dennykr

Loli zvířátka ničí energetický koule za zvuků hodně mastnýho dubstepu. Ukázka toho, jak anime vypadala v roce 2005 a zněla v roce 2012. Oceňuju vzdělávací rovinu, ale ukoukat se to nedá.

Infinity War je o neschopnosti obětovat pro kolektivní dobro to, co milujeme. A o trestu, který následuje. V širším kontextu film reflektuje neochotu MCU zabít oblíbené postavy, taktiku, která nyní dává perfektní smysl. Po prvním shlédnutí mi v paměti zůstává obraz hrdinství jako série relativních selhání při konfrontaci s někým opravdu mocným. A soucitu jako naší největší slabosti. Ústřední figurou celého filmu je Thanos, kterého Marvel představil jako nekompromisně racionální a uvědomělé zlo. Zlatou rukavicí pragmatismu drtí přepjaté emoce. // Často zmiňovaná neschopnost filmu "stát na vlastních nohách" se projevuje pouze, když čteme nové Avengers jako film o Avengers. Ale je to film o restrukturalizaci makrosvěta, nové rovnováze, zradě očekávání a beznaději. Děsíte se chvíle, kdy zemře vaše oblíbená postava? Bude hůř. Je to film o Thanosovi, který nechá fanoušky Marvelu poprvé pocítit absolutní bezmoc. // Důkladněji, kriticky a více analyticky až po dalších projekcích.

Několik postřehů k Wu xia na blogu.

"Should I listen to Lil Pump?" -> "nonononononononono, you will get autism im serious bro everytime i listen to him i lose irl IQ"

Tragedy Girls se vezou na trendu hororů reflektujících žánrová pravidla s ironickou distancí. Slasher je poměrně banální žánr, proto ho lze snadno zesměšnit. Klíčové pak je, zdali se film konvencím pouze vysmívá nebo je nějak promyšleně podvrací. Tragedy Girls ukazují, že bezhlavé následování žánrových klišé zavede klasické slasherové hromotluky (výborně uslintaný Kevin Durand) do slepých uliček digitálního světa. Středoškolačky jsou vynalézavější. Nejde jim o vraždy, ale o lajky. Smrt spolužáků je pouze záminka pro budování slávy na sociálních sítích. Společenská satira je trochu na první dobrou, ale síla Tragedy Girls tkví v tom, jak vtipné a brutální jsou. Přenášejí stereotypní fráze mileniálů do kontextu násilí (od "yas queen" po "I can't even"), jejich vraždy jsou extrémně neohrabané (jedna dokonce probíhá za doprovodu Warriors od M.I.A.) a fantasticky podvrací romantickou linku. Film spojuje černý humor, groteskní brutalitu a snahu reflektovat širší společenské téma s obratným uchopením žánrových pravidel. Rozhodně to není Vřískot 4 nebo fenomenální Detention, spíš skvělá teen komedie o tom, jak přežít střední. A střední je tady lepší než v realitě, protože všechny spolužáky můžete s klidným srdcem zavraždit.

Šion Sono na sedativech. Love and the Other Cults je film tak narativně a tematicky roztříštěný, že působí jako debut. Takže ani druhá spolupráce britských Third Window Films a zkušeného režiséra Eidži Učida neklape. Je paradoxní, že Cesta zvířete se věnuje tématům, která ve stejném roce vytěžili zručnější japonští tvůrci: uvědomělý rozklad konzervativní sexuality a filmů pro dospělé (Antiporno); ničivý dopad sexuálního průmyslu na ženy (Dawn of the Felines); muži, kteří nerozumí ženám (Wet Woman in the Wind); stylizovaná akce a válka gangů (Tokyo Vampire Hotel). Do toho nesměle navazuje na tradičně západní chápání Japonska, které vystavuje své fetiše na odiv. Dostaneme prsa, skoro-incest, válku gangů, zvednutou sukni, jakuzu, školní romanci i chladnou a komplikovanou dívku. Na druhou stranu vedlejší linka - sbližování robustního šéfa gangu a citlivé potápěčky - by zasloužila vlastní film.

Jackass: Volume 0.

Režijní debut herečky Zhang Xinyi je adaptací stejnojmenné internetové série, kterou v letech 2011-2012 sledovalo až 280 milionů diváků (oficiální čísla videoslužby Youku). Film si udržuje stylistickou okázalost původního seriálu a zapojuje animované sekvence, absurdní vizuální gagy i nádhernou práci s kompozicí. V některých momentech dokonce připomene korejskou klasiku My Sassy Girl, v ní ale byly žánrové vsuvky motivovány hlavní hrdinkou. V Miss Puff jsou trochu nahodile rozmístěny napříč vyprávěním. V rovině tematické je ale bolestivě typický - je příběhem iracionální lásky, která se skládá z bizarních dobrodružství, chození za školu a tajné svatby. Tato fáze je však pomíjivá. Přerod chlapce v zodpovědného manžela je totiž podmíněn tím, že odhodí barevné oblečení, nasadí oblek a přijme stabilní práci ve velké korporaci. Film několikrát naznačuje, že nespoutaný přístup k životu je správný (hrdinové v zábavné sekvenci vysvobozují studenty ze zkostnatělého školského systému), ale v závěru je zadupán do země konzervatismem. Iracionální láska a barevné ponožky patří k mládí, dospělost si žádá black tie.

