Monique Chaumette

Francouzská herečka Monique Chaumette měla před sebou slibnou kariéru, po druhém sňatku se ale práce v divadle i u filmu dobrovolně vzdala, aby vytvořila rodinné zázemí svému manželovi, jímž byl slavný herec Philippe Noiret (1930-2006), k filmu a divadlu se později ale začala postupně vracet. Narodila se do rodiny obchodníka a sekretářky a vyrůstala v Paříži. K divadlu ji přivedl její starší bratr François Chaumette (1923-1996), který po druhé světové válce začal hrát v divadle i filmu.

Spolu s bratrem začala Monique Chaumette hrát v Théâtre National Populaire pod vedením slavného režiséra Jeana Vilara, na jevišti často stála s Gérardem Philipem (Matka Kuráž), ale i s dalšími výraznými osobnostmi Vilarova souboru jako byli Daniel Sorano nebo Georges Wilson. Své herecké schopnosti prezentovala Monique Chaumette především na festivalu v Avignonu, zajímavé příležitosti dostala například v představeních Dantonova smrt, Triumf lásky nebo Spekulant. Mezitím se také poprvé provdala a jejím manželem se stal francouzský spisovatel Albert Cossery (1913-2008).

V Théâtre National Populaire se Monique Chaumette sblížila s Philippem Noiretem, po sedmiletém pracovním i soukromém soužití se rozvedla s prvním manželem a v roce 1962 se provdala za Noireta. Naopak s bratrem Françoisem se tehdy prakticky přestala stýkat, nebyli si povahově blízcí, názorově se rozcházeli a Philippe Noiret na něj ve svých pamětech vzpomíná jako na nepřístupného člověka. Naopak pro svou manželku Monique měl Noiret jen slova chvály, uznání a úcty. Monique se po svatbě vzdala herecké dráhy, aby svému manželovi - vytíženému divadelnímu a filmovému herci - vytvořila zázemí pro jeho práci. Dodejme, že dcera Fréderique (*1960) se jim narodila ještě dva roky před svatbou.

S kamerou se Monique Chaumette setkala již koncem padesátých let v televizi, kde vznikaly adaptace divadelních her (MACBETH, 1959). Ve filmu hrála poprvé až v roce 1965, kdy se v menší roli objevila v kriminálce ZLOČIN V EXPRESU (Compartiment tueurs, 1965). Režisér tohoto filmu Costa-Gavras ji pak přizval ke spolupráci ještě několikrát, jako sekretářku jsme ji mohli vidět například v DOZNÁNÍ (L'aveu, 1970). Režisér Henri Graziani vyzval Monique Chaumette s Noiretem, aby vytvořili manželský pár v rodinném dramatu ZRZEK (Poil de carotte, 1972) natočeném podle starší literární předlohy, tento film však neměl velký úspěch.

I když v sedmdesátých letech předstupovala Monique Chaumette před filmovou kameru jen zřídka, svými výkony v menších rolích obohatila řadu stěžejních filmařských počinů té doby a není nijak překvapivé, že nejčastěji hrála se svým manželem Philippem Noiretem. Byla to například Ferreriho kontroverzní VELKÁ ŽRANICE (La grande bouffe, 1973 - tady však vytvořila manželský pár s Ugo Tognazzim). Znovu s Marcem Ferrerim pak natočila film NEDOTÝKEJ SE BÍLÉ ŽENY (Touche pas à la femme blanche, 1974), opět po boku Philippe Noireta se pak objevila jako matka vrahovy oběti v oceněném dramatu SOUDCE A VRAH (Le juge et le assassin, 1976), v historické fresce AŤ ZAČNE SLAVNOST (Que la fete commence, 1975) hrála menší úlohu guvernantky, s režisérem Bertrandem Tavernierem pracovala v 70. letech vícekrát.

Mimo okruh filmů s Noiretem hrála zajímavou postavu tyranské a žárlivé manželky hlavního hrdiny ve filmu KLOBOUČNÍKOVY PŘELUDY (Les fantômes du chapelier, 1982). Několikrát také ztvárnila postavy matek hlavních hrdinů, ať již to bylo romantické drama KRAJKÁŘKA (La dentellière, 1977) nebo později obnovená spolupráce s Bertrandem Tavernierem (VÁŠNIVÁ BEATRICE - La passion Béatrice, 1987). Za zmínku stojí i další film již zmíněného režiséra Henri Grazianiho; ten již po natočení filmu ZRZEK (1972) nabídl Philippu Noiretovi a Monique Chaumette scénář inspirovaný osudem jeho rodičů. Noiret s manželkou tehdy ale odmítli s tím, že na úlohu stárnoucího manželského páru se cítili příliš mladí. Po dvaceti letech si na Grazianiho a jeho scénář vzpomněli a realizovali film MY DVA (Nous deux, 1992).

V devadesátých letech se Monique Chaumette začala objevovat také v televizi, hrála v několika seriálech a po dlouholeté přestávce začala opět účinkovat také v divadlech (Théâtre Hébertot, Théâtre Fontaine). I když stále příležitostně hraje i ve filmu, zvláště divadlo jí v nedávné době přineslo velké úspěchy. Za vedlejší roli ve hře Moje teta, tvoje teta (Théâtre Fontaine) byla v roce 2005 nominována na Molièrovu cenu, tuto prestižní trofej pak v roce 2009 získala za kreaci tety Rose ve Williamsově hře Dětská panenka (Théâtre de l'Atelier). V roce 2010 se představila v Théâtre Michel ve slavné hře Monology vagíny. Před kamerou stála zatím naposledy po boku Audrey Tautou ve filmu LA DÉLICATESSE (2011).

Pavel "argenson" Vlach