Miloš Vacek se narodil 20. června 1928 v Horní Rovni u Pardubic do rodiny pedagoga a ředitele kůru Jindřicha Vacka. K hudbě ho už odmalička vedl v Kamenici nad Lipou otec pro hru na housle, klavír, hoboj, klarinet a varhany (za nemocného otce už od jedenácti let hrál na varhany a vedl kůr).
Na Státní konzervatoři v Praze (1943 – 1947) studoval hru na varhany a dirigování. Ke konci okupace byl nasazen jako pomocný dělník a balič skla v Kamenici na Lipou. Ve studiích kompozice pokračoval na pražské HAMU (1947 – 1951) u profesora Jaroslava Řídkého. Po absolutoriu pracoval v rámci základní vojenské služby jako sbormistr a dirigent Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého (1951 – 1954).
Od roku 1954 už pracoval jako hudební skladatel ve svobodném povolání. Ve svém rozsáhlém díle (kde tradiční proudy rozvíjel novými prostředky, melodikou, formou a celkovou sdělností) se zaměřoval na hudebně dramatickou tvorbu: komorní („Suita pro klavír“, „Lovecká suita“), vokální („Červánky“, „Žena“), symfonická („O Praze“, „Olympijský oheň“, „Osamělý mořeplavec“, „17. listopad“), orchestrální („Poéma o padlých hrdinech“), rozhlasová („O labuti“), spartakiádní (od 1955) a i filmová hudba, písně, sborová, taneční a scénická („Jan Hus“) hudba.
Dále komponoval opery („Jan Želivský“, „Romance pro křídlovku“, „Kocour Mikeš“, „Bratr Žak“), balety („O dárci radosti“, „Šťastná sedma“, „Meteor“), muzikály („Vítr z Alabamy“, „Madame Sans – Gêne“, „Císařovy nové šaty“) a melodramy („O Šípkové Růžence“) pro domácí i zahraniční divadla.
Složil taktéž rozhlasovou znělku „Závodu míru“ a znělku pro ČESKOSLOVENSKÝ FILMOVÝ TÝDENÍK. Kromě toho upravoval lidové písně, estrádní skladby, dechovou hudbu, kantáty, sbory, masové písně aj. Angažoval se i v různých funkcích (mj. ve Svazu českých skladatelů). Miloš Vacek se významně zapsal i do české kinematografie.
Složil hudbu pro desítky krátkometrážních, osvětových, dokumentárních i animovaných (LIDÉ JEDNOHO SRDCE, STRÁŽ MÍRU, PÍSNĚ HRDINŮ, CESTA VEDE DO TIBETU, BRATR OCEÁN, NOVÝ PŘÍBĚH STARÉ ŘEKY, DĚTI BEZ LÁSKY apod.) a hraných filmů. Komponoval též pro televizi a večerníčky (ZAČÁTEK KONCE, MODRÝ AUTOBUS, O KRTEČKOVI, O KOCOURU MIKEŠOVI, O CHYTRÉ KMOTŘE LIŠCE či POHÁDKY O MAŠINKÁCH). V hrané tvorbě skládal od poloviny 50. let hudbu u krátkometrážních, středometrážních a dlouhometrážních filmů.
Tvořil tak u režisérů Břetislava Pojara (DOBRODRUŽSTVÍ NA ZLATÉ ZÁTOCE), Jiřího Sequense (VĚTRNÁ HORA, NEPORAŽENÍ, ÚTĚK ZE STÍNU a ATENTÁT), Karla Kachyni (mj. ZTRACENÁ STOPA, TENKRÁT O VÁNOCÍCH, KRÁL ŠUMAVY, PRÁČE), Vladimíra Síse (ZE SOBOTY NA NEDĚLI, ŽIVOT PRO JANA KAŠPARA), Františka Vláčila (SKLENĚNÁ OBLAKA a VSTUP ZAKÁZÁN), Václava Hanuše (TO BYLA NOC), Miloše Makovce (CHLAP JAK HORA, ČTYŘI V KRUHU), Emanuela Kaněry (PARTYZÁNSKÁ STEZKA), Jana Valáška (KOUZELNÝ DEN, KDY BREČÍ MUŽI, KDYŽ MÁ SVÁTEK DOMINIKA, NAŠE BLÁZNIVÁ RODINA), Vojtěcha Jasného (PROCESÍ K PANENCE) a taktéž Čeňka Duby (VÁNICE).
V 60. letech byl vybrán i pro koprodukční film Herrmanna Zschocheho (UPRCHLÍK). V 70. a 80. letech se jako skladatel Vacek podepsal jen pod snímky Václava Gajera (KATEŘINA A JEJÍ DĚTI), Stanislava Černého (ČERNÝ VLK a POČKÁM, AŽ ZABIJEŠ), Stanislava Strnada (POPRASK NA SILNICI E 4), Ludvíka Ráži (NĚCO JE VE VZDUCHU) a naposled Antonína Kachlíka (O ZATOULANÉ PRINCEZNĚ).
Skládal hudbu i pro studentské filmy Studia FAMU (NEJŠŤASTNĚJŠÍ ČLOVĚK NA SVĚTĚ a MOTÝL). Vackova úprava lidové písně „Do lesíčka na čekanou“ byla použita v několika titulech (KRÁL ŠUMAVY, ÚTĚK DO VĚTRU, INTIMNÍ OSVĚTLENÍ, NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA a HOŘÍ, MÁ PANENKO). A ještě byl hudebním dramaturgem archivní hudby u filmu FLÁM (1966) Miroslava Hubáčka.
Získal Zlatou medaili ČLR (1954) za LIDÉ JEDNOHO SRDCE, Pamětní medaili (1968) k 70. výroční čs. filmu, Cenu KNV Ostrava (1975) za „Poému o padlých hrdinech“, I. cenu (1975) na Soutěži sborové tvorby v Jihlavě za hymnus „Země má…“, Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1975), Cenu Svazu českých skladatelů (1978) za cyklus „Hledám tě, kráso…“, čestné občanství města Kamenice nad Lipou (1981) a titul Zasloužilého umělce (1984).
Své vzpomínky vydal pod názvem „Má životní Capriccia“ (2008). Byl druhým manželem herečky Naděždy Gajerové (*1928). Používal pseudonymu Miloš Kamenický. Hudební skladatel Miloš Vacek zemřel 29. února 2012 v Praze ve věku nedožitých čtyřiaosmdesáti let.
Jaroslav "krib" Lopour
