Krt.Ek

My máme Adéla ještě nevečeřela, Britové Hot Fuzz (2007) aneb Čeho všeho jsou Sandforďané schopni pro titul vesnice roku? Ze seržanta Nicholase Angela (Simon Pegg) bych udělal náčelníka a masakralní finální přestřelku křtím na tu úplně nejepesnější akční sekvenci prvního desetiletí našeho milénia (kdo jiný by o tom měl taky rozhodovat?). Ať žije britský humor! [19.2.2014; 20.2.2024; ??] 90 %

Že by norská odpověď na Kingovu/De Palmovu Carrie? Eili Harboe (zajímavá tvář, rád bych ji viděl i v něčem dalším) hraje dívku, která vyrůstala izolovaně (v ultra-náboženském prostředí) a po příchodu na univerzitu v sobě objevuje netušené, tajuplné schopnosti. Film mě nadchl tím, že je - bacha spoilery! - otevřen dvojímu čtení: a) mohl by být metaforou coming outu: totiž, jak komplikované může být s tímhle rodinným backgroundem nalézt sám sebe... ale v posledku nic není nemožné; b) stejně tak ale může být pravda na straně rodičů, a Thelma je v přízní s ďáblem a musí být i nadále izolována (jelikož se nikdy nedozvíme, jestli vztahy, které má se svým okolím, nejsou manipulovány jejími schopnostmi). Nejen Lars von, ale očividně i Joachim si zaslouží být sledován. 80 %

Moc rád bych tomuto filmu udělil 4*, už jen pro jeho antimilitarizační tóny (spoiler alert! všimněte si, za jakých okolností se ve filmu umírá, je to v rámci boje za spravedlivou národní věc? - kdepak! umírá se při nešťastných náhodách, konkrétněji řečeno při vojensko-logistických zmatcích, jejichž příčinu nutno hledat v tom, že je izraelská společnost v důsledku vyhroceného nacionálního/náboženského šovinismu prošpikovaná strachem a podezřívavostí spoiler alert!), ale sáhnout k vyššímu než průměrnému hodnocení, lhal bych se sám sobě. Problém, který s tímto filmem mám, spočívá v tom, že ač ho vnitřně pojí osudy jedné běžné židovské rodiny (+ několik opakujících se motivů: kupř. tanec foxtrot jakožto metafora fungování izraelské společnosti), působí na mě zvláštně roztříštěné, takřka jako povídkový film (kterémuž žánru, mezi námi, příliš neholduji), jakoby režisér a scénárista v jedné osobě Samuel Maoz půlhodiny vyprávěl jeden příběh, druhou půlhodinku další a závěrečnou půlhodinu příběh poslední, těžko se na to pak pro ty zlomy (dílčí pointy a nové výchozí situace) napojuje. Na jeho místě bych se inspiroval Tarantinem nebo von Trierem, a v rámci bych vedení divácké pozornosti bych jednotlivé celky pojmenoval, resp. designoval bych je jako samostatné kapitoly: 1) Dopis o úmrtí; 2) Checkpoint; 3) Truchlení. Myslím, že by to mohlo věci prospět. Nicméně, ač na hvězdičky skoupý, přesto bych Foxtrot (2017) doporučil vaší pozornosti. 65 %

