Simone Paris

Francouzská herečka Simone Paris se k filmu a divadlu dostala díky milostnému poměru s významným režisérem Sachou Guitrym (1885-1957), nutno ale dodat, že na rozdíl od většiny jeho manželek a milenek se v umělecké branži udržela a až do stáří hrála vedlejší role v řadě zásadních filmů. Pocházela z Paříže, její vlastní jméno bylo Simone Marie-Thérèse Maderon. Od roku 1930 byla provdaná za Maurice Cronina, o jehož osobnosti zdroje mlčí, je ale zřetelné, že již ve třicátých letech se Simone Paris pohybovala mezi umělci, mezi nepotvrzené informace patří její intimní vztah s režisérem Marcelem Pagnolem (1895-1974).

Před kamerou se mihla poprvé v adaptaci Guitryho divadelní hry OTEC MĚL PRAVDU (Mon père avait raison, 1936). S Guitrym se sblížila a koncem třicátých let již byla jeho milenkou, on také vymyslel umělecký pseudonym Simone Paris (na to také navazoval rozvod s prvním manželem v roce 1940). V Guitryho režii se pak objevila jako ošetřovatelka Henriette v komedii DEVĚT SVOBODNÝCH (Ils étaient neuf célibataires, 1939). Za války pak hrála ve filmové verzi slavné divadelní komedie SLAMĚNÝ KLOBOUK (Un chapeau de paille d’Italie, 1944). Teprve po válce se Simone Paris začala uplatňovat i v divadle, často hrála například v Théâtre des Célestins.

Před kamerou se mezitím dostala i ke středně velkým rolím, připomeňme například Delannoyovu kriminálku OKAMŽIK PRAVDY (La minute de vérité, 1952) nebo komedii ZMIZENÍ PANA PERLA (La fugue de Monsieur Perle, 1953), několikrát hrála i s Jeanem Gabinem. I když se v osobním životě rozešla se Sachou Guitrym, ten ji později ještě přizval do svých velkoryse koncipovaných historických filmů, pouze v menších rolích se ale mihla v jeho filmech NAPOLEON (Napoléon, 1955) nebo KDYBY NÁM PAŘÍŽ VYPRÁVĚLA (Si Paris nous était conté, 1955). Poměrně velkou příležitost dostala v režii slavného Luise Buñuela ve filmu TO JE ÚSVIT (Cela s’appelle l’aurore, 1956). Velkou roli tety Flory ztvárnila ve filmu ISABELLE SE BOJÍ MUŽŮ (Isabella a peur des hommes, 1957) režiséra Jeana Gourgueta, který se ve své tvorbě zaměřoval na problematiku dospívající mládeže.

Sluší se připomenout i další velké role, která odehrála v kriminálkách po boku hvězdy žánru Eddie Constantina (S POZDRAVEM BLAKE – Voutre dévoué Blake, 1954; NEJPRVE ŽENY – Les femmes d’abord, 1963), v mezinárodním měřítku ji ale zviditelnil znovu Claude Lelouch svým filmem MUŽ A ŽENA (Un homme et une femme, 1966), v mezinárodně obsazeném titulu BUĎ ZDRÁV, UMĚLČE! (Salut l’artiste, 1973) dostala roli divadelní ředitelky, jako pacientka u zubaře se pak mihla i v dalším známém snímku BĚŽÍ, BĚŽÍ PO PŘEDMĚSTÍ (Elle court, elle court la banlieue, 1973).

S televizí spolupracovala jen výjimečně, ale několikrát se objevila v cyklu televizních zpracování divadelních her V DIVADLE DNES VEČER (Au théâtre ce soir, 1962-1972), hrála i v několika oblíbených kriminálních seriálech. Před kamerou stála naposledy v roce 1980, po smrti manžela Samsona Fainsilbera se ale stáhla do soukromí a odešla necelé dva roky po něm. Zemřela ve městě Mantes-la-Jolie nedaleko od Paříže 17. prosince 1985 ve věku 76 let.

Pavel "argenson" Vlach