Hromino

Nejsem si vůbec jist, zda jsem viděl stejný Tamako Market jako yenn, neboť kdybych o něm měl já smrtelně vážně prohlásit, že je to nejlepší anime posledních čtyř let, nejspíš bych nevydržel mít poker face příliš dlouho a brzo bych vyprskl smíchy. Generický zástupce žánru slice of life, jenž se snaží z vod těžkého průměru vytáhnout ukecaným ptákem Derou, má dle očekávání mělký scénář, nepropracované a vesměs snadno zaměnitelné postavy (vyjma zmiňovaného Dery) a kromě obsese většiny postav moči nemá prakticky o čem vyprávět. Více v mé recenzi zde.

Blood Lad je pokusem o komedii, která čerpá nikoli z komediálního naturelu postav, nýbrž výhradně z ksichtění, různých deformací obličejů, hysterických výlevů postav, blikajících a mihotajících se onomatopoeií a grafického zjednodušování scén, jež mají působit komediálně. A sází na to tak nezdravě často, že jsem nejednou při sledování musel pochybovat, zda se tvůrci bez onoho ksichtění vůbec v nějaké komediální scéně obejdou. –– Více najdete v prvních dojmech nejen mých, ale i Bile_pani a Larkyho zde.

Je pravdou, že jsem vydržel jen zhruba první půlhodinu, ovšem ani v nejmenším nepochybuji o tom, že zbytek filmu by můj názor a hodnocení nezměnil. Je fakt, že film občas svou amatérskostí pobaví, ale po většinu času jde o příšernou nudu, u níž se zkrátka nejde po celou dobu bavit jen a pouze úděsnými postsynchrony, absurdními replikami, děsivými (ne)hereckými výkony, totální nelogičností a filmovými chybami (woodyho příměr k Tommy Wisseauovi je zcela na místě). Ani nemám chuť rozebírat, co všechno ve filmu za tu půlhodinu nedávalo smysl, stačí mrknout k Fukovi, ten to popsal velmi vtipně a trefně, já bych jen musel papouškovat. Jinak jsem přemýšlel, že bych dal aspoň jednu hvězdu za to, že hlavní hrdinka četla v jedné scéně Tvář toho druhého od Abeho (to pro mě bylo naprostým překvapením), ale… ne. Má oblíbená kniha si nezaslouží být čtena v tak řídkém sranci, jakým právě Poslední výkřik je. A vůbec, má cenu ještě něco dodávat k filmu, kde se na jednom place sejde Šmajda, Bartošová a stávkující dýdžej Štěpán Turek, který se ve filmu objeví nejen jako zmrzlinář, ale i v kůži Olivie?

.hack//SIGN by rozhodně neměl ujít pozornosti každého fanouška anime, jemuž k plné spokojenosti nestačí jen všudypřítomná akce, poletující kozy a vzhledně vypadající vizuální stránka. Máme tu jednoduchou – a přesto velmi slibnou – premisu, se kterou tvůrci umí téměř po celou dobu seriálu dobře pracovat, pomalé tempo, vícero hlavních postav, málo akce a spoustu dialogů. Právě dialogy jsou základním stavebním kamenem tohoto anime, a díky bohu za to, že nejsou k smíchu, dávají smysl, dá se prostřednictvím nich nahlédnout do nitra jednotlivých postav a dobře je prozkoumat. Myšlenka jakési virtuální role, kterou jednotlivé postavy ve hře přijímají, je v tomhle seriálu klíčová a dává dialogům jakýsi přídatný smysl, dá-li se to tak říct. Někdy je však onoho kecání příliš. Jak už jsem zmínil v úvodu, tempo seriálu je velmi pomalé, a v některých dílech se dávkuje děje a nových informací opravdu jak po šafránu, proto si myslím, že by seriál klidně mohl mít bez zhoršení kvality i o pět dílů méně. Nebo by se těch pět dílů mohlo využít k dovysvětlení ledasčeho, neb mi přijde, že po konci seriálu zůstalo – ostatně stejně jako u spousty jiných anime – leccos nedořečeno a nevysvětleno, a to mě v případě .hack//SIGN mrzí mnohem více, neboť v prostoru šestadvaceti dílů by se tyto nedořečenosti daly naprosto určitě dovysvětlit. Co však na závěr rozhodně neopomenu zmínit, je naprosto fantastický soundtrack od Juki Kadžiury, který bych si dovolil označit za dosavadní vrchol její tvorby. A když už se tu rozpoutala komentářová debata o tom, jaká skladba je z OST nejlepší, dovolím si tvrdit, že to je Key of the Twilight, ovšem Mimiru bych dal hned v závěsu na druhé místo. :)

