sigf07

Adam Sandler si zachovává standart a o Just Go With It bych v podstatě mohl říct to samé, co o jeho libovolném počinu z posledních pěti let. Že si vyrazí na dovolenou, na kterou přizve kamaráda s kamerou, párkrát zavtipkuje, natočený materiál sestříhá a výsledek pošle do kina, aby mu tržby pokryly výlohy. To bych mohl říct. Mohl. Jenže to bych si nesměl oblíbit Kaktusový květ, který by měl být (přinejmenším podle tiskových zpráv) předlohou k tomuto filmu a který Sandler totálně zprasil. Komorní konverzační komedii, ve které se v sedmdesátých letech představili Matthau a Bergmanová společně s mladičkou Hawnovou, převrátil v situační komedii, jejíž jedinou pojistkou je fakt, že Brooklyn Deckerová vypadá v bikinách naprosto skvěle. Jsem prostě chlap... Uděluji tedy lehce nadprůměrné hodnocení, přičemž tiše doufám, že dámy, na které nebudou mít vnady manželky Andyho Rodicka takový vliv, srazí hodnocení filmu zase dolů.

Období první republiky mám rád a Lucku Vondráčkovou jako herečku snesu, obzvlášť zde v roli lolitky, která pořádně (a vlastně osudně) otřese životem chudákovi Dlouhému. Zatím jsem neměl možnost srovnávat s originálem z roku 1968 s Idou Rapaičovou v hlavní roli, ale i tak mi Ta třetí příjde (a to i přes krajně otravnou Ilonu Svobodovou) na televizní měřítka jako vysoký nadprůměr.

Nemůžu jinak než souhlasit s Martinovou recenzí, film postrádá hlavního hrdinu a navzdory prohlášením tvůrců po dvojce (kdy to prošlo) a trojce (kdy ne) stále spočívá veškerá tíha filmu na Deppovi. Důvod, proč vůbec jdu oproti trojce s hodnocením nahoru, je právě Jack Sparrow, svými grimasami který stále baví, úžasná hudba, která ani ve čtvrtém díle neztratila nic ze své působivosti a ta trocha povedených nápadů (mořské panny), která díkybohu o fous převažuje nad těmi špatnými (Londýn, Penelope). Objektivitu stranou, i po druhém zhlédnutí mě v určitých momentech dokázal film pobavit a mám dojem, že 60% není až tak přemrštěné číslo. Možná, že mi Sparrow s Barrbosou ty tři roky prostě chyběli.

Pixar se zpronevěřil všem svým zásadám a oslavil 25 let své existence tím nejnudnějším a nejhloupějším filmem, jakým vůbec mohl. Auta 2 jsou totiž exemplárním příkladem toho, jak by pokračování úspěšné série vypadat nemělo. Jak by žádný film vypadat neměl. A hlavně ne ten od Pixaru. Někdo evidentně dospěl k závěru, že vedlejší postavy teď frčí. Diváci si zamilovali Jacka Sparrowa i Kocoura v botách, z očekávaných Avengers dokonce nic jiného než vedlejší postavy neznáme, tak proč ne Burák? Jednoduše proto, že je dokonalý prototyp vesnického burana, který možná dokáže párkrát pobavit, potěší vás jeho naivní upřímnost, ale jako na osobnost se na něj prostě pohlížet nedá. O to horší je, že i u takové postavy tvůrci trvají na obehraných klišé (jako že se do hrdiny se musí zamilovat ta největší kočka v okolí) a navzdory zaběhlé tradici směřují drtivou většinu vtipů té nezletilé (či té infantilní) části publika. Ano, můžete se zasmát čtyřkolové verzi anglické královny a některé hlášky „Bondomobilu“ jsou docela trefné, ale to jsou jen kapky v moři křupanské „řachandy“. Jako kdyby Burani z Beverly Hills potkali Johnnyho Englishe a Rychle a zběsile se prořítili třemi světovými destinacemi… Alespoň, že po technické stránce drží film pohromadě a některé akční scény nepostrádají nápad. Na setkání se starými známými z Kardanové lhoty jsem se opravdu těšil, ale teď si říkám, že by bylo lepší, kdyby tento film vůbec nevznikl. Navíc je většina původních postav brutálně upozaděna a když už se objeví, je to většinou kvůli štěkům typu „Hele, to je Burák!“ nebo „Ohhhhhh…“

Hned v prvních minutách se mi vybavil Rambo III - stejný konflikt i oblast, stejná vojenská technika, snad i stejné údolí a stejní afgánští komparzisté, navíc oba filmy vznikly v rozmezí pouhých dvou let. Jenže tady se na konflikt díváme z úplně opačného úhlu pohledu, hrdiny jsou sovětští vojáci, jejichž stahování velí major Michele Placido. Říkám hrdinové, ale ono to není až tak úplně pravda, alespoň zpočátku na nich není co obdivovat. Na některých se podepsala válka, jiní jsou sadističtí grázlové od přírody a režisér pak (s odvahou, kterou obdivuji, protože americká cenzura by něco podobného třeba ve filmu o Iráku, nepřipustila) neváhá poukázat na hrůzné zacházení se zajatými partizány a ostatně i civilisty, včetně toho, jak se tragický incident, kdy povolí nervy, zamete pod koberec. "Rambovský" je až samotný závěr filmu, je příjemnou odměnou za předchozích 90 minut, které taky měly co nabídnout, ale přeci jen se vlekly výrazně pomalejším tempem.

