snob

Moc pěkné. Takové hranaté. Člověk by to pro roztomilost nejradši potulil.

Film Výslech započíná jemným udáním a ne až tak jemným zatčením. A pokračuje výslechem. Nekonečným. Ohavně skutečným. A naprosto dokonale odehraným právě hlavní představitelkou. U tohoto filmu se pokuste zahloubat nad vlastní osobností. Je opravdu až tak snadné odolat tyranii a neudat i vlastní děti pro kontrašpionáž? Řve se to českému lidu na veřejné osobnosti. Tys udal, tys donášel, tys ten zrádce, slabý a neschopný udržet si tvář. Zakutáni do pohovek, zahlceni Rudým právem se to lidem neudávalo jedna radost. Však plnit pětiletku schován v chumlu šedé masy bylo jednoduché. Jeden si ani nevšiml, že žije v něčem špatném. Bolševismus nebo kapitalismus, prašť jak uhoď. Jít do práce, nažrat se, vychrápat se s partnerem a vychovávat potomky. Proč si všímat nespravedlnosti, když se děje někomu úplně jinému. Ta nebolí. Neudávali jsme, mohl by se na Českou kotlinou povznést hromový hlas. Ale neudávali jsme vědomě, nebo to po nás jen nikdo nechtěl? Neudávali jsme po vzoru hlavní představitelky filmu Výslech nebo po vzoru hlavních představitelů filmu Slunce, seno a bůhví co? Nesypejme si na hlavy popel, sypejme si tam rovnou kovadliny.

Světem se nebudou prohánět na pohled přitažlivý superhrdinové. Dámy nebudou unášeny gentlemany z namytých tlap pobudů. Všechno tak nějak najednou začne být bojem. Tím bojem, kdy sekera je argumentem a kde se nepoužívá slovo děkuju. Kde voda se změní ve zlato a zlato v kal na dně louže po vymočení. Kde pohyb je známkou punku zcela sebevražedného. Lehnout si do sklepení a jak ta ovce čekat na rozřešení otázky co asi tak je a bude po smrti. Přijdou okamžiky, a že jich sakra bude, kdy člověku na mysl vytane nápad, zcela rozjařený a neosedlaný, že po smrti na člověka opravdu čeká jen hovno. Velké a tak, jako, nepředstavitelně v nicu jsoucí. Naplnění osudu veškerého lidstva přestane se skrývat za pozlátkem přebírání Oscarů a Nobelových cen a jako psychologem diagnostikovaný exhibicionista zjeví se před člověkem skutečnost, že žít je snad asi opravdu jen omyl. Něčí, je lhostejno čí, ale jedno je zcela jasné, k zodpovědnosti ho povolat asi nepůjde.

Jak cirkusy nemám rád, tak tenhle mě nechal jen fascinovaně zírat. Nádherné.

To nebyl film, to byla báseň. Nekonečně krásná, bolestně nádherná.

Je tomu tak deset let, co jsem o Sobiboru četl knihu, ale nějak se mi mate několik jemných nesrovnalostí, které ve filmu byli. Tak předně společné ubikace mužů a žen, kde mohli hrát na housle a rozmnožovat se, mi přijde dost nereálná. A ta prakticky naprostá volnost pohybu po setmění, kdy vězeň bez následků mohl stát i metr od ostnatého drátu mi přijde nanejvýš nepravděpodobná. Pochybuju, že by vedení tábora nacisté vedli až tak ledabyle. Ale což, filmu to nijak neuškodilo a ony zásadní historické informace zůstali nezměněny. Velmi dobrý film o velmi špatné době a lidské nezdolnosti.

Takhle nějak jsem si představoval Cestu z města. Škoda že na to šli češi tak hloupě. Narozdíl od Cesty z města je Záhrada skvost bez "pražského" snobismu.

Nejdřív se člověk stydí, že hledí na nějakou připitomělou bolševickou šmíru, ale postupem času mu nechtěně uhnije na tváři úsměv, který má smrtí předepsaný osud zůstat až do závěrečných titulků. Je to film pitomý. Ale takovým roztomilým způsobem.

Báječný antikoncepční film. Jo, jo, já vždycky říkal, že děti jsou ta nejhorší nemoc, kterou člověk může chytit. Kam se na ně hrabe AIDS. Kam se na ně hrabe odpadávající maso při lepře. Dětičky, pohladit, otočit, zamávat a už se neohlížet. Hlavně ať to jsou děti těch druhých. Vlastní už se hůř obracejí. Těm už se hůř mává. A o tom je vlastně tenhle film. Nedělejte si děti.

Úvod s hyperaktivní stařenkou - kulturistkou. Pokračování ve stylu nudy a marného utloukání života. Bez jediného leknutí, bez jediného záchvěvu napětí. Snad až netradiční plytkost. Příběh okoukaný od okoukaných od okoukaných od okoukaných. Ztratil jsem se někde? Mikulášská nadílka je strašidelnější, hororovější. Samozřejmě se tento paskvil dá brát jako existencionální kritika společnosti, spojená s jemným výsměchem tvůrců, nám, konzumentům. Ale myslím, že v tomto případě bychom se dostali někam, kde jsme rozhodně být nechtěli. Ale kam se cpát, že? Bujného amerického diváka to v popkorny zavaleném křesle jistě přesvědčilo a vylekalo. Černoprdelníci potřebují nějak naplnit lavice kostelů zejících prázdnotou. Ale my, asi ti normální, se pokusíme zapomenout na těch několik škol, které se za ty prachy mohli v Africe postavit, a půjdeme si pustit nějaký nízkorozpočtový Evropský film. Tento film patří do sekce filmů vysmívajících se divákově inteligenci.