Divadelní a televizní režisér, jenž ve Východočeském divadle dokázal vytvořit několik výrazných inscenací. Jeho syn Petr Novotný s Východočeským divadlem dlouhodobě spolupracuje a od roku 2008 zde působí jako kmenový režisér.
Byl synem hudebního skladatele Jaroslava Novotného (1886–1918), který padl v Československých legiích v Rusku, kde byl mj. i spisovatel a dramatik František Langer.
„Vždycky jsme byli taková kumštýřská rodina. Dědeček muzikant, kapelmajstr – legionář nikdy nevzal do ruky zbraň, a přesto ho v Čeljabinsku zabili. Později o něm František Langer napsal povídku s názvem Muzikant Novotný,“ říká Petr Novotný. (Povídka byla poprvé publikována v roce 1920 v souboru Langerových legionářských próz s názvem Železný vlk. – pozn. red.)
Jaroslav Novotný režíroval ve Východočeském divadle poprvé začátkem 40. let, kdy na post ředitele nastoupil Karel Jičínský, který kromě řady nových herců angažoval také dva režiséry – Karla Svobodu a právě Jaroslava Novotného. Než Novotný v roce 1942 z pardubického divadla odešel, sklidil úspěch moderním pojetím režie hry Lope de Vegy Sedlák svým pánem (1942/43) a hlavně režií Sofoklovy Antigony (1941/42), která byla ve své době něčím mimořádným. Inscenace hry tematizující zpupnost politické moci, která boří odvěký řád, pár měsíců po nástupu Reinharda Heydricha do funkce říšského protektora a jen necelý měsíc po zrušení stanného práva (a s ním i zrušení nařízení o zákazu pořádání veškerých kulturních podniků) musela zákonitě vyznívat jako jasná alegorie nacistické hrůzovlády.
Následně prošel Jaroslav Novotný několika divadly – na Kladně, v Liberci, kde zformoval činoherní soubor a následně se zde stal ředitelem divadla, Brně, v Hradci Králové a Plzni. Od roku 1955 souběžně pracoval v pražském literárně dramatickém vysílání Československé televize a později působil jako režisér cyklu přenosů divadelních představení Zveme vás do divadla, v rámci něhož natočil i první barevnou televizní inscenaci – Dalskabáty, hříšná ves. V roce 1975 získal spolu s režisérem Pavlem Hášou ocenění, tzv. Stříbrnou nymfu, na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu za televizní inscenaci Svědkové obžaloby (1974). Reportážní formou se režisérům podařilo stvořit iluzi záznamu fiktivního soudního procesu, přičemž na lavici obžalovaných posadili generála Pinocheta a další představitele chilské junty a proti nim jako žalobci stanuli zatím pronásledovaní lidé.
Roku 1962 nastoupil Jaroslav Novotný podruhé a opět ne na dlouho do angažmá Východočeského divadla, tentokrát do funkce uměleckého šéfa, v níž ho po dvou letech vystřídal režisér Richard Mihula. Z této doby připomeňme jeho režii Shakespearova Snu noci svatojánské (1963), Klicperova Lháře a jeho rodu (1963), Hvězdy zvané Pelyněk (1964) a především kritikou vysoce ceněnou inscenaci Topolova Konce masopustu (1963), na níž se režijně podílela i čerstvě přijatá absolventka režie Helena Glancová.
Petr Novotný: Táta měl jako režisér velký dar – rozumět si s herci. Vedl je spíš jako kolega nebo kamarád, který dává dobré rady a konzultuje s nimi jejich problémy. Vždy jsem velmi rád poslouchal, když o něm nadšeně vyprávěli slavní pražští herci, se kterými natáčel televizní inscenace. Profesně jsem se s ním setkal jen jako asistent scény, tzv. „pracák“ – pobíhal jsem kolem, nosil kafe atd. Ale bylo pro mě vždy moc zajímavé sledovat ho při práci.
A ještě něco hezkého na závěr. Táta byl mužem Halleyovy komety – vždycky říkal: „Narodil jsem s Halleyovou kometou a až přiletí znovu, už tu nebudu.“
(Když se Jaroslav Novotný v roce 1910 narodil, byla Halleyova kometa poprvé vyfotografována, její další pozorování bylo možné až v roce 1986, v tomtéž roce, kdy Jaroslav Novotný zemřel. – pozn. red.)