Bezpochyby nejděsivějším "zjištěním" tohoto jugoslávského filmu je, že se skutečně revolučních vynálezů (radikálně zlepšujících podmínky lidského života) zřejmě nikdy nedočkáme, jelikož tyto se mocným hráčům ukazují jako nerentabilní. ___ Vynálezce a fyzik Nikola Tesla patří, pro svou tajuplnou osobnost a enigmatické elektrotechnické bádání, dodnes k osobnostem mimořádně přitažlivým, a to i pro filmaře (vzpomeňme při této příležitosti kupř. Nolanův Dokonalý trik jako pravděpodobně nejslavnější příklad), nelze se tedy divit, že se roku 1980 Jugoslávci (jednou ze zemí bývalé Jugoslávie bylo i Srbsko, země, na jejímž dnešním území se Nikola Tesla roku 1856 narodil) - kteří Teslu museli vnímat jako národní poklad -, rozhodli na jeho počest o něm natočit životopisný film. A troufám si tvrdit, že se svého úkolu zhostili se ctí, dokonce se jim povedlo angažovat takovou hvězdu jako byl Orson Welles. Možná bych vynechal úvodní zhruba osmiminutovou dokumentární část (která k filmu samotnému nic podstatného nepřidává, resp. je to svým způsobem pouze překlad fikční části), ale zbytek zaujal a rozšířil obzory (i proto, že jsem před filmem o Teslovi tušil jen málo) - ať už Teslovy osobnostní zvláštnůstky (hypersenzitivnost, vědecký zápal atd.), tak rekonstrukce "Války proudů" (souboj mezi Teslovým střídovým a Edisonovým stejnosměrným proudem, viz zde). Díky za tip Willymu Kufaltovi! 75 %

O jizvách, které si sebou neseme. ___ Klady: Amy Adams už dlouho klepe na mou hereckou topku, tady fakticky ukazuje proč (nedivím se nominaci na Zlatý glóbus), nemohu jinak než nazvat její herecký výkon bezchybným, Patricia Clarkson a Eliza Scanlen taky výborné (navzdory tomu - nebo možná právě proto? - že bych postavám, jež ztvárnily nejradši zakroutil krkem; vážně, nevzpomínám si, kdy mě naposledy nějaký seriálový charakter iritoval tolik jako ten Adořin), Jean-Marc Vallée má bezpochyby svůj osobitý a snadno rozpoznatelný styl (subjektivistického klipovitého střídaní časových rovin), který "našrouboval" na látky, v nichž bolestivá minulost zraňuju i po letech, kterážto volba dává naprostý smysl (a pokud tu někde bude něco mlít o manýrismu, tak ho pošlete za mnou, a já už mu to vysvětlím!). Na druhé straně: Vallée už zkrátka adaptoval lépe (Sedmilhářky), ostatně i Gillian Flynn - měřil-li by se úspěch pouze prodejem, jedna z královen thrilleru pro ženy - už dostala lepší adaptaci (Zmizelá). Musím taky přiznat, že si nejsem jist, zda si takhle minisérie obhájí svých bezmála 8 hodin, mám dojem, že byla-li by zkrácena na polovinu, příběh by se nerozpadl (těch příběhových zákrut tam prostě tolik není, zdálo se mi, že v určitých v momentech převládla emociální tortura hlavní hrdinky). Ale i tak se jedná o seriál, který má - minimálně pro zmíněné herecké výkony a stylistické ozvláštnění - cenu vidět. 70 %

Ivu Bystřičanovi se v tomto krátkometrážním dokumentu (tedy na malé ploše) daří žonglovat s vícero tématy (min. podoby ekologického aktivismu; jak může vypadat umění reflektující klimatickou krizi; adaptace na přírodní katastrofy související s globálním oteplováním), za to palec nahoru. A respekt si nejen za své veřejné angažmá bezpochyby zaslouží i portrétovaný hudebník (a ekologický aktivista) Václav Havelka. Zaznamenávat zvuky měnících se ekosystémů a na tom pak postavit svá hudební vystoupení, je vynikající nápad. 75 %