Vidím, že se nám tu v poslední době – zdá se – hudební klipy definitivně zařadily do zdejší filmové databáze. Nejsem z toho kdovíjak nadšen, neb podle hodnocení těch několika málo klipů, které sem byly doposud přidány, mi připadá, že se tady nehodnotí klipy (rozuměj: audiovizuální díla), nýbrž hudba samotná. Je to asi stejné, jako kdyby se filmy hodnotily jen po vizuální stránce. Taky zde vidím jistou stádovitost názorů. Podíváme-li se například na videoklipy kapel, které jsou nejen hudebními kritiky uznávané a proti nimž se jen málokdo odváží zdvihnout prst, vidíme, že jejich hodnocení je za každých okolností červené, ať už jsou jejich klipy sebevětším klišé a bez nápadu. Umělci, na něž se názory více polarizují, mají klipy téměř vždy v modrých číslech. A až tu budou nahozeny klipy umělců, kteří jsou masou hudebních posluchačů odsuzováni a kteří jsou zejména idoly v očích mladých dívek, je jasné, že ať bude mít jakýkoli jejich klip sebevětších kvalit, z černých čísel se prostě nevyhrabe, neboť mu masa zdejších uživatelů kolikrát i bez zhlédnutí samotného klipu napaří bezmyšlenkovitě odpad či jednu hvězdu. Inu, když je někde nízké hodnocení, začínají ovce houfně tvrdit a v prsa se bít, že je to mainstreamová sračka, že ony přece poslouchají kvalitní hudbu. (…) Teď už ale k samotnému Gangnam Style. K dnešnímu datu to jest video s největším počtem zhlédnutí na YouTube, průlom alespoň jednoho kousku k-music k uším a očím masy hudebních posluchačů a – jak už jsem naznačil výše – opět dílo, které polarizovalo společnost. Já i přesto, že čas od času si něco z k-music poslechnu, přiznávám, že Gangnam Style mě jako píseň příliš nezaujala. Neřekl bych, že je špatná, ale spíš mi přijde poněkud moc mainstreamová. Klip je však jiné kafe. Je v něm nápad, pestré lokace, vtip, mírná provokace, svérázný tanec, jenž se stal fenoménem, a je celkově příjemným oproštěním od západní produkce, jak už to tak nejednou ze strany východoasijské kinematografie bývá, které v této kombinaci s písní skvěle ladí, a tak i přesto, že jako samotnou píseň Gangnam Style moc nemusím, v kombinaci s klipem zní a vypadá moc dobře. (…) Závěrem bych chtěl dodat asi jen to, že bych byl nerad, aby někdo můj komentář pochopil tak, že chci ostatní nabádat, aby šli za každou cenu v hodnocení videoklipů proti proudu, a také nechci žádného konkrétního uživatele pojmenovat ovcí. Nechť se tak pojmenuje jen ten, kdo má z předchozích řádků pocit, že se právě jako ovce nejen v hodnocení videoklipů chová a chybí mu/jí vlastní názor. Slabé 4*. Howgh.

Gen Urobuči má prostě fajn nápady, o tom žádná. Z žánru mahó šódžo dokázal vytěžit něco víc než jen sladkou holčičku s medovým hláskem a kouzelnou hůlčičkou, na poli fantasy nezapracoval do seriálu pouze kouzla a bojůvky bez zbytečného fanservisu a v rámci speculative fiction a kriminálky taky nabídl něco méně konvenčního. Je opravdu fajn, že v době, kdy se nejen v Japonsku těžce recyklují všeholičné náměty, se někomu podaří prorazit s neotřelým námětem, ovšem s Urobučiho díly mám skoro vždycky stejný problém. Ten chlap má sice dobrý nápad a nerozmazává jej po slabých troškách jak na krajíc chleba (umí si s námětem pohrát a ponořit se hlouběji), ovšem neumí vytvořit vyvážený, nosný příběh po celou dobu seriálu. Stejně jako v případě předchozího Psycho-Pass, i tady máme zajímavý první díl, který diváka umí naladit, pak zbytečně dlouhou představovačku, kde právě zoufale nějaká dějová kostra chybí, jen se zběsile kecá, pak se teda dobéřeme k nějakému příběhu, který vypadá opět nadějně, ale je zakončen klišovitě, křečovitě a nijak výrazněji. Fakt, je tu úplně stejný mustr. A dokonce i sympatické a nesympatické postavy jsou tu taky zhruba půl na půl (Ledo, Pinion a Chamber × otravná Amy, Bebel a ten její upištěný hlodavec). Abych se trochu blíže vyjádřil k příběhu, je jeho vrchol – jak už jsem naznačil – zhruba kolem sedmého dílu. Zápletka s Ledovým konfliktem mysli ("jsou Hideauze, nejsou Hideauze, zabít, nezabít?") se mi z celého seriálu líbila nejvíce a bylo by vynikající, kdyby se jí scénář držel klidně až do posledního dílu. To by si ovšem tvůrci nemohli odpustit snahu o zavděčení se fanouškům mecha nějakou epickou akci na závěr a také pokusem o moralizování, což v mých očích seriál právě nemálo namočilo do vod klišé. Samotný závěr mi tak přišel oproti začátku a prostředku seriálu zklamáním. Snad se už pro příště Urobuči poučí z chyb Gargantie a Psycho-Passu a já budu moci dát s chutí vyšší hodnocení celému seriálu, nejen jeho námětu. Nemastné, neslané 3*. –– Btw, nezdálo se taky někomu, že v některých postavách Gargantia těžce vykrádá Gurren-Lagann? Kdyby měl Pinion modré vlasy a tetování, tak je to úplný Kamina. Stejný dabér, entusiastický charakter, vazba k bratrovi, chuť bojovat a občas dělat bordel. Bellows mi zase vzhledem (a také velkým poprsím, heh) připomínala hrozně Jóko.

