonil telefon v restauraci, řekli nám, že to musí být Hollywood. No, jednou v noci jsme s manželkou stolovali a opravdu se to stalo.“ Dieterlemu byla nabídnuta práce, aby začal natáčet německé verze hollywoodských filmů. Ateliéry se obávaly ztráty zahraničního obchodu s příchodem zvukových filmů. Ale když dorazil Dieterle, jeho manželka a skupina herců, zjistili, že filmy už byly dabovány. Byli tedy vybráni jako herci německých jazykových verzí čtyř hollywoodských filmů. S Lloyd Baconem – Moby Dick (1930), ve kterém hrála Dieterle Achaba. Po dokončení oněch čtyř filmů byl viceprezident pro produkci Warner Brothers Hal B. Wallis tak ohromen, že pozval Dieterleho, aby zůstal v Hollywoodu. V roce 1937 se stal občanem USA.

Dieterle se rychle přizpůsobil hollywoodské filmové tvorbě a svůj první film The Last Flight režíroval v roce 1931. Počáteční hollywoodská kariéra nebyla ani úspěšná, ani pozoruhodná. Zahrnovala takové filmy jako W. C. Fields, Her Majesty, Love, Jewel Robbery (1932), Adorable (1933) a Fog Over Frisco (1934) s Bette Davis, přesto ale pokračoval. Dieterle přesvědčil Warner Brothers, aby financovali velkou rozpočtovou verzi filmu A Midsummer Night's Dream (1935) s hvězdným obsazením. Výsledný film oživil Dieterleho kariéru a stal se tak významným hollywoodským režisérem. Film měl velmi smíšené recenze pro jeho „amerikanizaci“ Shakespeara, ale byl úspěšný po vydání. Nyní se považuje za klasiku.

Dieterle režíroval první ze svých velmi úspěšných „biografických filmů“ s hercem Paulem Munim, počínaje Story of Louis Pasteur (1936). Ve filmu hraje Muni jako vědec, který objevil principy očkování a bojoval proti skeptické lékařské komunitě. Film byl kriticky i finančně úspěšný a získal pro P. Muniho Oscara pro nejlepšího herce. Rovněž to pomohlo etablovat Warner Brothers jako producenta „prestižních filmů“ po téměř deseti letech známého především díky kriminálním dramatům.

Dieterle vytvořil další biografii s Paulem Munim, Život Emilia Zoly (1937). Dalším Dieterlovým filmem byl Blockade (1938) a Juarez (1939) byl třetím životopisný snímek, který Dieterle točil s P. Munim, zachycující život mexického politika Benita Juárez a jeho konflikt s císařem Maxmiliánem I.

Dieterle byl nazýván „zásadním liberálním ředitelem 30. let“.  Našel finanční i kritický úspěch se snímkem The Hunchback of Notre Dame (1939). Ve filmu si zahráli Charles Laughton jako Quasimodo a 19letá Maureen O'Hara jako Esmeralda. Dieterle vytvořil další dva biografické snímky: Dr. Ehrlich's Magic Bullet (1940) a A Dispatch from Reuter's (1940). Jednalo se o Dieterleho poslední filmy pro Warner Brothers.

Po dalším životopisném snímku s názvem Tennessee Johnson (1942) v hlavní roli s Van Heflinem a Lionelem Barrymoreem a remaku Kismet (1944) s Ronaldem Colmanem a Marlene Dietrich, natočil Love Letters (1945) – rozpočet filmu se během produkce dramaticky zvýšil a Selznick byl nucen prodat Dieterleho kontrakt společnosti Paramount Pictures, kde jeho kariéra nikdy nedosáhla úspěchu předchozích 15 let.

Pozdější Dieterlova kariéra upadala v padesátých letech dvacátého století v éře mccarthismu. Ačkoliv nebyl přímo na černé listině, jeho film sympatizující se Španělskou republikou Blockade (1938) byl kromě lidí, s nimiž pracoval, považován za podezřelý. Ve třicátých letech také on a jeho manželka spolupracovali, aby pomohli dostat lidi z nacistického Německa, a poskytli pomoc mnoha levicovým přátelům, včetně Bertolta Brechta. O tomto období Dieterle řekl: „I když jsem nikdy nebyl na černé listině, musel jsem být na nějakém šedém seznamu, protože jsem nemohl získat žádnou práci.“ 

V 50. letech pokračoval v natáčení amerických filmů, včetně noir filmů The Turning Point (1952) a Salome (1953) s Ritou Hayworth. Produkce filmu Elephant Walk (1954) s Elizabeth Taylor byla pozastavena po dobu tří měsíců, kdy ministerstvo zahraničí nedovolilo Dieterlemu cestovat na Ceylon. Před návratem do Evropy natočil další dva hollywoodské filmy: životopisný film Richarda Wagnera Magic Fire (1956) a Omar Khayyam (1957).

Natočil několik filmů v Německu a Itálii a americký film The Confession (1964) s Ginger Rogers předtím, než odešel od filmu v roce 1965 a vrátil se do Německa. V Německu se stal ředitelem divadla Der Grüne Wagen, poté se sídlem v Taufkirchenu poblíž Mnichova, které řídil společně se svou manželkou Charlotte Hagenbruche. Po smrti své manželky v květnu 1968 provozoval divadlo se svou novou manželkou Elisabeth Daum, a to jako zájezdové divadlo. Dieterle soubor režíroval několik let, přičemž jeho přední hereckou dámou byla Elisabeth Bergner.

Zetwenka