Chřástal

„To by neudělala.“ Ten film mě vyděsil. Dva lidé, kteří se měli rádi a nechtějí dělat jeden druhému problémy, si na rozvod, jak je v kraji zvykem, najmou právníky, aby si tak za těžké peníze dělali navzájem peklo. Téměř bez příčiny se tu rozebíhá a sílí takový proces, že kdyby to viděl Kafka, tak by si gratuloval, že vždycky včas ucuknul a nikdy se neoženil. Hlavně ne v Americe. To by se radši stal nezvěstným v kárném táboře nebo se proměnil v brouka. Nejsem si jistý, jestli je to zápor, nebo spíš klad, ale důvody rozchodu jsou ve filmu ukázány docela nejasně - a ne jako nepřekonatelné. Soužití lidí, co vytvořili rodinu a mají se rádi, je rozbito něčím, co by diváci v některých kulturách dost možná nepochopili – jakýmsi pocitem nutnosti seberealizace a banálními komunikačními šumy a nedorozuměními. Driver i Johanssonová jsou výborní, jen konec je trochu natahovaný. Jinak zdejší zařazení zahrnující i Romantický / Komedie se mi moc nezdá, jakkoliv je během toho všeho zla právničiny a odcizení film místy hodně vtipný…

Rebel Hrušínský pobíhá po blatech a buduje kariéru místního Krále Krysy, a to za zády svého pantáty a pod nosem vrchnosti. Jediným minusem dramatu (které dle titulků „natočil František Čáp podle jihočeských vyprávění“ a jméno Klostermann se tu vůbec neobjeví) je překotně idylický konec. Ten se dal možná čekat – na rozdíl od vynikající kamery, rámující kravky jdoucí na pastvu, venkovskou práci zaniklých dob a krajinu vůbec – úvodní scéna, kdy se skrz průsvity v korunách stromů dostáváme k jako socha nehybnému Vojtovi zasazenému po pás do vody, s nahým trupem a s trojzubcem v jedné a loučí v druhé ruce, zatímco po blatech se valí mlhy, je překvapivá a skoro mýtická. Druhá věc je erotické dusno jak před bouřkou. Jinak živelný Vojta se snaží ovládnout, ale Apolenka mu to rozhodně neulehčuje, když za ním přijde do sena nebo se povaluje v trávě a pozoruje šnečí páření. No a scéna „Vykasej si sukni, ať si ji nenamočíš“…

Oslava vynalézavosti, kreativity a zápalu pro věc jak u Nezvalova Edisona, akorát zábavnější. A taky oslava dětství, kdy prázdniny trvaly věčnost, a za den se stihla uskutečnit výprava do jiného vesmíru. Člověk musí obdivovat, kolika obsahy a novými nápady dokáží tvůrci naplnit nebo obměnit schéma, které je v podstatě v každém dílu stejné. Pod prvotní zběsilostí se vynořuje utahování si z klišé, parodie a popkulturní odkazy od Iliady přes bondovky až třeba po crossover s Marvelem a vedle velkolepé destrukce je místo i pro chytré a chytlavé songy i minimalisticky platonickou linii vztahu Izabely k Phineasovi. Mimochodem… Kde je Perry?

Námět jak ze Čtyřlístku a zápletka jak z Lipského komedie („Musíme opravit Beneše zevnitř, pánové“, nebo tak něco) která se ale nekoná. I tak se na to dá bez nudy koukat, samozřejmě s tím, že dnes i ten nejlacinější televizní pořad o lidském těle nabízí fantastičtější efekty než Fantastická cesta. Z dnešního pohledu jsou naopak některé zase staromilsky půvabné, i když scény jako pád do plic nebo Raquel Welchová napadena protilátkami jsou spíš jen nechtěně legrační, žádnej Harryhausen. Zkrátka zajímavější by mohl být remake, případně taková verze od Karla Zemana, panečku…

A pak že Arnoldovi nejdou komedie. Bohužel Dark Fate vyznívá místy jako parodie i nechtěně, a vůbec je řada věcí nešťastná. Akce je slušná, ale od půlky tak přepálená, že paradoxně navozuje dojem, že hlavním postavám se zjevně nemůže nic stát. Silácké hlášky moc nefungují, některé repliky nedávají smysl a představitelce hlavní hrdinky ty odhodlané pohledy (Je to tak, i tady dojde na povinnou hlášku „Ne! Už nebudu utíkat.“) zoufale nejdou. Poučné je to, že když ve zpomaleném záběru rozříznete kudlou letící mouchu vejpůl, lidé vám uvěří, že vás chce zabít robot. A mezitím sedí starý T-800 v chatičce a posílá esemesky. Jedna hvězdička za cimrmanovský sitcom „Terminátor na vejminku“ a jedna za to, že tolik Maďarů a Španělů (a pár Čechů) dostalo práci. Tak ** a půl.