„Jářku, to nám zase dlouho nějaká postava v anime nedostala výpadek paměti, tak proč tento prudce neotřelý nápad neoprášit, nepoukázat na tento bryskní nápad hned v názvu a celý seriál nenaplnit snahou získat znovu ztracené vzpomínky?”, říkali si asi tvůrci tohoto seriálu, když dostali za úkol zadaptovat stejnojmennou vizuální novelu. Ztratit vzpomínky, to je nepochybně hrozivé, ovšem uchopit to za konec namočený ve vodách reverse harému s vystylovanými bišíky nebyl podle mě zrovna dvakrát dobrý nápad. Upřímně, byl to totálně praštěný nápad, ale rozeberme si to hezky od podlahy. Máme tu hrdinku, která utrpěla ztrátu paměti, nic si nepamatuje, má velmi malou slovní zásobu, jen málokdy ve svých větách používá více než tři slova a ráda by své vzpomínky získala zpět. Normální člověk by s takovým problémem zašel do nemocnice, ovšem jeden chytrý elfík (pozor, máme tu i fantasy!), který se vedle hrdinky zjeví, prohlásí, že v nemocnici by jí naopak jedině ublížili a že by naopak měla před všemi utajit, že ztrátu paměti utrpěla. To dá přece rozum, že to nikdo nepozná, když máte totálně vygumovaný mozek, že jo. Taky by se dalo čekat, že člověk stižený amnézií by prvně chtěl najít místa a lidi, ke kterým je zakořeněn – a to sice rodinu a domov –, ovšem hrdinka najust ne, ta si dělá největší starosti s tím, proč na ni jeden černovlasý hezounek pořád tak nesměle kouká. Vždyť ona je tím hezounkem tak zmatená, ona neví, proč ji líbá a proč prohlašuje, že spolu chodí! Ba ne, pozor, ono těch hezounků je vlastně hned několik, všichni mají outfity jak utečenci z cirkusu a jsou tak hubení, že by si s Glumem mohli klidně potřást pravicí. Hrdinka má pro změnu bohatě zdobené šaty služebné, jako služebná pracuje i v jednom podniku, kde i přesto, že je úplné kopyto a zmaří, co se dá, ji mají všichni rádi a ani je nenapadne ji vyhodit z podniku. A že by získala zpátky své vzpomínky prostřednictvím vyprávění těch, kteří ji znají? To také nehrozí. Raději ať se k nim provzdychá sama na konci seriálu, ať je ten seriál dramatičtější. –– Oh my god, tohle bylo na mě moc silné kafe. Stejně jako Chinese Ashio jsem přemýšlel, za co bych mohl dát tu jednu hvězdu, ovšem žádná přednost hodná celé jedné hvězdy mě nenapadla. Hudba mi připadala těžce průměrná, kvalita animace ucházející, opening a ending mě nezaujaly… napadlo mě dát hvězdu za místy nechtěné pobavení na účet tvůrců, ovšem v tom případě bych na revers musel zase spálit hvězdu za velmi nudné pasáže, kde hlavní hrdinka jen vzdychala a vrhala na svůj harém rozličné pohledy. Inu, co se dá dělat. S kufry trpělivosti vystupuji na páté stanici, dál už mě to ani za mák neláká.