Zatím nejupřímnější film, jaký jsem letos viděl. Jimmy Henderson má vše důležité - schopné choreografy a kaskadéry (hollywoodský Jean-Paul Ly, MMA zápasnice Tharoth Sam a "raidovský" Esa W. Sie), bojové umění L'bokator, sedmdesát komparzistů, čtyři chodby v provizorním vězení a radost z cizí bolesti. Pro zasazení Jailbreaku do širšího kontextu pokračujte sem.

(Spoilery) Vyrostl jsem ve společnosti videokazet s epizodami IV, V a VI, jejichž dialogy jsem se učil zpaměti, později jsem navázal na epizody I, II a III v kinech, zatímco jsem hrál množství videoher. Od Jedi Outcast přes Empire at War po The Old Republic. K Poslednímu z Jediů přicházím, ať chci nebo ne, z pozice dlouholetého fanouška. Přesto necítím nejmenší potřebu původní trilogii iracionálně zakonzervovat. Vytvořit z ní nedotknutelný mýtus, ignorovat prequely, případně odhodit nejnovější film jako parazita, který svatou auru narušuje. Epizody I-III sice trpí tím, že je psal převážně Lucas sám, ale chytře pracují s množstvím odlišných žánrových tradic. J. J. Abrams zase trošku upjatě, ale obratně zasadil Star Wars do nové éry. Problémem bylo zúžení palety inspiračních zdrojů, z nichž čerpaly předchozí filmy. Jeho snímek nevychází tak důmyslně z množství rozličných filmových a literárních textů, ale referenčním bodem se stává právě původní trilogie. Zůstává v komfortní zóně nostalgické aktualizace. V roce 2016 už Gareth Edwards nekompromisně dekonstruoval mýtus rebelů ve skvělé parafrázi Tuctu špinavců, vlažně přijatém, ale fantastickém Rogue One. / Poslední z Jediů je pak nejpodvratnější epizodou. Na nejvyšší úrovni se vrací Luke Skywalker, protagonista tří kanonicky nejdůležitějších Star Wars filmů, který je esencí vývojového vzorce zrození hrdiny (viz. kniha Tisíc tváří hrdiny). Očekáváme-li ho v pozici mistra, zklame nás hned dvakrát. Luke byl hrdinou ve třech filmech, tentokrát musí přijmout novou roli. A cesta k ní není jednoduchá. Podvratný je i vztah mezi Renem a Rey. Dívka je vedena k temné straně Síly, chybí ji sebekontrola a cítí nenávist. Fantastický Driver naopak projevuje lítost a slabost, otevírá se možnost jeho návratu ke světlé straně. Vymění si role? Spojí se? Johnson vede divácká očekávání klikatou cestou, aby se hrdinové vrátili do svých výchozích pozic. Avšak daleko silnější, aniž by byli tíženi stínem minulosti. A Supreme Leader Snoke? Co s tajemnou postavou, která stála v centru fanouškovských teorií? Může to být Darth Plagueis? Johnson trhá na kusy nejmilejší činnost fanoušků, snahu o odhalení a pojmenování neznámého. Odpovědi na tyto otázky totiž nepřichází a Snoke je z vyprávění nekompromisně odstraněn. Reprezentuje totiž přežitý vztah mezi mistrem a učedníkem, který patří minulosti. / V závěru nepřichází ani souboj se světelnými meči. Není totiž důležité, aby Luke zemřel v souboji s Renem, klíčová je osvobozující a uvědomělá oběť, která vyšlape cestu nadějnější budoucnosti. Nikoliv boj, ale gesto. Postava Rose v závěru verbalizuje klíčový motiv přežití naděje, odklánějíce se od destrukce. / I stylisticky je film nádherně promyšlený, baví mě práce s červenou barvou, hlavně v akčních sekvencích. Jde o drobnosti jako shození jednoho ze Snokeových Redrobes do turbíny, kdy cáry kostýmu asociují kusy těla. Na solné planetě Crait je pak střihem vytvořena iluze krvavého řezu. Johnson také reflektuje základní zdroj inspirace pro původní trilogii, tvorbu Akiry Kurosawy. Dá vzpomenout na Ran, Snokeova komnata připomene Kagemušu a práce s flashbacky zase Rašomona. Film je plný nádherných celků a skvělá je i práce s tichem. Rozhovory Rey s Kylem jsou doprovázeny tlumením ruchů okolí a iluzí prostorové kontinuity. Laura Dern pak stojí v centru jednoho z nejdojemnějších a stylisticky nejodvážnějších momentů celé série. / Odpor vůči roztomilým Porgům a humoru neberu v potaz, jde o logicky udržovanou kontinuitu. Humor byl součástí série vždy, stejně tak naivně roztomilé mimozemské rasy - Max Rebo z Návratu Jediho, kapela Figrin D'an and the Modal Nodes z Nové naděje, ptáci Kiros ze seriálu Klonové války či rasa Ewoků z měsíce Endor. / Jde sice pouze o rychlý souhrn dojmů po několika nadšených projekcích, ale právě promyšlenou prací se stylistickými, narativními i motivickými tradicemi působí Poslední z Jediů jako osvobozující pokračování. Respektuje vše, co mu předchází, ale nenechává se tímto dědictvím svázat. Johnson obratně navazuje na Lucase, ale jeho film je subverzivnější, stylisticky odvážnější a zasazuje galaktickou ságu do nových, současnějších, kontextů. Poslední z Jediů je něčím, co Hvězdné války nutně potřebovaly. Filmem o generační výměně, naději a hlavně, promyšleným krokem kupředu.