Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Animovaný
  • Drama
  • Akční
  • Krátkometrážní

Recenze (127)

plakát

3D holka (2018) 

Krátce po shlédnutí: Přesně ten typ filmu, který se za hranice Japonska mnohdy nedostane. 3D Girl je totiž bizarní adaptace mangy plné stereotypů - hrdina je samozřejmě asociální otaku, který tráví všechny své dny nad anime a krásná dívka si k němu pomalu nachází cestu. Nejde o nic kdovíjak sofistikovaného, ale to od snímku, jehož motto zní "3D holky nejsou jako 2D holky", asi nikdo nečeká. Na druhou stranu, přes všechna ta zjednodušení, je sympatické, že loserského hrdinu nikterak neglorifikuje, ale ani čas strávený ve fikčních světech neodsuzuje. // V první polovině to působí trochu líně, přeci jen vystavit část konverzačních scén ve tříminutových celcích není úplně ideální. Humor pak těží z extrémně stylizovaného herectví a využití hudby, jež rozporuje tónu situace (to se stane bez legrace asi patnáctkrát!). Bizarní je, že 3D Girl tahle statičnost vyhovuje, protože pointování mnohých gagů je naprosto vynikající. Jenže teď jsem popsal jen zlomek z toho, jak ta šílenost pracuje se stylem - zbytek je totiž strašně schizofrenní. Mimo dlouhých záběrů se objevují rapidní montáže, slow-mo, animované vsuvky, okazalé jízdy, krásné panorámy, ale i rozklepaná ruční kamera. Sledovat jaký další postup na diváka vyskočí je vlastně docela zábava. // A o jaký žánr se jedná? No, chvilku je to školní příběh o dospívajících, pak romantická komedie, parodie, chvilku až gotický horor a v samotném závěru jde o psychologické drama. Dokonce tu najdeme jednu velkolepou taneční scénu. Hrdina pak, jako správný otaku, vystupuje z role a dění uvědoměle komentuje ("Skončit takhle anime, tak lidi zašílí"). // Překvapivě svižně to taky utíká, což přikládám předloze. Manga operuje v kratších narativních celcích, proto film každých cca deset minut mění cíl a posouvá se dál. Když se vyčerpá úvodní vztah otaku X hezká dívka, do vyprávění vstoupí otaku-spolužačka a celá tahle vztahová dynamika projde otřesem, aby začala znovu, jen plná variací. Podobný narativní "reset" přijde s vývojem třídního agresora nebo doznáním hrdinova nejlepšího přítele. Všechny vztahy se strašně rychle proměňují! Bez zaváhání bych řekl, že to v necelých dvou hodinách odvypráví příběhy tak tří hollywoodských filmů. // Jako unikátní pohled na adaptaci milé-ale-nikterak-výjimečné mangy je to extrémně divná, nesoudrzná, ale i neskutečně inspirativní zkušenost. Jednorázové setkání za jedna, ale častěji se asi vídat nebudeme.

plakát

Thor (2011) 

Thor je pořád skvělý a stylisticky hodně okázalý bůh. Představení vracejícího se kladiva sice nefunguje tak dobře jako první hod vibraniovým štítem a startování obloukových reaktorů, ale reprezentuje dost chytrý (a zábavný!) způsob, jak ustavit nejen novou postavu, ale kompletně odlišný svět, který je reinterpretací známé mytologie. Pár řádků k filmu, budování makrosvěta, ale především trochu zajímavější srovnání prvních třech MCU originů jsem napsal tady.

plakát

Captain America: První Avenger (2011) 

Já si vlastně ani po letech nemyslím, že by ten film byl kdovíjak blbej. Naopak mě baví jak pracuje se dvěma paralelně se rozvíjejícími propagandistickými narativy (americký / nacistický), z nichž se jeden zlomí v uvědomělou satiru a posléze přehoupne do idealistického válečného filmu. Nacisté zase otevřeně těží z brakové estetiky a strašně hezky se ty vizuální i narativní paralely sledují. Asi čtyřikrát to v průběhu vyprávění vymění barevné schéma v návaznosti na situaci, v níž se hrdina nachází, má to několik božích montáží, které plní naprosto odlišné funkce a vůbec ten film stojí v opozici vůči (nádherně) egocentrickému Iron Manovi. Víc tady.

plakát

Iron Man (2008) 

S radostí jsem se po spoustě let vrátil k testování prvních tří Marků. A pořád to funguje! Obzvlášť cením nádhernou práci s montážemi, trochu brakovým stylem a promyšleně vystavěný úvod! Pár řádků jsem napsal tady.

plakát

Hellboy: Královna krve (2019) 

