Chřástal

Jako kdyby se Ladislav Fuks rozhodl napsat komedii (ne že by jeho díla nebyla vtipná) a navíc do jeho pohřebního světa vpadla zestárlá Pipi Dlouhá punčocha, kterou ani na stará kolena neopustil životní elán a sklony k anarchismu. Romance ztraceného člena Addamsovy rodiny a potrhlé báby za fajnového písničkářského soundtracku je vtipnější i odvázanější, než jsem čekal. A rozhodně nečekaný je (asi dvouvteřinový) záběr, který na Maude a její život náhle vrhne dost jiné světlo.

Policejní linie je jak z jiného filmu, ne blbého, ale standardně klišovitého, a je zajímavá hlavně nutným nepochopením toho, o co vlastně „D-fensovi“ jde. Tvůrci filmu jako by se naopak zalekli, co stvořili, a proto z Douglasovy postavy nakonec udělali magora ohrožujícího svou rodinu a téměř veškerou nejednoznačnost smetli ze stolu. Do té doby je to ale jiné kakao. Ten „american way of life“ je tu pozorován s takovým šklebem, že to, čím hrdina putuje, když musí opustit svůj vůz, vypadá jako nějaká dystopie. Jeho vzpoura proti absurditě, nespravedlnosti či celkovému sráčství je podtržena tím, že nevypadá jako outsider z podstaty, ale jeho kravata a bílá košile jsou znakem seriózního občana a do té doby fungujícího kolečka ve stroji…kterému ale může jebnout, když je toho už moc. Douglas je famózní.

Při sledování se mi v souvislosti s diváckými žánrovými očekáváními vybavil název jedné Neffovy knihy: Všechno je jinak. A kupodivu se úplně nenaplní jinak příznačně znějící titul, který čte jeden z místních nešťastníků, černohumorné povídky Flannery O´ Connorové Dobrého člověka těžko najdeš…

Tohle hodnocení možná ovlivnil i dávný pocit z jízdy, byť omezené (viz můj komentář k Legendám z Dogtownu). Ale jen lehce. Je až nepochopitelné, kolik tehdy vzniklo – a dochovalo se – kamerových záznamů, ale rozhodně je to dobře. Vzpomínky pamětníků, šílené disciplíny, punkově-kutilský kolorit skejtové subkultury, dávka nostalgie a stylový soundtrack z toho zkrátka dělají pecku. Překvapivý přesah naznačuje, že „svoboda“ není vždy úměrná míře svobody politického systému…

„Strč mý klientce jazyk do pusy a zažaluje tě – tím smlouva padá.“ Ano, rok 2017 je doba, kdy si na rande musí muž se ženou sjednat podmínky intimního styku, a to za přítomnosti právníka. Připadá vám to jako zábavná vize budoucnosti? Mně Too. Na druhou stranu si vždycky můžete pořídit robotku, což už by v naší korektní „budoucnosti“ asi neprošlo, určitě ne model Bambi 14. Ale třeba tu s perfektní mechanikou a s vlněním pánve – tu dělali ještě v Detroitu. Prostě začátek servíruje vtipnou představu budoucí civilizace se spoustou nápadů, ale přesun hrdiny do pustin a pouští a dobrodružného road movie už tohle postrádá. Putování zpustlou krajinou schází syrovost a je jasné, jak to asi skončí, ale zkrátka jde o dobrou odlehčenou podívanou s překvapivě sympatickou Melanií Griffith v roli ošlehané akční hrdinky. *** a kousek

Na papíře to vypadá dobře, ale ve filmu je to nakonec málo uvěřitelné i málo bláznivé, ve výsledku docela nudné. Zajímavé je neobvyklé zasazení do 20. let a místy pobaví různé bonmoty, ale jinak nepomůže ani honička ve veteránech, která, stejně jako řada dalších věcí, jako by se děla bez nějakého hlubšího důvodu a bez šťávy. Brejchová v poloze milionářské dcerky i v poloze klonu působí stejně - jako robot.

Nabízí se napsat, že když to přeženete s houbičkami, pak nevíte, jestli točíte Rozmarné léto, nebo Městečko Twin Peaks, kde obsluhuje Dejdar v kožených kalhotách. Tohle spojení, vymazlená / manýristická vizuální stránka a famózní kreace Polívky a Stivínové dělají z Elišky docela pozoruhodný film konce rozmarných devadesátek, po kterém Otakáro Schmidt začal hledat mystiku jinde než v psilocybinu. Právě ty houbičky mi tu nakonec připadají docela zbytečné, stejně jako snaha o příběh související s linií „filmu ve filmu“.

Tak by vypadal Šílený Max, kdyby ho točil Jim Jarmusch (včetně uspávání diváka) poté, co zhlédl Konec srpna v hotelu Ozón. Poslední bitva přešlapuje a chvílemi nudně tápe, nabízí toho ale dost. Stylizace a grotesknost dění v pustém světě připomíná Moebiovy krátké příběhy a postkatastrofická budoucnost jako by strhla svět někam do minulosti s absencí rozumné řeči, zato s tvorbou nástěnných maleb a ochotou riskovat ránu kyjem do hlavy, aby muž sehnal nějakou zjevně velice nedostatkovou buchtu.

David Carradine ve čtyřroli, dále Christopher Lee a Eli Wallach jako „muž v oleji“. To je obsazení vysněného projektu předčasně zemřelého Bruce Leeho, který napsal námět spolu s Jamesem Coburnem. Prostě legendární film, který je legendární do té doby, než si ho pustíte. Tichá flétna aka Železný kruh měl být asi filosofické kung-fu – a ta filosofická stránka je překvapivě lepší složkou. Souboje jsou opravdu tristní, stejně jako „epický“ příběh: Cord se rozhodl najít a porazit tajemného Zitana, aby zjistil, co se píše v jeho Knize moudrosti. Musí proto projít zkouškami, což vypadá tak, že se pořád producíruje v trenclích, musí zmlátit opici (David Carradine), občas někoho skopne z koně a vede poměrně zábavné rozhovory se slepým flétnistou (autor obsahu, který zde uvádí slepého houslistu, si to asi spletl s Tylovou Fidlovačkou). Suma sumárum pitomé, ale neokoukané. ____ A co se ještě hudby týká, jeden z hudebních motivů připomene o pár let mladší Poledourisův soundtrack k Barbaru Conanovi.

Film sice netočil Sergio Leone, ale odér jeho doutníčku se tu vznáší skoro pořád. Úvodní scéna dávající si na čas tak, až to brnká na nervy, místy úžasné kompozice a Morriconeho hudba, epická i ironická, zahrnující jízdu valkýr i pověstná „péra z gauče“, každopádně hudba, která by si zasloužila o něco lepší film. Henry Fonda vypadá možná až moc unaveně – pravý opak Terrence Hilla, u jehož skečů „fackovací panák“ prostě člověk čeká, kdy se objeví Bud Spencer. A co hůř, některé tyhle scénky z celého snímku jaksi trapně trčí. Naopak machrování typu kulečník nebo sázka u baru jsou nápadité a fungují výborně. A Hillova komická postava je vlastně pozoruhodná – je hybatelem děje a pokušitelem Jacka Beauregarda, který je ve filmu tím slavným pistolníkem, kdežto Hill je…Nikdo. A jeho piškuntálie do jisté míry ospravedlňuje to, že je to jakýsi šibal či trickster, možná dokonce bytost nadpřirozená – sedlo přehozené na jeho zádech občas vypadá, jako by měl andělská křídla. Film i o tom, jak se vytváří mýty, k čemuž je občas potřeba někoho postrčit.