Joan Fontaine

„Vdala jsem se první, získala Oskara dřív než Olivia (její sestra Olivia de Havillandová) a jestli první umřu, bude nepochybně modrá, protože ji ubiju k smrti !“

Britská herečka, narozená v Tokiu jako Joan de Beauvoir de Havilland. Její starší sestrou je známá herečka Olivia de Havilland (1916), se kterou se v roce 1975 odcizily. Obě navštěvovaly střední školu Los Gatos a římskokatolickou dívčí školu Notre Dame Convent v kalifornském Belmontu. Otec Walter měl v Japonsku lukrativní místo jako britský patentový úředník, matka Lilian byla herečkou, známou spíše pod svým uměleckým jménem Lilian Fontaine. Rodiče se vzali v roce 1914 a rozvedli, když byly malé Joan dva roky. Jako malá byla často nemocná (trpěla anémií) a na radu lékaře se s matkou a sestrou přesunuly do kalifornské Saratogy, kde se zdraví Joan promptně zlepšilo a spolu s Olivií začala docházet na hodiny přednesu. Joan byla velmi bystré dítě - ve třech letech údajně dosáhla v IQ testu 160 bodů.

V patnácti se vrátila do Japonska k otci a pobyla zde další dva roky. Po návratu do Států, kdy si její sestra Olivia už budovala reputaci divadelní herečky, se Joan také přidala k divadelnímu uskupení v San Jose a poté i v Los Angeles. Na prknech debutovala v roce 1935 (“Call It A Day”) a později se objevila i na Broadwayi (například “Forty Carats”). Její filmový debut, to byla malá role v komedii ŽENY A MILENKY (1935) pod hlavičkou studia MGM. Větší příležitost dostala po boku Freda Astaira v muzikálu A DAMSEL IN DISTRESS (1937), diváci byli ale zklamaní a film propadl. Pokračovala v tuctu menších úloh, kterými ale nijak zvlášť nezaujala a smlouva, která jí v roce 1939 vypršela, nebyla obnovena. Ve stejném roce se poprvé vdala.

Štěstí se na ni usmálo na jednom večerním banketu, kde se u stolu náhodou ocitla vedle filmového producenta Selznicka, který ji po diskuzi kolem románu Daphne du Maurierové “Rebecca” pozval ke zkouškám. Než si zajistila obsazení, musela však se stovkami dalších uchazeček projít vyčerpávající půlroční sérií testů. Snímek MRTVÁ A ŽIVÁ (1940) podle výše uvedeného románu, v hlavní mužské úloze s Laurencem Olivierem, byl americkým debutem britského režiséra Alfreda Hitchcocka a po svém uvedení v roce 1940 se dočkal nadšených ohlasů a Joan nominace na Cenu Akademie pro “nejlepší herečku” (sošku si nakonec odnesla Ginger Rogersová). Hned rok nato byla Fontaine nominována opět, a to za své předvedení v mysteriózním thrilleru PODEZŘENÍ (1941) s Cary Grantem. Tentokrát už byla úspěšná a její Lina je dnes současně jedinou postavou Hitchcockových filmů, za níž si její představitel odnesl Oskara.

Ve 40. létech zářila v romantických melodramatech, k pozoruhodným filmů, které si mimochodem pečlivě vybírala, patří válečný THIS ABOVE ALL (1942), drama s Charlesem Boyerem a Charlesem Coburnem THE CONSTANT NYMPH (1943), za které získala druhou nominaci, JANA EYROVÁ (1944) s Orsonem Wellesem nebo LETTER FROM AN UNKNOWN WOMAN (1948). Můžeme říct, že v té době zastiňovala svoji sestru. V roce 1948 přijala roli v THE EMPEROR WALTZ (1948) vedle Binga Crosbyho a v roce 1950 se vrátila v SEPTEMBER AFFAIR (1950) a BORN TO BE BAD (1950). Paramountská komedie DARLING, HOW COULD YOU ! (1951) však pro Joan i studio dopadla špatně a následovaly většinou již jen slabší produkce, snad s výjimkou Wellesovy verze „Othella“ z roku 1952 a hvězdami nabitého IVANHOE (1952).

