sigf07

Byl jsem zvědavý na to, až uvidím Franka Sinatru a Huga Haase společně v jednom filmu. Bohužel, jak jsem zjistil, Haasovi evidentně nějakou dobu trvalo než se v Hollywoodu prosadil a než mu byly svěřovány významnější role. Přestože jsem si pozorně prohlížel i osoby v pozadí, na českého rodáka jsem tentokrát prostě nenarazil. Což je však jen mé osobní, ryze subjektivní zklamání, které nic nemění na skutečnosti, že je Něžná past příjemnou romantickou komedií v hlavní roli s božským Frankem ve vynikající formě. Role elegantních starých mládenců mu sedí a film mu přesto to nabídl – trocha toho povinného zpívání a především popíjení s přáteli a flirtování s každou sukní v dosahu.

Tři čtvrtiny stopáže zabírá samotná bitva u Waterloo a já jsem nadmíru spokojen. Tak je to prostě správné a stejné téma snad ani nelze (nebo by nemělo jít) uchopit jinak, s čímž snad musí být každý, kdo po titulu sáhne, předem smířen. Velice si cením toho, že byl udržen rozumný poměr mezi dramatickou a faktografickou složkou a film jsem si díky absenci dějových odboček a přehnaných psychologických analýz jednotlivých vojevůdců náležitě užil. Bondarčuk před diváka předkládá velkolepou rekonstrukci historické bitvy se vším, co k tomu patří a co bylo důvodem, proč jsme si jako malí kluci hráli na vojáky. Víření bubnů, troubení trubek, palba děl, útoky a protiútoky kavalérie a desetitisíce mašírujících vojáků.

Proč ne :) Twilight sága a uječené fanynky okolo si o zparodování přímo koledují. Nejsem si jistý zda jsou "Scary" Friedberg a "Disaster" Seltzer zrovna ti praví, kterým bych svěřil docela nadějný projekt, ale budiž. Přestože se najdou scény, kdy popustili uzdu svému buranskému smyslu pro humor, převažují ty, ve kterých to Twilight schytává naplno a kdo viděl první dva díly ságy, ze kterých si tvůrci utahují, se snad občas zasměje. Kouzlo filmu spočívá v téměř doslovném převyprávěním jednotlivých kapitol předlohy a obsazení podobně vypadajících herců, dobrým příkladem budíž scéna na parkovišti.

Škoda, že se válečné snímky v poslední době omezují téměř výhradně na přestřelky pěchoty či stíhačů. Přitom druhá světová válka byla válkou totální a všechny složky ozbrojených sil si sáhly až na dno svých sil. Jednou z nejzásadnějších akcí (přinejmenším na atlantském válčišti) byl hon, jež uspořádala Royal Navy na německou superloď Bismarck. Režisérovi se skvěle daří udržet film na hraně dokumentu a klasického hraného filmu, k čemuž přispívají i autentické záběry Bismarcku pořízené britských leteckým průzkumem.

Naprosto mistrovsky zvládnutý thriller, který (přiznávám) okouzluje spíše svou dokonalou formou než samotným obsahem. Mám rád Polanského právě pro ten poutavý styl vyprávění, kompozici obrazu a přirozenost, která čiší z každého záběru a každého gesta herců. Při jejich výběru měl pan režisér opět šťastnou ruku a například Brosnan si u mě napravil reputaci pošramocenou Percym Jacksonem a přitroublým Nezapomeň na mě.

Pozoruhodné válečné drama, které sice opět oslavuje hrdinství amerických vojáků (tentokrát pilotů bombardérů), ale nesklouzává k přehnanému patriotismu. Velkým plusem je pro mě volba korejské války coby konfliktu, který se ve filmech moc často neobjevuje a běžný Středoevropan jej zná maximálně díky seriálu M.A.S.H. Za podobně dobrou považuji i rozhodnutí zaměřit se na úderný svaz letadlových lodí - přestože jde o značně unikátní jednotku, nesetkáváme se s ní až na vyjímky (Top Gunn, Žhavé výstřely) ve filmech často. Volba unikátního námětu by však sama o sobě nestačila na unikátní hodnocení a přestože jsou triky na svou dobu skvělé a styl vyprávění byl zvolen poutavý, jsou nejsilnější stránkou filmu herecké výkony. A to nemluvím jen o ústřední postavě ostříleného válečníka ani o tradičně půvabné Grace Kellyové, jelikož uznání si zaslouží i vedlejší postavy.

Nemám rád Lindsay Lohanovou. Dvacítka, která vypadá jako životem zničená čtyřicítka, mě docela děsí, ale musím přiznat, že Jen trochu štěstí není tím nejhorším, v čem se tahle hollywoodská narkomanka objevila. Veškeré vtipy jsou zde založeny na skečích provázejících extrémní štěstí nebo naopak smůlu a přes jejich jednoduchost, jsem se několikrát upřímně zasmál.

Na dlouho asi můj největší filmové zklamání. Popravdě jsem se při sledování filmu cítil tak trapně, že kdykoli kolem mě někdo procházel, raději jsem okno přehrávače minimalizoval. Mike Myers mi lezl na nervy od prvních minut a upřímně pochybuji, zda má tento člověk vůbec nějaký smysl pro humor. A účast Jessicy Albové se v posledních letech stala zárukou průšvihu. Film je zkrátka trapný až to bolí a lze jen stěží uvěřit, že se pod podobný projekt podepsalo tolik slušných herců.

Klobouk dolů před Xavierem Dolanem, který ve svých jednadvaceti letech dokázal k filmu napsat scénář, sám si ho zrežírovat a ještě si zahrát jednu z hlavních rolí (má ovšem ještě mezery, hudbu složil a za kamerou stál někdo jiný). Takové nasazení si žádá obdiv, ovšem samotný výsledek mě až tak neuchvátil. 95 minut intenzivního koketování s homosexualitou (nebo heterosexualitou?) bylo poměrně vyčerpávajícím zážitkem.

Vybavte si americký venkov tak, jak ho vykreslila Hannah Montana, následně si představte jeho pravý opak a máte přibližný obrázek prostředí, ve kterém se odehrává děj tohoto snímku. Tento surový pohled na společnost, kde se jen těžko prosazuje zákon, je hlavní devízou filmu. Tedy spolu s výkonem Jennifer Lawrencové, která jako jedna z mála mladých hereček neodstartovala svou kariéru díky hezké tvářičce, ale díky opravdovému hereckému nadání.