Divočák

Smekám klobouk, tohle je opravdu maso! John Woo se s Hong Kongem mohl rozloučil různě. Mohl jít zapálit svíčku na hřbitov, mohl jít na střechu vypustit bílou holubici, mohl poprvé v životě natočit romantickou komedii... Jenomže on místo toho natočil Hard Boiled, nechal u toho rozstřílet polovinu sociálního zařízení v Hong Kongu a nastavil jím nový vrchol celému akčnímu žánru. Je možná až trochu na škodu, že akční scény jsou dělané spíš na kvantitu a na lahůdkové "baletní" vložky jako třeba přestřelku s květináči z prvního Lepšího zítřku se tentokrát nedostalo, ale i tak je to prostě nepřetržítý, nekompomisní a snad nikdy nekončící akční nářez, kterému jednoduše nemůžu dát míň než pět hvězdiček!

"The point of all this training is to prepare you for Khans most deadly technique - the series of three kicks." Zbožňuju sérii Karate tiger, zvlášť díly s Lorenem Avedomem, no a Král kickboxerů je z nich jednoznačně nejlepší (a vlastně je jednoznačně nejlepší i z celé série:)). Příběh je sice sprostá vykrádačka Van Dammova Kickboxera (který byl zas určitě vykrádačka něčeho jiného), což ale vůbec nevadí, protože Král Kickboxerů dokázal dotáhnout tenhle profláklý koncept téměř k dokonalosti. Asi největším plusem Karate tigra 4 je neuvěřitelně vystylovaný záporák v podání Billyho Blankse. Častokrát se v podobných filmech setkáváme s tím, že záporáci mají své vlastní specifické pohyby, ale snad žádné z nich se vám do hlavy nezaryjí tak jako tři smrtící kopy Blanksova Khana. Ten navíc ukazuje, že má opravdu neuvěřitelnou formu a snad víc než komukoliv jinému mu věříte, že zkrátka nejde porazit. Avedomům boreček mu sice ke konci slušně nařeže, ale i tak jen těžko věříte, že kdyby si to tihle dva rozdali někde naživo, byl by to právě pohublý Avedom, kdo by z toho odešel po svých. I když Lowova režie kvality staršího Kickboxera ani zdaleka nedosahuje, to v čem Karate tiger 4 Van Dammovu hitovku jednoznačně zastiňuje je kvalita soubojů. Ty tady totiž působí asi dvakrát rychleji a dynamičtěji než tam, mají lepší choreografii a je jich asi tak třikrát víc. Ať už máte radši Avedoma a nebo je vám sympatičtější Van Damme, je to vlastně docela jedno. Oba dva filmy totiž nabízí to nejlepší, co se kdy na podobné téma kde objevilo a jsem si docela jistý, že i než to, co se kdy ještě někde objeví.

Filmová báseň! Ano, Yimou Zhang se sice svezl na wuxia vlně "Tygra a draka", jenomže se poučil z jeho chyb a mistrně z něj vypreparoval přesně to, co z něj dělalo výjimečný film. I v "Hrdinovi" tak najdete překrásně zpracované souboje s úžasnou choreografií, ty ale neslouží jen k vnějšímu zabalení nudného a nezajímavého příběhu, ale naopak překrásně lemují jednoduchou, leč silnou dějovou mozaiku, ve které věci nikdy nejsou takové, jak se na první pohled mohou zdát a která se v podání asijské herecké elity (Jet Li, Donnie Yen, Tony Leung, Maggie Cheung, Ziyi Zhang - bože, co si ještě přát víc?) mění v čisté umělecké dílo. A sakra už jen souboj Jet Li vs. Donnie Yen stojí za čtyři hvězdičky!

"Skanku, co to bylo za chlápka?" "To nevim, ale je tajemnej a je nasranej!" Jedno z mnoha poctivých béček z 80. let minulého století. Už když hned v ůvodu vidíte po silnici létat blesky, načež se z nich seskládá Sheenovo auto, je vám jasné, co tohle bude asi za film. Rychlá auta, načesaná hára, dobové vypalovačky a servírky v minisukních na kolečkových bruslích - osmdesátá léta jsou v plném proudu, logika zůstala pod zámkem a nejdůležitější ze všeho je zábava v jakémkoliv skupenstí. Příběh se vlastně moc nelyší od jiných podobně laděných akčňáků z téhle doby a dost se podobá třeba takové "Vráně". Charlieho Sheena sejmou autofilní pankáči (zrovna když si to rozdává se svojí holkou) a on se vrací obdařen nadpřirozenými schopnostmi, aby si to s nima mohl pěkně vyřídit. V čem je ale "Černý přízrak" originální je právě způsob, jakým Sheen posílá parchanty pod kytky. Ten se totiž nespokojil s obyčejnými zbraněmi, ale s každým z padouchů si nejdřív pořádně zazávodí a pak to do něj napere svým superautem, které vybuchne a zase se pěkně složí a jede se dál. Pokud vám filmy založené na podobných premisách nic neříkají a raději si psychicky zaonanujete nad Bergmanem nebo Lynchem, vyhněte se radši Černému přízraku obloukem. Pokud jsou vám ale podobná béčka blízké, budete se slušně bavit.

