snob

Pravá podstata člověka vězí někde mezi dozorcem a provazem na šibenici. Zaplivaný prostor, kde před chvíli někdo chcíp a za chvíli chcípne další. Bezmyšlenkovité zoufalství. Neschopnost. Nemohoucnost. Lidstvo je neuvěřitelně ohavný projekt. Čiré zlo a brblání nad neschopností dělat ještě větší zlo. Nenávidím to tu. Filmové ztvárnění lidstva. Depresivní. Moudré.

Film u kterého si má unavená mysl odpočinout, ale ta má si odpočala tak, až ji to unavilo. Humor tak prachmizerně infantilní, že i Krteček dá se občas brát jako Hegelovské téma k zamyšlení. Polanski do projektu nevložil snad jedinou myšlenku a jestli ano, tak já ji hledal marně. Notabene je to takový na pohled nesympatický člověk. Šílený obličej buřtu a piva.

Dokument založený na falešných zprávách poplašného charakteru. Do roku 2045 stoupne teplota země o 5°C - což nepřežijí snad ani bakterie, zajímavý názor. Ale vsadím se, že blbců tu zůstane velké množství. Vyhrožování násilnostmi ve společnosti, kdy dojdou zdroje obživy a nejen obživy, je vžitý názor, ne fakt, který byl do lidstva vtlačen ze skupin vládychtivých. Čím podchytit pod krkem lidstvo lépe než žrádlem. Jsem u třetí minuty dokumentu. ---------------------------------------- Poté nastupuje horda agilních ekologů, pseudohistoriků a pravověrných hysteriků a názory menšiny se tu rozmělňují a rozmělňují. Jediným posláním tohoto dokumentu a tuny dalších je sdělení - Spáchej sebevraždu. Nemáš tu co dělat. Špiníš, smrdíš, jsi a to vadí. -------------------------------------- Styl vyprávění oněch pseudofaktů je dokonalou ukázkou psychického nátlaku. V rychlém střihu jsou před diváka předkládány názory, tak, aby nestihl ani polemizovat, jen tupě zírat a říkat si : "Ano, jsme svině, jsme svině a v pořádné prdeli svině."--------------------------------------- Tvůrcům nedochází, že po sežrání zásob Pac manem přichází další level. Výživnější, chutnější, lepší než ten předchozí. --------------------------------------------------------- Ten humanismus v oku. To zneužití novodobého romantika, který nechce, nemůže chtít žít v tomhle přetechnizovaném světě. Jediným ohroženým druhem na planetě je básník, stává se z něho ekolog básnící argumenty o planetě. Pojďme se obejmout, nějak bude. Rozhodně ne až tak blbě. Vždyť roku 2000 jsme, dle prognóz roku 1990, měli být zpola pod vodou, bez kyslíku, potíc se jak v sauně. Ale tak. Nejsme. Včera si nejeden z nás pěkně zaonanoval, to potěší.

Dost věcí nedomyšlených. Dost věcí přemyšlených. V té hrůze konstruování děje nezbylo místo pro cynický výsměch, který by z filmu udělal tu pravou hodnotu. Mike Patton byl Mike Patton. Prostě roztomilý kocourek. Ale že bych kvůli tomu ryčel nadšením? Ani mě nehne. Chyběl tomu takový ten šmrnc opravdovosti.

Skupina protekčních smradů na vejletě za iluzema. O kolik je ten náš podvyživený, hřeby k osudu přikurtovaný Ježíšek roztomilejší, než jeho sádlem zavalená americká coververze. Závěrečné opěvování homosexuality a zbožštění falu mi přišlo nanejvýš nemístné. Svatopeterské náměstí mě pobavilo. Stejně tak OSN a jeho jehovistické postupy. Kompletně všechny postavy byly výrazově ohavné, tzn. že bych jim nedal do držení ani vlastní vyvrcholení, natož mé nadšení z dárků pod stromečkem. Obzvláště Santova vizáž odpuzovala mou útlocitnou duši až za hranice únosnosti. Takový kus plastelíny jsem dlouho neviděl. Ohavně umělohmotný chlap. Serou těm dětem do hlav pěkný blbosti.

A všechno co bylo ve filmu prožito se žije i teď. Třes dobou je nezastavitelný a s různými obměnami žitý stále dokola. Naprosto dechberoucí film, který jdu rozdýchávat a budu tak činit aspoň další tři dny.

Charlotte Gainsbourg je herečka, že by jeden řval. Natočila s Trierem Antkrista, a protože to byla depresivní zkušenost, vrhla se na film zcela pitomý. Snad aby si odpočala, ale zároveň nevyšla z formy. Jinak si to vysvětlit neumím. Z každého slova, které ve filmu zaznělo byl cítit scénář. A to ne zrovna v tom dobrém slova smyslu. Plytkost se tu řešila velmi kuriózním způsobem. Od nesnesitelně nezmlácené (výchovně) dcerušky až po moudra z kterých by se dala uplést oprátka pro vkus, zdegenerovaně mrtvý a proto tak líbivý (nehýbe se, nepřekvapuje). Ve třetí čtvrtině filmu jsem už začal hýkat smíchy. Vztahy v rodině, na kterých byl film postavený, začaly se jen tak pro dramatický efekt bortit, odkládaly se na vedlejší kolej, protože už prostě překážely a vrhlo se s malým, ale přeci rozpočtem na suchozemské ztvárnění potopení Titanicu. A do toho všeobkolopující ekošílenství. A strom. Samozřejmě. Strom. Ten obří, láskou opředený strom, do kterého se reinkarnoval žárlivý fotr. Tupost. Vrcholná.

Hodně laciné. Hodně nevtipné. Bůh ví, kde jsem četl, že Gervais je lepší než Dylan Moran, ale byla to jediná skutečnost tohoto představení u které jsem se upřimně smál. Gervais Moranovi velikosti ani nedohlédne, natož aby jí mohl konkurovat. Sedět u stad-up představení jako bůh pomsty mě moc nebavilo.

Ale ano, myšlenka tu byla. Ukryla se ovšem za takovou míru nesnesitelně euforicky problitého pojetí, až to bolelo i mou slezinu. Státní moloch ničící lidskost skrývajíc to umně za lidskost pojmovou, tedy značně nelidskou. Ale to pojetí. Tleskající. Plačící na těch programově správných místech. Ten úsměv pro úsměv. Ta rebelie pro efekt. Ale ano. Myšlenka tu byla. Doba to musela být úžasně nespoutaná. Ale už po ní neštěkne ani pes. Tak leda někdo z filmové produkce, ti štěkají s větší výdrží než kdejaký Alík. Posunout meze zase o kus dál. No tak, necpěte se. Transformace je na tahu. To zas bude kocovina.

Nemám nic proti. Marlene Dietrich, hrála jak hrála, tvářila se jak se tvářila, byla čím byla. Nadšený jsem z toho nebyl. Mohla být i něčím zcela jiným. Ale mory mě braly z neustálého úsměvu Victora McLaglena. Nejednou jsem si říkal - Bože, on má snad tetanus v akutní fázi, kdy už prostě nejde z tváře vyhnat tu křeč. Závěr filmu byl roztomile patetický.