profhubert

Během asi patnácti dílů jsem viděl čtvero hlavních nehrdinek vystřídat desítky chlapů, aniž by projevily o jediného z nich opravdový zájem sahající dál než do ložnice a vygenerovat stovky neexistujících problémů, aniž by chtěly aspoň jeden z nich skutečně vyřešit. --- Tuhle mi kamarádka vyprávěla, jak se jí rozpadají vztahy. Hádejte, na co se dívala po večerech.

Osvěžující. Tvůrci byli jistě pilnými čtenáři Cimrmanových statí o pohádkách v anarchistickém časopise Doutnák.

Jako dokument o ČSFD slabé. Jako ilustrace (včetně komentářů zde) o tom, jak to dopadá, když se člověk bere vážně, k nezaplacení.

Narozeninová klauniáda, během které šaškům žonglujícím s dobrem a zlem a životem a smrtí vlhne líčení a úsměvy se deformují na výhružné grimasy... a spirála se v hysterickém tempu točí dál, dárky se kupí, oslavenci žerou, až jim pupky praskají, klauni pro velký úspěch žonglují dále, líčení jim stéká po tvářích... a děti se přestávají smát - vždyť to není klaun, ale obyčejný člověk! - a z tváře stéká s černobílou kaší i rozleptaná kůže, kolem úst prosvítá maso, odlupuje se, klaun nebo zloduch nebo člověk nebo kus masa nebo co to vlastně je, mizí před očima. --- Film, který dá přihlížejícímu možnost rozpustit strach ze smrti, a tedy ze života. Prostor zaplavený papundeklovými kulisami, skrze které se lze propadnout zpět k prazákladu. Prostor, v kterém je vhodnější nechat se místo rozumu vést citem - směrem k proCITnutí a k věcem vzácnějším než runium. --- Pokračování komentáře viz Tao te ťing. --- Vstupujeme do zrození, vcházíme do smrti. Ti, kdo směřují ke zrození, jsou tři z deseti. Ti, kdo směřují ke smrti, jsou tři z deseti. Ti ze zrozených, kteří se řítí do oblasti smrti, jsou rovněž tři z deseti. Proč tomu tak? Protože nadměrně žijí svůj život. Slyšel jsem, že ten, kdo správně řídí svůj život, procházeje pustinou - nesetká se s nosorožcem ani s tygrem; procházeje bitvou - nesrazí se se zbraní ani štítem. Nosorožec nemá, kam by vrazil svůj roh, tygr nemá, kam by zatnul své drápy, zbraň nemá, kam by zapustila své ostří. Pro tomu tak? Protože pro něho neexistuje oblast smrti. --- Pokračování Tao te ťing viz Terč.

S nostalgií jsem uplynulé léto v nedělních ranních hodinách přilepen k dětskému kanálu ČT zhlédl reprízu ročníku 1993 a s odstupem dvaceti let jsem se kromě samotných her pobavil také tím, jak se celý pořad ukázal být prognostickým v následujících třech bodech. --- 1. Nárůst průměrného věku matek z pětadvaceti let v roce 1993 na třicet let nyní, jelikož časté a upřímně míněné dotazy Marcely Augustové na počet dětí našich sotva plnoletých členek týmu se nesetkávaly s velkým pochopením, protože proč si, Marcelo, pořídit dítě, když je konečně doba, kdy si můžeme hrát. --- 2. Osud Řecka v době, kdy v Evropě nebudou bez hranic jen hry, jelikož z deseti základních kol byl řecký tým osmkrát, a většinou s jasným odstupem, poslední, jednou předposlední a, pravda, jednou dokonce čtvrtý. --- 3. Přednostní zaměření Petra Vichnara coby sportovního komentátora na alpské lyžování místo hokeje, jelikož si se železnou pravidelností pletl při čtení časových ukazatelů minutu za sekundu a sekundu za setinu.

