Thurin

Citát: „Všichni chtějí zázrak, trhají mě na části. Pro někoho jsem nový Kristus. Pro jiné antikrist.“ Film Agónie vypráví o konci života legendárního ruského mystika Grigorije Jefimoviče Rasputina. Snímek nám ukazuje jeho vliv na carskou rodinu a tím i na chod celé ruské monarchie, jeho zhýralý život. Tyto dvě věci byly trnem v oku řadě vlivných lidí. A přivodily i jeho smrt. Část zobrazeného Rasputinova života působí jako vlnobití. Je miláčkem především carevny, protže má dobrý vliv na nemoc jejího syna. Je i zhýralcem, který chce mít ženu, na kterou si ukáže, ale i posledním nuzákem válejícím se v blátě. Snaží se hýřit ve vysoké společnosti i se vrátit domů ke kořenům. Nakonec zůstává sám jen se sebou. Do snímku jsou vkládány také záběry mimo klasické vnímání – jde o černobílé historické dokumentární záběry připomínající různé události i barevné surrealistické vize.

Citát: „Soudružky ženy! Revoluce vás osvobodila. Teď nemáte pána. Říkejte mi prostě soudruhu Suchove.“ „A ještě vám povím, přelíbezná Kateřino Matvejevno, co mi připadáte doslova jak sněhobílá labuť...“ Příběh rudoarmějce Suchova je vyprávěn v dopisech jeho milované Kateřině Matvejevně, která na svého milého čeká někde uprostřed nekonečné Rusi. Suchov se k ní vrací z války přes turkestánskou poušť. Cestou získává přátele, kterými jsou mladý voják Petrucha, střelec said či celník Vereščagin, ale také harém devíti manželek Černého Abduly. Ten se svojí bandou terorizuje okolí. Právě bojem Suchova a jeho přátel, kteří chtějí ochránit ženy z harému, s bandou Černého Abdula celý příběh vrcholí. Bílé slunce pouště je na první pohled typickým easternem. Mezi nejpopulárnější sovětské filmy jej posouvá především zapojení humorného nadhledu a komediálních prvků, které hraničí až s parodií daného žánru – zejména v první polovině. Ta je i především vystavěna kontrastu moderního komunistického přístupu a zkostnatělého muslimského náboženství. To nejlépe ilustrují stařešinové sedící na bedně s dynamitem či zakrývání obličeje dívek vyhrnutými sukněmi. Tento kontrast je přítomný i v druhé půli, ale je posunut do vážnější linky a blíží se spíše k dramatu. Ideálně jsou tyto dvě linky spojené v postavě celníka Vereščagina. Jehož osobnost krásně dokreslují písně Bulata Okudžavy.

Citát: „Na světě scházejí tři věci: schody do nebe, most přes moře a spravedlnost v lidském srdci.“ Film Tengize Abuladzeho natočený na motivy veršovaných povídek Giorgi Leonidzeho vypráví příběh gruzínské vesnice z počátku dvacátého století. Jestliže budeme tento snímek vnímat v rámci volné trilogie o Dobru a zlu, tak Strom přání je vyprávěním o Dobru, zlu a kráse. Film začíná úžasným prologem, který sleduje umírajícího bílého koně (symbol Krista) v červených mácích. Je to Gediův kůň, tedy jednoho z hlavních hrdinů snímku. Přestože další dlouhá přibližně hodinu trvající expozice je spíše veselá a představuje zejména zábavně rázovité figury obývající vesnici, tento prolog předznamenává tragédii, ke které vše nevyhnutelně míří. Kůň, kterého strýc Cicikore zabije, aby se netrápil, nebude jedinou ztrátou, která pro Gediu z jeho rukou vzejde. Už na samotném prologu vidíme nádhernou barevnou stylizaci, která nás bude provázet celým filmem. Možná bílý kůň představuje Krista a rudé máky jeho prolitou krev, možná je kůň jen symbolem nevinnosti a máky její ztráty, ale především je bílý kůň ukázkou krásy a jeho smrt bolesti z její krásy, kterou nedokážeme stvořit, ale pouze zničit a zahubit. A o tom je i celý Strom přání. Hodinu dlouhou expozicí se prolínají krátké příběhy, v nichž nám autor představuje jednotlivé důležité postavy vesnice – samozvaného vůdce a moudrého starce Cicikoreho, bláznivého anarchistu Joramiho poslouchajícího blížící se vlak revoluce, pokryteckého popa, místní rozvernou krasavici, zaříkávačku Fufalu obětující svůj život nenaplněné lásce či vlasteneckého učitele. A také ústřední mileneckou dvojici krásnou Maritu a již zmíněného Gedia. Jejich láska však nemůže být naplněna. Marita je totiž provdána v domluveném sňatku za syna boháče, kterého nemiluje. Tento sňatek domluví Cicikore, který se v průběhu filmu promění z moudrého starce na strážce zkostnatělých tradic. Když Gedia poté Maritu navštíví, jsou viděni a Marita jako nevěrnice zostouzející celou vesnici je vezena na na oslu vesnicí. Ostatní lidé po ní hází bláto. Nepřidat se k davu či se bu dokonce postavit dokáží pouze výše zmíněné zábavné figurky (Fufala, učitel, anarchista), které jsou ale více za obdiv stojící osobnosti, než kdokoli z lynčujícího davu. Všichni nakonec končí v blátě, protože krásu, kterou měli a nechápali, zničili. A znovu vidíme červené máky, které jsou symbolem krve a ztráty. „Těžko se dá uvěřit, že tak krásný strom z ničeho nic vyrostl uprostřed prachu a smetí. Kde se na světě bere krása? Kam odchází? Proč mizí?“