pm

Hudebně v zásadě bomba. Do opery chodím, rock poslouchám. Chtěla jsem to vidět, a jsem vážně nadšená. Škoda, že jsem film neznala v době vzniku, zajímalo by mně, jak bych reagovala tehdy, ale jistě by si mi fyzicky nelíbili hlavní představitelé, což platí i dnes. Ano, jsem povrchní. Vůbec jsem netušila, že Maďaři mají rockovou hudbu, jejich hudební scénu pravda nesleduji. Spolu s filmem „Paní Eskymačka mrzne“ a obecně s filmy skladatele Mihályho Víga hudebně nejzajímavější maďarský film, který jsem kdy viděla. Pro mne je ale zajímavé „Krále Štěpána“ sledovat právě v kontextu doby vzniku: živě si pamatuji všechny hudební filmy, co šly tehdá v našich kinech i mé dojmy z nich… v tom roce jsem měla první desky Queen a Bowieho, které hudebně nějakým způsobem pořád můžu, takže jsem přesvědčená, že by mne film zaujal už tenkrát, kdy českou hudební scénu nejen v kinech reprezentovaly skoro samé břečky. Každopádně: už znám i tv divadelní záznam Krále Štěpána z 90. let: taky dobré, stejná nálada.

Humbuk kolem nepochopitelně přeceňovaného „Protektora“, jakož i českého lva pro naši neafektovanější herečku jsem dodnes nerozdýchala. Slovenské drama „Pokoj v duši“ Vladimíra Balka a technicky precizní, esteticky krásný film výtvarníka Tomáše Mašína, byly pro mne nejzajímavější domácí filmy roku 2009. Velké plátno ten dojem samozřejmě umocnilo, ale krom herců a výpravy cením především skutečnost, že „3 sezóny v pekle“ se vracejí k tragickým únorovým událostem českých dějin, které filmaři jinak celkem opomíjejí.

Tematicky drama "Kanály" přímo souvisí s Wajdovým debutem "Nezvaní hosté", předznamenávající jedno z jeho životních témat: Poláci a druhá světová válka, takže patos a idealismus nebo technické nedostatky nemohou snížit výpověď filmu, alespoň pro mne. Zatímco Cybulského rifle v "Popelu a démantu" jednoznačně ukazují na generační zpověď, tady jsem podobné prvky nenašla. Cením, že v příběhu tragických hrdinů varšavského povstání patos, u válečných filmů vlastně nutný a přirozený, Wajda vždy vybalancuje skrytou ironií.

Osobně ve filmu, jakkoliv ne dokonalém, autorský rukopis vidím: jde především o tu drobnost, že od jeho debutu Wajdovu tvorbu prostupuje tragická válečná zkušenost, přestože nejde o tak osobní výpověď jako v případě Katyně, kde byl zavražděn jeho otec.

Vídeňské Kinowelt má teď v březnu celkem fajn premiérovou nabídku, tedy alespoň pro fandy balkánské tvorby nebo třeba Radeta, kterému okamžitě patří celé plátno, kdykoliv se objeví na scéně. Platí to jak pro „Zemi krve a medu“ Angeliny Jolie, tak pro tuhle Ganselovu nepříliš objevnou, nadupanou moskevskou akci.

Hej, živote! Úvodní informační titulek naprosto mimo, milostné scény jako z jiného filmu, ale rozhodně nejde o špatně natočený film a výprava i herci zaslouží ocenit. Emocionálně rozbitá jsem rozhodně nebyla, ani ohledně násilných scén. Ale vlastně se mi líbí ta snaha bohaté holky, která má srdce a svědomí, podat svědectví o velmi smutném úseku moderní evropské historie. A v tom je taky největší problém: příběh vztahu muslimské malířky a srbského četnika je hollywoodsky rámovaný a vyprávěný film plný náhod a osudových momentů, tlumočící představy naivní Američanky o lásce za časů etnické války, kterou sama neprožila. Taková nezamýšlená celovečerní hraná agitace? Každopádně přiznávám, že na „Zemi krve a medu“ jsem čekala od chvíle, kdy se začala točit, proto jsem taky drama viděla hned první den, kdy jsem to vidět mohla. Jisté je, že film ještě uvidím znovu, třebas budu názorově jistější… ale spíš ne. Ale nebudu zlá ani nevstřícná, přestože se to nabízí. Nakonec znám i hodně špatné, otevřeně propagandistické filmy o balkánské válce… a jsou přímo z jihu.

Ano, u velmi působivého debutu Juanity Wilson se mi nabízí srovnání s dramatem V zemi krve a medu Angeliny Jolie, tím spíše, že jsem je viděla s odstupem dvou dní: je zajímavé, jak se emancipované ženy ze západního světa snaží do svědectví o holocaustu šroubovat romantizující podtón, který v konečném důsledku dopad výpovědi rozmělní.

Zoltán Latinovits byl důvodem, proč jsem si pustila „Odvrácenou tvář“. Naprosto skvělý Zoltán Latinovits bude důvodem, proč si „Odvrácenou tvář“ pustím znova. Už dlouho mne žádný film tolik nepotěšil: z opravdové divácké skepse a měsíc trvající apatie, do které mne uvrhlo opakované sledování filmů Miklóse Jancsóa, mne paradoxně vytrhl režisérův debut. Čímž netvrdím, že beru na milost tu záplavu idealistů a socialistů v jeho následující tvorbě, jen jsem schopna přehodnotit nebo alespoň malinko poopravit svůj znechucený postoj k jeho pozdějším formálním manýrám. Konec konců jsem ty filmy vždycky cenila, přesto se na mé nedůvěře v upřímnost těch sdělení nic nezmění. Zato Zoltán! Zoltán útočí na mou hereckou topku.

Tak jo, jednoduše nechápu, proč se každý tak rád naváží do Baldwina. V "Konkurentech", "Porotci", "Tramvaji do stanice touha", v "Tom našem zapadákově" a ve "Smolaři" byl bez nadsázky skvělý, nemluvě o několika vydařených televizních rolích. A není jediný, kdo má zamořenou filmografii podprůměrnýma břečkama. Viděla jsem "Muže, který se žení" asi třikrát a můžu konstatovat, že rozhodně nejde o nikaký film s nijakým Alecem Baldwinem, ale o příjemný hold klasickým hollywoodským komediím.

Kvalit Zeffirelliho filmu "Bratr Slunce, sestra Luna", ani starého Roselliniho "Františka, prosťáčka božího" tato verze nedosahuje, ale kvůli tomu hodnocení nesnížím. Je to vlastně docela dobrý fór, že pro mne nejzajímavějším představitelem umbrijského světce asi nakonec bude Mickey Rourke.