Pět krátkých povídek o lidech, kteří se ocitnou ve více či méně absurdních situacích. Mezi jednotlivými příběhy ovšem neexistuje žádné vazba, žádné pojítko - ať už postava, místo, narážka nebo prostě cokoliv, co by Burning Palms dávalo právo označovat se za film a ne sbírku povídek. Docela mi to vadilo a to i díky tomu, že jednotlivé příběhy jsou prostě řazeny za sebou, jedna skončí, druhá začne a jede se dál... mozaikový styl vyprávění známý např. z Lásky nebeské by byl možná lepší volbou. Každopádně, v první z povídek autoři rozjíždí zajímavou hru, kterou ale sráží její pitomě "vážné" zakončení, druhá a třetí jsou vyloženě skvělé (zejména na té třetí by se dal utáhnout i celovečerák), čtvrtá hořkým povzdechnutím nad lidskou osamělostí a pátá je blbina do počtu.

Američané, Britové, Němci, Rakušané, Rusové, Francouzi, Japonci a Italové jsou donuceni bojovat bok po boku, když se jejich ambasády v Pekingu ocitnou v sevření čínských revolucionářů a posléze samotné čínské armády. Zní to přitaženě za vlasy, pravdou ale je, že existence této prapodivné je historickým faktem. Jen mi chybělo trochu více "pnutí" mezi spojenci, kteří přeci jen do Číny přijeli hájit své velmocenské zájmy a ne se kamarádit. To, k čemu dochází mezi ruským velvyslancem a americkým kapitánem ohledně kněžny (Avy Gardnerové) je jen slabým odvarem. Ale co, přelom století byl stále ještě obdobím, kdy se (i ve vojenských kruzích) gentlemanské chování stále udržovalo. Bitevní scény jsou působivé, přestože občas působí lehce naivně (vytlačení Číňanů z hradeb trakaři) a herecké výkony na standardní úrovni, takže na co si vlastně stěžovat.

Jedna velká ptákovina, jejíž účel je jediný - navnadit diváky na vznikající projekt Avengers. Zároveň přiznávám, že se na film pěkně dívá a to nejen díky Portmanové a Hemsworthovi (mezi kterými to ale opravdu ani trochu nejiskří), ale především díky zajímavě pojaté architektuře. Ovšem, jak už se v posledních letech stalo zvykem, zářivý (tentokrát ve všech smyslech toho slova) skrývá ten nejprostší příběh, co známe pouze lehce líznutý severskou mytologií. Budu-li Thora brát výhradně jako reklamu na Avengers, musím přiznat, že úplně zklamaný nejsem (ale to snad můžu říct i o reklamě na Niveu), má-li jít o seriózní režisérský počin, nijak zvlášť mě nenadchnul.

Po technické stránce je to povedený kousek, ale na můj příliš rozvleklý. Měl jsem až dojem, že režisér Saarela by v budování atmosféry a rozvíjení psychologie svých postav klidně pokračoval dál a dál nebýt někoho, kdo za ním přišel a nařídil "a tady už to konečně utni!". Z kněze, který se do té doby dal považovat za jakéhosi anděla pomsty a obránce obětí domácího násilí, se v mžiku stává někdo úplně jiný, jeho chladnokrevnost a dosavadní přesvědčení jsou tytam. Vždyť přece zbývá posledních pár minut a někdo musí být prohlášen za toho zlého. Tento obrat o sto osmdesát stupňů filmu podráží nohy, tím spíše, že se netýká jen kněze, ale i jeho protějšku, policisty, kterému smrt dcery pořádně otřásla žebříčkem hodnot a on začal pochybovat o tom, co je správné. Z psychicky narušeného poldy je najednou chrabrý hrdina, který pro dosažení spravedlivého potrestání neváhá riskovat život...

Klíčovou otázkou je: Je možné, aby film, jehož hlavními hrdiny jsou kýčovití trpaslíci, byl něčím jiným než kýčem? Nevylučuji, že někdy v budoucnu bude odpověď znít jinak, ale v případě Gnomea a Julie říkám jedno obrovské NE. Na kostru shakepearovské tragedie se navalila masa pop-kulturních odkazů a líbivých prvků, mezi nimiž nechybí rádoby stealth akce, honičky a postavičky tak sladké, že si je co nevidět budou děcka odnášet jako bonus k happy-mealu. To vše ale je (se vší úctou k siru Eltonovi, který měl tentokrát dost mizerný úsudek), nezajímavé, povrchní a sterilní, navíc neoslní ani technická stránka věci. Když se na konci začne tančit a poskakovat, nějak se nemůžete zbavit dojmu, že o tohle tu šlo především.