Chřástal

Kafka běžící, skákající, bojující …a píšící dopis otci. Na jednu stranu hladká kafkovská atrakce podobná krámku pro turisty, kde akci občas střídají narážky na známá autorova díla a kde nesouchotinářsky urostlý Jeremy Irons ke konci začíná pochrchlávat, aby se neřeklo, na druhou stranu co vím o Soderberghovi, tak na takový záměr je snad příliš rafinovaný, takže mi nejspíš cosi uniklo jako obvykle. A navíc je to fajn, Ironse mám rád a jako jeho kamarádi z mokré čtvrti (ten pajzl rozhodně nevypadá jako kavárna Arco) se tu mihnou Abrhám a Havelka a Praha je tu krásně expresionisticky černobílá (a občas se tu někdo jmenuje Murnau nebo Orlak). Bonus pro tuzemského diváka je, že Pražský hrad je tu kafkovským Zámkem (ostatně v angličtině castle jako castle), kde sídlí byrokratická moc a odkud se rozprostírá tísnivá hrozba… *** a půl

Námět je dobrý, ale způsob vyprávění děje a dialogy postav mi připomněly dávné literární opusy mého kamaráda (zdravím Davida. Lopana) jako „Nechytitelný kovboj“ nebo „Záhada oranžového světla“. Tenkrát mu bylo osm. Tohle pojetí spolu s místy hodně jalovými efekty (když se z měsíčního prachu vysune robotická hlava a zvědavě se rozhlíží, chybí už jen sitcomový vmíchaný smích publika) posunuje Měsíční past někam na hranu béčka a céčka, nicméně zábavného. Rádoby tvrdé hlášky nasáckých parťáků, intermezzo ve striptýzovém baru, vědcova snaha o diplomacii či meziplanetární soulož na Luně sichrují brakové uspokojení.

Letní cerhenické kino. Myslel jsem, že půjde o zcela vážné melodrama, takže mě překvapilo, že Lístek do památníku je velice vtipný – teda místama, jak se říká v Big Lebowském. Film má trochu šrámkovskou atmosféru, nejen díky Písku, což jsem zjistil až zpětně, ale i díky motivu tajemného splavu, který chce najít Högerova postava a v jednu chvíli i jeho hystericky opatrovnická sestra uvalující na věci minulosti a lásky přísné embargo. Jako by to byl Šrámkův stříbrný vítr, závan mládí a nadějí… Herci jsou samozřejmě výborní, jen jsem musel myslet na to, že Karel Höger občas hovoří stejným „bodrým“ tónem, jakým namlouval kocoura Mikeše.

Než jako detektivka je tenhle film lepší coby ilustrace Poeových existenčních problémů a amerických spisovatelských kruhů a jako snaha o Poeův povahopis a vhled do jeho tvorby – citují se tu autorovy básně i názory z Filosofie básnické skladby. Iluze Ameriky před polovinou 19. století s jejími hospodami, literárními salonky, doutníky, básnířkami a společenskou spodinou v českém televizním filmu z 90. let je samozřejmě kouzelná - kromě frajerského floutka Langmajera nebo komisaře Oldřicha Navrátila (a už chápu, proč se v Tele tele pořád ptali Josefa Cardy, jestli má chlapa) je pozoruhodný Vladimír Dlouhý jako E. A. Poe.

Tohle jsem měl vidět před tím, než jsme šli vybírat kočárek.

Navrhuju společenskou hru: kdykoliv se v Bratrstvu vlků objeví kýčovitý zpomalený záběr, všichni si dají panáka. Objevení se titulního netvora se tak asi nikdo nedočká, a nejspíš je to dobře. Přitom natočit podivný příběh gévaudanské bestie je dobrý nápad, ale ne takhle. Toho člověka měli nechat točit jen scenérie (lesy, bordely), ale nic akčnějšího. Místy je v takových scénách cítit závan až absurdní inspirace, jestli ne rovnou parodie - za cloumání obětí neviděnými obřími Čelistmi by měl Spielberg podat žalobu (potom, co se přestane smát), past na bestii má asi působit jako z Predátora, ale je spíš jak ze Čtyřlístku, o závěrečném Mortal Kombatu ani nemluvě. Prostě zcela namístě je klasické ironické „V tom filmu je všechno“. Ale je to film docela zábavný, nejen vtrhnutím absurdně pitomých scén do děje, neseného atraktivním námětem, ale i tím, kam se děj různě překvapivě stáčí. Celkem baví i postavy jako hlavní hrdina - přírodovědec s uvolněnými mravy nebo samozřejmě Monica Bellucci, ale hlavní dojem přebít nemůžou.