Pod kapotou béčkového sci-fi hororu bublá podobenství jak od Věry Chytilové a je vtipné, že ani po tolika letech mu nedošel benzín (teda krev). Spíš naopak. Koukat na Upíra z Feratu v době, kdy se testují chytrá auta bez řidiče a řeší se otázka všech možných alternativních pohonů, které by upírsky nevysávaly životní prostředí, přináší slušnou zábavu. Kdo chce zatěžovat okolí hříchem automobilismu, ať za to platí vlastní krví. Sebedestruktivní propojení člověka a stroje, hrozba nárůstu techniky, která odlidšťuje toho, kdo sedí uvnitř. Za tím účelem dokonce Herz opakovaným motivem parafrázuje Bradburyho Zástup! Překvapí i téma virální reklamy… Třešničkou jsou úvodní titulky coby galerie závodnických obrazů Theodora Pištěka a scéna, kdy Schmidův podivín podává Menzelovi výklad o vampyrismu při ilustračním promítání hororu s Jurajem Herzem jako Drákulou.

Jako kdyby Vančurovu Marketu Lazarovou natočil… Paul Verhoeven. Rok 1501, podle učebnic středověk skončil, ale nikdo neměl odvahu mu to říct. Maso a krev už od názvu nic nezastírá a je těžké si představit, že by tohle dneska nějaké americké studio chtělo pustit do kin. Verhoeven se tu nevrývá do paměti epickými bitvami nebo choreograficky vymakanými souboji, ale spíš překvapujícími a cynickými scénami. Likvidace ostřelovače (ta v Olověné vestě přišla teprve za dva roky), pohřbívání dítěte, znásilnění, a hlavně milostné tokání pod hnijícími oběšenci si člověk zapamatuje. A taky poselství, že děvky zůstanou děvkami. SPOILER: Agnesina volba mezi žoldákem Martinem a koumákem Stevenem ve prospěch toho druhého poté, co se vytasí s notně falickým vysouvacím dobývacím strojem, určitě symbolizuje vítězství renesance.

Němcovo home-video, které si o svém životě natočil sám, když to za něj nikdo jiný neudělal, se zdá příznačné pro tvůrce, který byl na startovní čáře s Formanem a Menzelem, ale na rozdíl od nich se mu ta díra do světa, tedy Oscar, nepodařila. Od názvu až do konce filmu Němec drží tón zároveň hrdý i sympaticky sebeironický. Nadějný autor, který mohl vyhrát v Cannes, ale těsně předtím byl festival předčasně ukončen, se pak v Americe živí tím, že točí – svatby. A jeho film s vůbec největším počtem diváků není umělecky svrchované autorské dílo, ale stejně jako v případě těch pozdějších svateb záznam tragické skutečnosti – začátek okupace Československa. To jsou paradoxy… Ale ty jsou spíš zásluhou Němcova života než filmu, který s nimi moc nepracuje, a to je škoda. Výklad Kafkova díla u výslechu je super.

Sarajevo před světovou válkou, jak o něm zpívá Nohavica, a pak i během ní, akorát v případě televizní inscenace omezené na interiéry. A balkánskou atmosféru tu svým zpěvem dotváří pro změnu Michal Prokop. Kde končí snaha o zadostiučinění a společenské uznání a začíná podřizování všeho zisku za každou cenu? Kde končí snaha udržet v těžkých dobách obchod a nedostat se do problémů a kde začíná kolaborace a končí lidskost? Dobrá studie vývoje slečny Rajky Radakovičové, které tyhle hranice nikdo neoznačil, a lidí z jejího okolí.

Portréty komiksových tvůrců z Generace 0, jejich výpovědi o tom, co dělají a co je inspiruje: Nikkarin, Jiří Grus, Dan Černý, Toy Box, Monstrkabaret Freda Brunolda (Vojtěch Mašek a Džian Baban). Inspirativní, jen poslední dvojice kdovíproč dostala méně prostoru než ostatní.