Botič

Karlínská Amélie Ofka se nerozhodla pomáhat ostatním lidem kolem sebe ba co víc ani sama sobě. Rezignovala na svůj život a budoucnost nevidí nikterak růžově. Stejně jako Ofka, rezignovali zřejmě i tvůrci scénáře, který rozehrává několik příběhových linií z nichž dokončí jen jednu jedinou, a to zrovna tu nejméně podstatnou a zajímavou ústící do opravdu nesmyslného konce. 6/10

Tak jako malíř pomalu ale jistě tančí se štětcem po plátně, aby spolu v tichém valčíku vytvořili něco neopakovatelného, tak i Joe Wright zplodil snímek, který se nesmazatelně vryl do mého vědomí i podvědomí. Stejně jako kapka padá za kapkou a lehce dopadá na vodní hladinu, jakoby se jí chtěla dotknout ale jakmile přijde na samotné objetí rozplyne se na hladině a stane se její součástí, tak i já jsem padal. Pocítil jsem tvrdý dopad a pak už jsem nechal vodu, aby prostoupila celým mým tělem až k srdci a dala mi jako jediná pocit naplnění v mém životě. Nemohl jsem dýchat a čekal jsem náhlou smrt, ale ta se nedostavila místo té se voda pomalu rozestoupila a do mých plicních sklípků začal zas proudit čerství kyslík, avšak už nejsem tím kým jsem byl. Tím už nebudu nikdy. Byl to nádherný sen nebo snad noční můra? Ať tak či tak nechtěl jsem se probudit.

Co je v životě důležitější? Říkat a vyžadovat pravdu nebo se nechat unášet na křídlech sladké nevědomosti. Upřímnost, však nemusí být vždy tím nejhorším. Zvláštní studie mezilidských vztahů utvořená čtveřicí různorodých lidí a hlavně jejich city. Útočící na naše slabé stránky a hlavně na to, co se tak usilovně snažíme potlačit. Na první pohled se film může jevit jako chladný a vykalkulovaný odehrávající se ve světe, kde si všichni ubližují a lidské city jsou jen prázdná slova, neboť o co v tomto světě opravdu jde je sex. Ale na ten druhý jsem v něm našel jistý akt porozumění, proč se postavy k sobě tak chovají a co od sebe očekávají.

Fontána je snímkem o vypořádání se s životem, smrtí a věčnou touhou po nesmrtelnosti. Skládající se ze tří rovin navzájem se proplétajících a koexistujících vedle sebe pevně ukotvených v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Hrající si s divákem a jeho představivostí. Aronofsky nám předkládá obrazy, vrší je na sebe, překrývá a některé výjevy nám ukazuje znovu byť v pozměněné podobě, jakoby si hrdinové uvědomili své chyby. Když nemůžou změnit budoucnost, tak alespoň minulost ve svých vzpomínkách. 9/10

Michel Gondry nám ve Věčném svitu ukázal odvrácenou stranu mysli. A my se tak lehce nechali svést, neboť předpokládaný začátek, tak hravě může být i koncem. To aby naše paměť tento filmový zázrak z mysli už nikdy nevymazala.. Příště si dáme třeba lekci o tom, jak si uvařit příjemný sen. Nezapomeňte si připravit cyklistickou přilbu a obraceč toku času. 10/10