Mile překvapen tímto seriálem jsem. Když jsem po době nepříliš krátké opět slyšel spojení "vládce démonů" a "hrdin(k)a", málem mě braly mory a dosti jsem váhal, zda vůbec zkusit první díl, ale nakonec jsem rád, že jsem se opět nedočkal stejné scenáristické křeče a přespříliš bujného poprsí jako u Maojú. Synopse ve mně sice vyvolala dojem, že půjde o nevtipnou blbost plnou všehomožného ksichtění, nepřiměřených výlevů nejzákladnějších emocí a koňskou dávkou fanservisu, ale ve výsledku jde nakonec o velmi příjemný seriál s rozumnou dávkou nenuceného humoru a trochou romantiky, ovšem té je tam opravdu jen malé, uměřené množství, proto bych seriál za rabukome neoznačil. Líbí se mi, že seriál podobně jako Gintama obsahuje odkazy na rozličné prvky z "našeho světa" – kromě McDonald's třeba i na Harryho Pottera či film Super Size Me – a operuje s postavami, které jsou vtipné, nápadité, umí si získat mé sympatie a žádná mi nepřijde zbytečná. Na rozdíl od ostatních doposud zde komentujících bych si však dovolil polemizovat o (ne)záživnosti druhé poloviny seriálu. Ta mi naopak přišla lepší nejen proto, že přinesla více zajímavých postav, ale také proto, že více obsahovala vyloženě konverzační scény a právě onu vícedílnou zápletku o souboji mezi fastfoody. Je to zkrátka taková fajn oddechovka, která sice nijak zvlášť diváka nenadchne a do křesla jej hloubkou psychologie postav a propracovanosti děje opravdu tvrdě neposadí, ale jako příjemné pokoukání po náročném dni slouží přímo výtečně. A výtvory studia White Fox mě zajímají čím dál více. Trochu slabší 4*.

Závěrečný díl filmové trilogie Berserk je v mých očích opět o stupínek lepší než předchozí díl, ale stále to nestačí na plný počet. Je mi sympatické, že velmi svižné tempo vyprávění v dílech minulých dokázalo vytvořit pro závěrečný díl živnou půdu, na níž dokáže závěr vskutku náležitě vyniknout. Tento díl je už od počátku pomalejší a nikam výrazněji nespěchá, je v něm dokonce i prostor pro lyričtěji laděné scény a vnitřní monology, které mi ale třeba v případě neustálého omílání Griffithova vytouženého snu spíše překážely, než že bych je s potěšením kvitoval. Provedení oné osudné druhé poloviny snímku, na kterou jsem se toliko těšil už od doby oznámení adaptace Berserka do nové filmové trilogie, považuji za imho vrchol filmové trilogie. Je sice fakt, že mi nepřipadala až tak děsivá a hororová jako v seriálu, kde na mě pocit naprosté bezmoci obětovaných vyloženě dýchal z obrazovky, ale rozhodně ve mně zanechala největší dojem ze všech scén filmové trilogie. Jsem rád, že tu byl oproti závěru seriálu přítomen Skull Knight a v menším cameu i Puck, opět mě trochu mrzí vynechání pár scén a postav z předlohy (např. již zmiňovaný Wyald, ale čert to vem), dále oceňuji, že se úroveň kvality animace opět o něco zlepšila a já bych si dovolil říct, že tohle byl jediný díl z filmové trilogie, kde se mi grafika opravdu zajídala a vůbec mi nevadila, ovšem oproti krásné vizuální stránce mě zklamala hudba, neb krom úvodního songu zpívaného maestrem Hirasawou jsem v průběhu filmu nezaznamenal jedinou skladbu, která by dokázala efektně podkreslit probíhající děj a utkvěla mi v hlavě i po skončení snímku. Že by v závěru zazněla aspoň nějaká remasterovaná verze Forces? Bohužel ne. I tak jsem však spokojen a jsem rád, že někoho napadlo znovu adaptovat Berserka. Samozřejmě bych si i já přál, aby tvůrci neváhali jít i do dalších částí mangy a tento projekt tak nezůstal jen u úmyslu oprášit původní seriál a přinést více uzavřenější závěr. Lepší 4*.

Jaj, bože můj, panebože, tady přistuj při mně a hoď tam tu sůl na někoho, tam z okna! –– Jestli chcete vědět moji budoucnost, jak jsem trpěl a neustále truhlil, když na Babovřesky se díval, budete muset jít se mnou, z vesnicí do vesnicí! A já cejtím s váma, kdo jste to viděli celý! To není normární, to je zlá nemoc, todleto! A všem tady vám ukazuju tenhleten názor, teď tady vám ho dávám! Tohle za totalitě, by to bylo zakázaný! Jak vidíte to, všechno ukazuje se čistě jenom… je to opravdu sračka. Viděl jsem tam velký špatný, česká kinematografie, nespěte! Všechno se to bouří! Další díl Babovřesek? Jéžiš, co budeme dělat? Ale tak vždy ze sraček můžete vytáhnout se. Zdeňku, chlape nešťastný, odejdeš tam, kde žiješ, hodně vysoko míříš, hodně vysoko, do sraček! Tady máte odpada, lodě míří vysoko, no, je mně to lito, mně to je lito! A až to budou dávat na Nově, hlavně přepínejte kanela!