Scéna, která kopíruje slavný Friedrichův obraz Poutník nad mořem mlh, je pro Hastrmana docela příznačná – hlásí se k romantismu, nebo je to fór, ironie? Nejspíš obojí. Hastrman nabízí protiklady člověk - zvíře, člověk - příroda, pudy - vyšší city či křesťanství - pohanství a zároveň je žánrovým příběhem dívkou přitahovaného monstra – když se ke konci vynořuje hlavní postava v dešti a záblescích bouře, scéna vypadá - trochu směšně - jak ze starých hororů (Když jsme u toho, kamarád podezříval v jednom momentu Havelku z inspirace Wicker Manem). Občas právě něco zaskřípe a taky to mohlo být trochu syrovější (aspoň mám dojem, že Urbanova kniha taková byla), ale čert (tedy spíš hastrman) to vem, když je to celé ohromně vtipné. Jsem rád, že ještě není konec vodníků v Čechách.

Ikarie XB 1 vypadá pěkně a epizoda s mrtvou lodí je výborná, ale co se týká celkově děje a postav, jako bych sledoval komiks z ábíčka. Kromě toho film působí jako pilot k seriálu, který nikdy nevznikl. A jako by to tvůrci museli tomu faktu přizpůsobit, vzhledem k tomu, kolik se toho najednou během posledních pěti minut odehraje.

Woody Allen tu hraje opačný typ než obvykle – jeho Howard Prince není paranoidní hypochondr, který se hlavně nechce do ničeho zaplést, ale člověk, který na nabídku krýt svým jménem zakázaného autora kývne docela lehkovážně. Naopak typicky woodyovských fórů je řada, třeba zdůvodnění, proč plavání není sport či to, když je ve scénáři nutné změnit způsob popravy Židů, neboť sponzor pořadu nechce, aby zde byl plyn ukazován ve špatném světle. Jinak komorní film, který na pár postavách (exceluje Hecky Brown – místy trapný či odpudivý, tragický, dojemný – a lidský) ukazuje hlavně fungování cenzury a nátlaku za mccarthismu, ale taky komentuje „hony na čarodějnice“ obecně, včetně toho, jak to jde snadno a většina systém přijme, přičemž málokdo se zkusí nahlas vzepřít. Objeví se tu taky častá – a často tragická – myšlenka těch, kdo se rozhodli pro hru s protivníky, a to „Jsem chytřejší než oni“. A do toho ještě cyranovská otázka, jestli se můžete do někoho zamilovat na základě slov napsaných na papíře – a co když se pak ukáže, že je nepsal…

Některé momenty jsou i díky podivné dikci jak z Divadla Járy Cimrmana a pobaví i výskyt Zdeňka Srstky nebo to, že Landova postava se jmenuje Albín. Veselé to ale asi být nemá. Příběh studenta, který si podpisem spolupráce s tajnou policií zničil život, musel zvlášť v roce vzniku vzbuzovat určité asociace, ale zajímavý film je to pořád, přestože trochu nevstřícný i k divákovi, nejen k postavám. Jsou to často sluhové vyšší moci nebo lidé tou mocí semletí, případně obojí. Hrací figurky, co nevědí, že jsou figurkami. Körnerův dějinný pesimismus jim nedopřeje ani naději, jen zmar a další zrady. Jen kozy Sabiny Laurinové na začátku příběhu jsou z nějakého jiného, lepšího světa.