„Mnoho režisérů, konfrontováno s neobyčejně obtížným úkolem vyobrazit život ve městě, nechává lidi a místa splynout až do bodu, kdy se stanou jednolitou odcizenou masou. Nikoliv Edward Yang, jenž pečlivě pozoruje, jak městský život ovlivňuje náš smysl pro prostor a čas, naše vědomí. […] Jeden cítí přítomnost toho, čemu říkáme život, se svým cyklickým opakováním a velkými záhadami. Yang se zde ale dotýká něčeho docela neobyčejného, s vhledem tak jemným a bystrým, že by nechal většinu současných filmařů a spisovatelů zezelenat závistí. ... Existují mnohá klišé, která se vztahují k pojmu “moderní život“ – ve skutečnosti tento pojem sám je klišé. Už neexistuje smysl pro návaznost na tradice… Všude to vypadá stejně jako kdekoliv jinde… Trpíme informačním přetížením… Ztratili jsme spojení s rytmem přírody… a tak dále a tak dále až do omrzení. Někdo by řekl, že tyto výroky, které visí ve vzduchu jako bouřkový mrak před lijákem, pojmenovávají nejzávažnější prokletí novodobého člověka. Jistě, na mnohém z toho je něco pravdy, ale poplašné zvony, které nám spolu s tím zvoní uvnitř hlavy, přehlušují naši schopnost vše klidně promyslet. Například, jsou tyto změny trvalé nebo pouze dočasné? Do jakého rozsahu se jim musíme přizpůsobit? A co přesně se změnilo a co zůstalo stejné? Toto jsou rozumné, lidské otázky, otázky, na které nelze hledat odpověď u jiných – například u astrologů a duchovních rádců, na které se průběžně obracejí postavy filmu. Odpovědět mohou pouze ti, kteří si tyto otázky sami kladou. V průběhu času. “Všichni potřebujeme čas na přemýšlení,“ říká jedna z postav filmu s pečlivě skrývaným zoufalstvím. Yang – tak trpělivý, tak pozorný, tak vnímavý – nabízí svým postavám, a nám, čas k přemýšlení. Ukazuje nám, že tento čas musí přijít a přijde, že neosobnost městského života (další klišé) je stav mysli: jakýkoliv roh ulice, obchod, pokoj nebo ulička je tím více osobní, čím více je zde žijících, myslících a cítících lidských bytostí. Ponořených v osobním a jasném světle – tím je zde Yang nenápadným způsobem tolik strhující. […] Raz dva je svou podstatou film, který předává své sdělení pomocí znamenitého smyslu pro rovnováhu – mezi tady a jinde, minulostí a přítomností, všedním a neobyčejným. Je to film pojednávající o - a tvořený z - milosti a půvabu. A to je vzácná věc. “ [Kent Jones: Raz dva – Čas a prostor] --- Stav mysli.

Doporučuji podívat se na části některých dílů s odstraněným smíchem publika.

Drobná epizoda z Kawabatova románu Hlas hory, který byl později Narusem také zfilmován, vypráví o muži, který si z obavy ze stárnutí každé ráno před zrcadlem postupně začal vytrhávat všechny objevené bílé vlasy, až v této činnosti postupně utápěl všechen svůj čas a koncentraci a po několika měsících skončil holohlavý. Stárnoucí gejša Kikue má podobné obavy. Vytrhávání svých bílých vlasů však tentokrát svěřuje své mladší kolegyni Terugiku. Možná z podvědomého strachu, aby se z této příležitostné činnosti ve vlastních rukou nestal zvyk a ze zvyku rituál pro přivolání ztrácejícího se mládí. Kikuečin syn Jošio svou matkou pro její povolání gejši pohrdá. Úkol změnit Jošiovi na vlastní matku názor Kikue svěřuje rovněž Terugiku. Tentokrát však z prosté nemohoucnosti docílit tak vlastní snahou. Terugiku (Sumiko Mizukubo), jež svou pouhou přítomností dovede měnit měřítka dívčího půvabu, začne měnit Jošiovi měřítka na posuzování života a vztahu k matce tím, že mu dovolí nahlédnout do života vlastního. Postupně také síli pouto mezi Terugiku a Jošiem. Ale stejně jako není jasné, zda bláznoství onoho muže narůstalo se zvětšujícím se počtem vytrhaných vlasů či zda se zvětšoval každodenní počet vytrhaných vlasů z důvodu narůstajícího bláznoství, není ani zde jasné, zda Jošiovo pouto k matce síli s prohlubujícím se vztahem k Terugiku nebo je tomu naopak.