Johna "Dinga" Adamse (Colin Friels) to po celý dospělý život - který mu pracovně vyplňuje likvidace divokých psů (odtud zřejmě přezdívka Dingo), soukromě pak život s milující manželkou, jeho dětskou láskou Jane (Helen Buday) a dvěma dcerami, hraní v místní kapele při lokálních slavnostech a snění o uměleckých úspěších - až magneticky táhne k legendárnímu trumpetistovi Billymu Crossovi (Miles Davis), který u něj v dětství zažehl vášeň pro jazzovou hudbu. Náš "Dingo" si totiž vsugeroval, že jedině světaznalý a světoznámý Billy Cross (a ne vidláci odněkud z Prdelákova) může a musí vynést konečný soud o jeho uměleckém nadání. Poté, co konečně překoná strach podívat se pravdě do oči, se těsně před svými narozeninami vydává na cestu přes půl světa (z australského maloměsta do Paříže), aby se zde dozvěděl, že... Už mlčím, už mlčím, i tak jsem toho řekl, myslím, celkem dost! A stejně už asi tušíte, co se stane. ;-) Komentář tedy uzavřu konstatováním, že Dingo (1991) je film tzv. na pohodu, a že pokud máte rádi jazz, určitě k mým třem hvězdičkám ještě nějakou tu hvězdičku přihodíte. Díky za tip Willymu Kufaltovi! 65 %

Profesora Bělohradského se nepochybně vyplatí sledovat, jen škoda, že v tomto autorském dokumentu (který má ambicí být něčím víc než prostou biografií, konkrétně si dává za cíl "zachytit myšlení v pohybu") mu - tehdy maximálně jednatřicetiletý - Sedláček intelektuálně nestačil, tj. že ho kupříkladu svou oponenturou nedonutil k precizaci (ev. přehodnocení) myšlenek a úvah...

Wellesovu druhému celovečernímu filmu by - za mě - více slušel lehce spoileroidní titul "Sláva a pád domu Ambersonových"; ptáte se "proč?" - inu, kontrasty (čert vem, že opozitem ke slovu pád je slovo vzestup) táhnou, no ne? Říkejte mi "marketingový král", oh yeah! ___ Obrázek amerického maloměsta (a šířeji: amerického způsobu života) před a po vynálezu automobilu prismatem tradičně (vojenskými úspěchy rodového patriarchy) privilegované, staromilské (a proto i rigidní) rodiny Ambersonových, tak by bylo možné na první dobrou interpretovat tento film, jinými slovy jako pohlednici neklidné doby, tance dobové honorace ve víru revolučních technologických změn. Sestoupíme-li na individuální rovinu, pak by bylo možno film číst jako moralitku o arogantním a majetnickém mládenci (bezchybný Tim Holt; btw. úspěšně mu sekunduje Joseph Cotten v úloze E. Morgana, ostatně ani dámy se nenechaly zahanbit), který spoiler přeci jen na konci dostal za vyučenou, což z něj však učinilo lepšího člověka (jak také jinak?) spoiler, i když kdoví, nakolik toto čtení koresponduje s Wellsovými záměry, případnému divákovi by nemělo zůstat utajeno, že snímek byl producentskými zásahy zkrácen zhruba o 40 minut (nezbývá nám než smutnit, že se režisérská verze nezachovala) a závěr byl změněn. Buď jak buď, film si své místo v různých žebřících nejlepších filmů všech dob (kupř. 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete) navzdory svévoli producentů plně zasluhuje. 75 %

Snad to nebude příliš velký spoiler, napíšu-li, že komisař(?) Ingimundur (Ingvar Sigurðsson) v tomto hutném a chladném (jak se na severský film sluší!) psychologickém dramatu na vlastní kůži pocítí, že prohrabávat se minulostí a vytahovat na světlo boží kostlivce ze skříní (a znovu se sám sebe dotázat, jaký že život to vlastně žil), může být stejně riskantní (a zkázonosné) jako jízda po nebezpečných islandských silnicích (na nichž hrozí riziko pádu do propasti i úlomky odpadávající z majestátných skal). Hlynur Pálmason svým druhým celovečerním filmem stvrdil vyzrálost islandského filmu. Zvláštní pochvalu si zaslouží - v distribučním roce 2019 jedenáctiletá - Ída Mekkín Hlynsdóttir v roli Ingimundurovy vnučky Salky (Salké?). 80 %