NezPercé

Když jsem dal dvě hvězdy cítil jsem tíhu nespravedlnosti a výčitku v oku Táni Vilhelmové. Přidal jsem tedy ještě jednu a můžu klidně spát...

Když jsem v roce 2013 v únoru navštívil s přáteli na týden New York byl jsem odejmutý atmosférou, kterou jsem znovu prožil až v tomto filmu. Ou maj gád! Naprosto grandiózní přesah filmu, kde pro mě po deseti minutách již nebyl důležitý vypravovaný příběh, ale život budící dialogy. Divoké krásné newyorské dialogy na Broadwayi ať už venku, v divadle nebo na baru. Viděl jsem zde zase Big Apple jak ho muluju! Díky!

Skvely vizualni zazitek, skveli dospeli herci. Slabsi detske role...

Síla tohoto snímku na mě zapůsobila až druhý den, co jsem Sladký život viděl. Několikrát jsem navštívil Řím a tak jsem byl zvědavý i na reálie věčného města, které alespoň podle místního průvodce se mění pomalu a tak nějakých 51 let by nemělo hrát roli, zvláště v historické části u fontány di Trevi apod. Všeho jsem si užil nadmíru i díky délce filmu. Myslím, že Fellini citlivě ztvárnil společnost „přetažených flámů“. Člověk má pak chuť udělat něco smysluplného, takže co se týká nastaveného zrcadla, tak já se uviděl a beru to… budu se snažit být lepším… alespoň týden… no tak den, ale pěkný pokoukání to bylo.

Dnes jsem po čtyřech letech přehodnotil svoje hodnocení a z 1* zvyšuji na 3*. Uvidím zda za další čtyři roky mu přidám na plný počet:)

Facing a dying nation Of moving paper fantasy Listening for the new told lies With supreme visions of lonely tunes :((

Se slzami v očích jdu oprášit činku.

A hle já volám: Armine, Armine! Bratře můj, oba jsme zbloudily! Já z cesty víry a ty v labyrintu dogmatu! Mám rád silné příběhy, neboť jsou pro mě inspirací vlastního života. Když se člověk narodí na konci sedmdesátých let do společnosti, jejíž kořeny hodnot jsou vyvráceny a rozmělněny, je pro něj přímo milost vidět svět, ve kterém silné hodnoty naopak převládají. Když se dívám na Údolí včel Pana režiséra Vláčila, tak v temnotách hlavně naší české společnosti, ale také svého srdce (neboť jsem taky Čech se svými malostmi:) ) vidím onu symbolickou jiskru. Světlo, které dává opět věcem svůj smysl, řád a klid. V příběhu našich dvou rytířů spatřuji hlavně život, který i když je plný paradoxů a rozporů, zasazený do doby jistě z dnešního pohledu náročné pro udržení si životní úrovně, tak je krásný. (omlouvám se za toto souvětí, ale pan Vláčil mě k takovým krkolomnostem dohání:) ) Příběh, který i když je v některých chvílích velice krutý, tak ve mně zanechává přetrvávat spíš pocit silného vztahu dvou lidí a snad i lásky. To „snad“ si samozřejmě odmyslete! Vlačilovi filmy jsou pro mě hlavě o lásce, kterou musím pořád považovat za nejsilnější cit a tak i snad nejvyšší hodnotu našeho života… někdy bohužel :) Ještě jednou děkuji za tento film, klaním se před výkony herců, kamerou panů Uldricha s Macákem a moje uši se klaní alespoň k mé hlavě panu Zdeňkovi Liškovi a přeji každému, ať je pro něj tento snímek stejně inspirativní jako pro mě ať už jsem skleslý na duši jako Armin při pozorování pádu svého spolubratra a nebo svobodomyslně divoký jako Ondřej z Vlková pří návštěvách barů a kaváren (preferuji ty s krásnou obsluhou… jestli si teda rozumíme, Armine!

Na asijských filmech se mi líbí jejich často pomalejší tempo, než na jaké jsem zvyklí při sledování filmů mého západního světa. Taiwanský film Nejvzdálenější cesta, který jsem měl tu možnost vidět na 43. MFF v Karlových Varech (těch příležitostí, při těch bojích u pokladem nebylo opravdu mnoho) mě tímto tempem zaměřeným více na náladu než ostrou dějovou střelbu krásně omámil závojem dlouhých záběrů do smutných očí krásné „hlavní“ (řekněme nejkrásnější ze čtyř postav:) hrdinky hledající… povězme si to upřímně… lásku. Pro diváky, kteří jsou lehce netrpěliví nebo zrovna v akčnější náladě by se mohla meditace nad romantickým dramatem lehce stát zápasem s časem o každou další vteřinu, zda v kině setrvat nebo jít s přáteli do baru. Ale doporučuji vše hodit za hlavu a nechat na sebe necelé dvě hodiny působit tento zajímavý snímek a věřím, že v tom baru budete sedět nad koktejlem s rozzářenýma očima.

Často, když jsem v Alpách a vidím, tam ty upravené svahy, romantické hotýlky, před kterými jsou lehátka s opálenými důchodci (pokud, tak můžu nazývat hraběnky a barony našich jižních sousedů), tak si vzpomenu na tento film. Film natočený velice pozitivní kamerou padesátých let s půvabnou vídeňskou favoritkou, mého již zesnulého romantického dědy, Romy Schneiderovou, mě vždy dostane do dobré lehce nostalgické nálady. Cítím při něm ten pocit, který jsem měl jako dítě v uzavřené teplákové republice koncem osmdesátých let, když se ke mně dostalo něco ze západu… cítil jsem najednou ten vánek z alpského sanatoria, kde na lehátku se opaluje Romy Sneider… nahá… hodně jedu:) , ale je to tak. Dávám pět hvězd a nedá se s tím nic dělat:)