Tříska. Uplynulo několik měsíců a pořád ji nemůžu dostat ven. Nedávno se mi opět připomněla při opakování Kitanových Scén u moře. Podobná elipsa v závěru, po které zbydou jen fotografie, vzpomínky, opušťěná pláž a vlny. Dívky z obou filmů vlastně ilustrují Cimrmanovu teorii externismu, která se některým jeví jako sehr verrückt. Dívka uvnitř světa neexistuje, existuje jen vše okolo. Pro ostatní je ale samozřejmě patrná, podobně jako vystřižený kruh uvnitř papíru, ačkoliv při snaze o kontakt s ní sahají do prázdna. Dále vše, co dívka o světě ví, je jeden velký omyl, a to přesný. Ostatní o dívce něco vědí, i když nepřesně. Poté se dívka pokusí navázat s okolím kontakt. Pomocí muže, slov a zvuků, pomocí fotografování, linií a barev nebo pomocí divadla, výrazů a gest. Okolí (papír) začíná s dívkou (vystřižený kruh) interagovat a deformuje ji, ta ale postupně zjišťuje, že i kdyby byla přetransformována do čtverce, z topologického hlediska bude stejně stále kruhem. Okolí začíná celou pravdu o dívce zpřesňovat. Dívka svůj omyl, že svět pozná v celé své úplnosti, začíná pomalu vyvracet. Celý proces je ukončen nepředvídatelným zásahem do topologie kruhu. Bez dívčina přičinění z neznámého třetího rozměru připluje nikým nepozvané ostří nůžek a rozstřihne papír přes střed kruhu ve dví, čímž mu způsobí z dvourozměrné divadelní hry, filmu, knihy nebo fotografie neznámé existenční potíže. Bariéra je prolomena. Z papíru se po jeho rozpadnutí na půl stávají dva (realita a umění) osamocené kruhy (topologicky vzato) existence, obklopené nekonečným prostorem neexistence (dívka). Okolí, které se stalo vnitřkem a neví o tom, je zmatené, ale myslí si, že ví vše. Dívce se podařilo svůj velký omyl o světě vyvrátit, a neví tedy nic, zato to ví zcela správně a nakonec díky tomu může stanout před tváří Všehomíra s hlavou jasnou a prázdnou.

Ze zmatenosti a rozpaků zdejších diváků jsem také trochu zmaten a na rozpacích. Chápu to spíš jen jako potvrzení, že Sang-soo Hong vytvořil zcela nový druh humoru. Jeden velký vtip, jehož pointa příbíhá až při odchodu z kina. A pro ty, které dožene, může mít stejné následky jako vtip zabiják. To by vysvětlovalo názory zdejších přeživších. Edward de Bono, teoretik humoru, tvrdí, že smích přichází tehdy, když je zaběhnutý myšlenkový vzorec porušen novou, neočekávánou souvislostí. A k rozvracení stereotypů má Sang-soo ideální materiál. Situace, kdy vás maminka chce přihlásit od soutěže krásy, kdy ona vám či vy jí kážete dobro nebo když se vás Jane Birkin ptá na cestu do květinářství jistě každý důvěrně zná. Podobně jako ironie ale Sang-sooův humor vyžaduje spoluúčast diváka a může zůstat nepochopen. Lze užít při léčbě těchto neduhů: závislost na ženách, závislost na mužích, závislost na cigaretách, hysterie, sentimentalita, deprese. Nežádoucí účinky: motání hlavy, nutkání zaměřovat pozornost na nepodstatné věci. Jeong Eun-Chae je překrásná.