Během následující dekády její sláva lehce povadla, začala se objevovat v televizi a na jevišti. Slušný ohlas měla její broadwayská role Laury v “Tea and Sympathy” (1954) po boku Anthonyho Perkinse. V 60. letech pokračovala na divadle. Na velkém plátně se představila naposledy v hororu THE WITCHES (1966), který také koprodukovala a sporadicky k vidění byla i v televizi 70. a 80. let. V roce 1978 vyšla její autobiografie s názvem “No Bed of Roses” (jejími oblíbenými režiséry jsou Alfred Hitchcock a George Cukor, u kterého se prý o herectví naučila jako od nikoho, zvláště díky jeho výroku “Přemýšlej a vnímej a zbytek se už o sebe postará”). V roce 1980 se dočkala nominace na cenu Emmy za účinkování v soap-opeře „Ryan's Hope“ (1980) a o dva roky později byla hlavou poroty na berlínském filmovém festivalu. Před kamery se naposledy postavila v ne moc povedeném televizním filmu DOBRÝ KRÁL VÁCLAV (1994) v roli Václavovy babičky, královny Ludmily (ve filmu se objevila mimochodem řada českých herců).

“Charles Boyer zůstává mým oblíbeným hercem. Byl to inteligentní muž, měl vkus a soudnost. Byl nesobecký, odevzdaný své práci. Kromě toho měl vždy zájem o kvalitu filmu, na kterém pracoval a jedinou výjimkou mezi všemi těmi ve vedoucích úlohách, se kterými jsem pracovala, byl Fred Astaire, který se staral o film, ne o sebe“.

Sestra Olivia byla matčinou “favoritkou”, a to nejen co se týká herecké dráhy. Mnoho rodinných sporů a zášti pramenilo z toho, že matka upřednostňovala starší sestru. Když bylo Olivii de Havillandové devět, tak údajně sepsala svoji závěť, kde stálo: "Všechen svůj půvab odkazuji svojí mladší sestře Joan, jelikož nemá žádný.” Když se jí Joan pokusila v herectví následovat, matka jí nedovolila užívat rodné příjmení. V roce 1942 byly obě sestry současně nominovány na Oskara pro “nejlepší herečku” a během ceremonie Joan demonstrativně odmítla Oliviin pokus o gratulaci, čímž ji urazila a současně uvedla do rozpaků. Vztah se začal rozpadat, nic na něm nezměnily ani dvě Oliviiny proměněné oskarové nominace v dalších letech. Až do roku 1975 spolu ale obě přesto jakžtakž komunikovaly. Podle Joan ji Olivia údajně nepozvala na vzpomínkovou slavnost k uctění památky jejich matky (zemřela právě roku 1975), Olivia však prohlašovala, že ji Joan odbyla s tím, že je příliš zaneprázdněná. Obě sestry odmítly veřejně komentovat neutěšené rodinné poměry, nepočítáme-li jedno interview, ve kterém Joan trvala na tom, že takzvaná rivalita byla čistou smyšlenkou, se kterou přišli pánové z filmových studií.

Magnát Howard Hughes, který se jednu dobu stýkal se sestrou Olivií, se údajně mnohokrát dvořil i Joan. Tato se během svého života čtyřikrát vdala a stejně tolikrát rozvedla, jejími muži byli: britský herec Brian Aherne (1939 – 1945), William Dozier (1946 – 1951), Collier Young (1952 – 1961) a redaktor Alfred Wright, Jr. (1964 – 1969). S Dozierem má dceru Deborah Leslie (1948). V roce 1952 adoptovala pětiletou peruánskou holčičku Martitu, která ale v roce 1963 utekla z domu - s Deborah zůstaly kamarádky, s Joan se už ale dále nestýkala a ani s ní nemluvila. V roce 1964, ve svých 46 letech, Fontaine dvakrát otěhotněla, pokaždé však potratila.

Za druhé světové války údajně pracovala jako zdravotník, má pilotní licenci a dosáhla úspěchů v balónovém létání i lovu tuňáků. Jezdila dobře na koni a stejně tak i hrála golf. Má licenci interiérového návrháře. Podle posledních zpráv dnes žije v relativním odloučení v Carmelu, v Kalifornii. Má svoji hvězdu na hollywoodském “Chodníku slávy” a po smrti Katharine Hepburnové (2003) tak spolu se sestrou Olivií de Havillandovou zůstávají posledními velkými ikonami Hollywoodu 30. a 40. let. Jsou současně prvními sestrami, které kdy získaly Oskara a navíc i prvními, nominovanými na stejnou Cenu Akademie ve stejném roce.

“Doufám že zemřu na jevišti ve sto pěti, zatímco budu hrát Petra Pana.”

Marek "džanik" Janík