Marshalla mám upřímně rád už od brilantního béčka Psí vojáci. Za ty roky si vybudoval značku autora, který dovedně pracuje s libovolně nízkým rozpočtem. Přeci jen upířina Pád do tmy a vlkodlačí Psí vojáci stály pod tři miliony liber, stylové post-apo Soudný den zase pod sedmnáct. Finanční limity využil jako možnost vrátit se k praktickým efektům, hektolitrům falešné krve a poměrně sofistikované práci s očekáváním a kamerou. To samozřejmě vrcholí v seriálech, kam si ho zvou významné značky, aby natočil ne-zas-tak-velkolepé epizody velkolepým způsobem: fenomenální bitva v pilotu Black Sails, tragédie na začátku Lost in Space nebo nejlepší epizoda (jinak nekoukatelné) čtvrté série Hry o trůny, The Watchers on the Wall. V poslední jmenované Marshall například dlouze vystaví scénu směrem k bitvě s obrem a těsně před jejím začátkem ostřihne pryč, aby se vrátil až k drtivým následkům. // Proč ztrácím tolik času s tím, jak pracuje? Protože Hellboy je vlastně esence všeho, co natočil předtím. Neil Marshall vždycky režíroval upřímné "sračky" v tom nejlepším smyslu: zranění se v Psích vojácích léčila vteřinovým lepidlem, zatímco vlkodlaci vydávali zvuky ukradené ze soundbanky Warcraftu III; Pád do tmy je zase krvavá lázeň, kde se upíři zabíjí cepínem; Soudný den uvědomělá hra s pravidly braků a post-apo filmů a Centurion otevřeně parafrázuje Gladiátora i Běžícího muže. Hellboy je potom ničím neředěné béčko, které rekapituluje snad všechny prvky brakové fantasy, folklóru a populární mytologie – artušovské legendy, čarodějky, Ježibabu, prasodlaky i kočkodlaky, draky, mexické wrestlery, víly, obry a spoustu další verbeže. // A do toho se přidává Marshallova snaha zakrýt nízký rozpočet, která je obzvlášť výrazná ve dvou momentech. Zaprvé je to fenomenální souboj se třemi obry, který sestává z několika delších záběrů. Jejich ohyzdná CGI těla vytěsňuje z rámu a zůstává zaměřený pouze na protagonistu, díky tomu vzniká poměrně netradičně snímaná akční scéna plná dravých pohybů kamery a nečekaných přerámování. Zadruhé pak úplný konec natočený v jednom dlouhém záběru, v němž jsou hrdinové poprvé prezentováni jako funkční tým. Vůbec to okázalé vytlačování akce mimo rám je fascinující. // Marshall kondenzuje tři nebo čtyři různé komiksové svazky, aniž by bral ohled na jejich tematické a významové roviny – nejvýraznějším poučením zde je, že není dobré jíst děti. Hellboy je dokonale čistý a upřímný brak, který jakž takž drží pohromadě a vedle současných komiksových filmů působí jako přízrak z doby direct-to-video béček, jemuž někdo dal omylem o několik milionů víc. V ideálním světě by nikdy neměl vzniknout, ale je tady a sledovat jeho estetické kulhání je stejně bizarní jako fascinující.

plakát

One Punch Man (2015) (seriál) 

Chytrá hra (nejen) s pravidly šónenů. One-Punch Man vytváří dvě hrdinské pozice, v té první je unavený protagonista Saitama, který marně hledá vhodného soupeře, protože každého porazí jednou ranou. Není tak tím, kdo by žánrová pravidla následoval, ale naopak z nich vystupuje a ironicky je glosuje. A kyborg Genos zase poskytuje prostor k tomu pravému šónenovskému vývoji, takže tradiční divák rozhodně neostrouhá. Ale kromě toho, že jde o poměrně vtipnou parodii (zesměšní se Rocky 4, Dragon Ball, ale i Kamen Rider) s takřka geniálním pointováním gagů, vede OPM dialog i s obecnějšími schématy japonské populární kultury. V průběhu se tak objeví maniakální vědci a jejich výtvory, genetičtí mutanti, národy podzemních monster, cukamotovsky deformovaná těla, války gangů nebo nindžové. A každý z těchto rámců je na jedné straně naplněn – diváci dostanou plnohodnotné souboje a dozví se víc o původu nepřátel –, ale také zesměšněn z pozice znuděného a nezničitelného hrdiny. K téhle obecnosti nás vede i samotný seriál tím, jak pojmenovává součásti fikčního světa. Města se prostě jmenují Město-A či Město-Z, útoky třeba "obyčejná pěst" a nepřátelé podle toho, jaké zvíře připomínají. Saitamu atakuje Komáří žena, Žabí muž nebo Král džungle. // Spíš než k banální šónen parodii má One-Punch Man blíž k tomu, jak nakládá Hitoši Macumoto s kaiju eiga v Big Man Japan.