"V lese se objevil člověk..." Bambi to je klasika nejklasikovatější a bylo by asi škoda dát mu míň než čtyři hvězdičky. Animace je na svou dobu opravdu perfektní, je udělaná neskutečně milým a vyhlazeným způsobem a na rok 1942 je to prostě bomba. Scénář je navíc hodně nekompromisní a autoři se do něj nebály vložit i zvrat, který své doby způsobil dlouhodobé trauma polovině americké dětské populace (nebudu spojlovat, ale stejně asi všichni víte o co jde). Problém ale je, že mimo něj Bambiho příběh moc toho děje neobsahuje a je rozhodně velké plus, že tomu autoři neudělali delší stopáž, protože dívat se další hodinu jenom na to, jak kreslení jeleni běhají po lese, bych už asi nemusel bez úhony přežít.

Shia LaBeouf se rozhodnul dokázat, že se dokáže ubránit i bez dvacetimetrového robota za zadkem.

"Kakiharo! Co si kurva myslíš že děláš?" "Oh, jenom takové malé mučení..." Na Miikeho Opus magnum jsem se opravdu těšil. Trailer mě potřebně namlsal a jak taky nebýt natěšený na film, který posunul hranice filmové únosnosti zase někam (o hodně) dál, než jsme do té doby byli zvyklí. Problém ovšem je, že Miike všechno to násilí nedokázal rozumě ukočírovat a neskutečně celého Itchio předimenzoval. Místo toho správného fyzického násilí (které třeba funguje tak výborně v Suicide Circle) nám servíruje až komiksově přehnanou umělou stylizaci, kdy krev stříká na dvacet metrů daleko, střeva létají na všechny strany, ale tu pravou bolest a zoufalství z toho prostě cítit není. Samotný příběh, který se točí okolo likvidace jedné Yakuzácké buňky, není jinak nic extra a slouží spíš jako taková absorbční vata okolo všech těch krvavých jatek. Co ale drží Ichiho na nohou jsou výborné postavy, kdy snad každý druhý na place je neskutečný úchyl a pokaždé, když se objeví sám velký megazmrd Kakihara, si můžete být jistí, že teď se teda budou dít věci. A ten ústřední song je chytlavý jako blázen.

Poctivé béčko počátku 90. let. "Obojek" v podstatě jen chytře vykrádá jiné žánrové klasiky - "Běžící muž" s Arnoldem Schwarzeneggrem a "Věznice Fortress" s Christopherem Lambertem, ale přidává k nim originální prvek v podobě obyčejného a civilního hlavního hrdiny v podání starého a obtloustlého Rutgera Hauera. Ten tady plní roli dokonalého naivního antihrdiny, který neustále někomu skáče na špek, chybuje, tahá za sebou dvoutunový zadek a chodí oblečený v košily barvy omalovánek. Nedá se sice říct, že by se tím film vyloženě zkvalitnil (přeci jen mám asi radši "coolery" typu Arnolda nebo Lamberta), ale rozhodně tím přináší něco nového. Zbytek (kamera, režie, scénář, výprava...) je sice béčkový průměr, ale jako celek nenudí a vaše mozkové buňky taky nijak zvlášť trpět nebudou.

"Všichni se musíme obávat zlých lidí, ale je tu jiný druh zla, jehož se musíme bát nejvíce. A to je lhostejnost dobrých lidí." Čekal jsem lecos, ale takovýhle nášup teda ne. Už úvodní scéna v kostele je megacool a jednotlivé přestřelky dají zavzpomínat na Hong-kongská léta Johna Woo. Jenomže... Kanadská produkce je hodně znát. Peněz na to asi moc nebylo, kvalita je kolísavá a vy prostě cítíte, že kdyby scénáristi trochu přitvrdili, Duffy přidal na stylu a navíc dostal větší rozpočet, mohlo to klidně dopadnout ještě o třídu líp. Jinak ale nářez akce, bezva obsazení (to že byl Mladý Indiana Jones?!?) a slovíčko fuck na 100 způsobů. Super! Jo a jděte někam s tím Tarantinem, ten by nikdy nic tak dobrého nenatočil.

"Co to sakra bylo?" "Říká se tomu orgasmus." Sedmá zastávka na mé velké letní filmové jízdě po největších hitech Steva Seagala. Sám tomu nemůžu uvěřit, ale je to tak. Dvojka "Přepadení" se mi líbila ještě víc než první díl! Steve tady sice už není tak vynalézavý jako minule a místo cirkulárek a traverz používá na zabíjení radši pistoli, vrátil se ale k lámání kostí a vazů a to je přesně to, co na něm máme všichni nejradši. Díky čemu je ale Přepadení dvojka lepší než vychvalovaná jednička? Kupodivu za to může kvalitní režie béčkaře Murphyho a přenesení děje z letadlové lodi do rozjetého vlaku. I když se Murphy setkal se Seagalem teprve poprvé, dokázal filmu vdechnout daleko "áčkovější" dojem než jeho předchůdce - seagalovský veterán a tvůrce výborného "Uprchlíka" Andrew Davis. Stísněný vlakový prostor navíc nedává Stevovi takový prostor pro skrývačky, takže se v něm oproti jedničce nemůže téměř neomezeně pohybovat a film konečně (i když jde pořád o nezranitelného Seagala) získává aspoň trochu tu správnou "Die Hardovskou" atmosféru neustálého ohrožení. K tomu si přičtěte obstojné záporáky, výborné hlášky a slušný příběh a musí vám být jasné, že tentokrát se to Stevovi prostě povedlo. To Kaka: Sakra chlape, ty jsi neviděl Glimmermana?