pm

Po dvou prachbídných filmech Petera Chana příjemné překvapení.

Viděla jsem několik filmů natočených v době čínského výročí, aniž bych si často uvědomila důvod jejich vzniku, např. že jde o skrytou propagandu. Většinu z nich si znovu asi nepustím, "Hua Mulan" je zbytečně pohádková, "Confucius" sterilní, "Ochránci a zabijáci" odpudivě levicoví, atd…ale opravdu znechucená jsem byla jen jednou ("Jian guo da ye"). U příběhu detektiva Ti mi nevadí televizní vizuál, ani přemíra efektů, ale s tou loajalitou a smířením se na konci problém mám. Je jedno, zda si ho vyložím jako prosazení se ženy v mužském světě, poslušnost k diktatuře nebo prostě jen loajalitu k vyšší moci, závěr filmu prostě je poplatný politice. Škoda. Protože jako diváka mne v rámci žánru Tsui Hark nezklamal.

Nejprve jsem byla dost nadšená z formální stránky, z vyprávění, i z faktu, že jde o film k výročí a přitom jiný a hodně odvážný, měla jsem pocit, že jde spolu s vynikající "Pšenicí" Pinga He o stylově nejzajímavější nový čínský film, který jsem viděla v loňském roce. Mé nadšení vyprchalo docela rychle, najednou mám pocit, že je vážně černobílý: jsou to čínské postavy, které se (většinou) chovají statečně, charakterně nebo alespoň lidově…a Japonci zase představují fašismus nebo zaostalost. Ano, téma, na které se zapomínat nesmí, ale v zásadě je to jen umná propaganda.

Tato telenovela samozřejmě není skvost, na druhou stranu nevím, proč se vysmívat formátu, kterého nejsem cílový divák a který coby typický žánrový produkt znám právě jen díky tomuto příběhu. Prostě respektuji odlišnou televizní kulturu, přestože mne v podstatě nezajímá, ani nepohrdám odlišným diváckým vkusem. Trvám sice na tom, že každý příběh se dá nějakým způsobem odvyprávět dvěma hodinami, a že stopáž "Divokého anděla" je příšerně přemrštěná, přesto jako odpad si představuji něco jiného. Natalia Oreiro a Facundo Arana jsou sympatičtí v civilu a navíc schopní televizní herci. Komu zatraceně může vadit holka tak pracovitá, pohledná a cílevědomá jako je Oreiro?

"Všechna náhodná setkání jsou schůzky". Moje řeč, proto jsem na tuhle hru ráda přistoupila. Úvodní scénu úvodního dílu doprovázela Pucciniho árie „Nessun dorma“ a já jsem okamžitě věděla, že se mi to bude líbit, přestože skutečně nejsem divačka latinskoamerických 200dílných seriálů, jejichž obsah by vystačil na dvouhodinový film. Dnes už i v některých jihoevropských státech vysílané argentinské „Ukradené životy“ jsou ovšem telenovela se vším všudy: formální strukturou a technickým provedením, stejně tak v linii narace budováním vztahů, proplétáním jednotlivých příběhů… vždy s důrazem na osudová setkání a hudební podkres. Telenovela s většinou jednoduše čitelným dějem, vývojem i závěrem, s nutnou dávkou patosu, emocí a herecké stylizace, ale velmi dobře vyprávěná a všemi skvěle zahraná.Tvůrci sledují zároveň milostné vztahy, kladou důraz na psychologii postav a široce rozvinutou kriminální zápletku s tématem novodobého otroctví motivovanou skutečným osudem, čímž dílo získává závažný společenský přesah, přestože jen v rámci limonádového žánru. Každé postavě je přisouzena role oběti. Monica Antonopulos je půvabná, Facundo Arana vážně sympaťák a zde má i co hrát. Výborný Adrián Navarro, jehož postava i motivace by určitě zasloužily více prostoru, svému Dantemu propůjčil přesnou dávku magnetismu i tajemství. Ano telenovela, ale v rámci žánru jde o naprosto suverénní dílo. Velice děkuji uživatelce argentina, na jejímž profilu jsem se o mě neznámém seriálu „Vidas Robadas“ dozvěděla.

Fábriho adaptace stejnojmenného románu Ference Sánty patří k nejlepším maďarským filmům, které jsem měla možnost vidět. Přestože ve mně zanechal maximální dojem, i po druhém zhlédnutí mám problém s artovou stylizací, jednoduše zbytečný přetlak metafor, tím spíše, že Hieronymuse Bosche a jeho estetiku hříchu nemusím. "Pátá pečeť" není dokonalá, ale dopad otázek a dojmů na diváka je stoprocentní, a navíc v mnoha ohledech vysoce převyšuje většinu filmů, které normálně hodnotím 5 hvězdičkami, nemluvě o morálním poselství. Nic není tak jednoznačné, jak se na první pohled jeví.

Klamné je léto 68 jak počasím, tak historickým vývojem v Československu. Film stojí na skvělém výkonu Danily Stojkoviće, který aniž by sklouzl ke karikatuře, přestože ji hraje, skvěle a nadčasově vystihuje touhu po respektu a důstojnosti, ničenou jak žoviálností vlastního otce, tak lehkomyslností syna.

Když byl film čerstvě v kinech, tak jsem se bavila. Problém je, že dnes mě to ani trochu nezajímá.

Matteo z „Nejlepších let mladosti“ prostě není Maxim de Winter. Ona se mi líbila, ale snaha tvůrců nabalit na postavu manželky několik vedlejších linek s cílem dívku emancipovat (dokonce mám pocit, že ji i oslovili jménem), naprosto zbytečná. A vůbec zbytečný televizní film, i když o něco lepší než příšerná BBC adaptace z roku 1997. Vím, že Hitchcocka s Fontaineovou a Olivierem nikdo nepřekoná, tak proč jsem se na to dívala?

Druhou část filmu jsem neviděla, to už by byl ryzí masochismus, i když některé dialogy tupostí pobavily. Michael York by měl konečně zabít svého agenta: natočit za čtvrt století tolik balastu, je brutalita vůči divákům. Za trest by se na ty filmy měli denně dívat.