snob

Sprostá imperialistická prasata z amerického Hollywoodu došla v učebnici přírodopisu ke kapitole pojednávající o pavoukovitých. Již potřetí. Po zhlédnutí Spidermana 3 jsem nucen konstatovat, že si ročník zopakují pro naprosté nepochopení i počtvrté.

Je t'aime moi non plus je film surový a zároveň syrový. Neočekávejte políbení růžovými křidélky Amorovými. Neočekávejte zasněnou atmosféru lásky. Zamilovaný pohled stíhá facka, po koitu následuje zhnusení. Láska je ve filmu odhalena jako lživá praktika aplikovaná jen za cílem získání převahy. Odpadová politika výrobců zamilovaných psaníček, jež se filmem kompostuje pod nánosy ztracených iluzí a snů, které pukly dřív, než mohly probudit v člověku nějakou naději. Krásný film o ošklivých věcech.

Smukke mennesker je velmi depresivní film. Vězte, že pokud si k němu připravíte popcorn, zaskočí vám v hrdle. Ne, ani Heimlichův zákrok nepomůže. Snad kdybyste si vylomili nohu z kyčle, snad kdybyste si zarazili sanici, pak, možná, zarputilá kukuřice vyskočí. Po dokoukání budete mít nutkání zabalit se do cukrové vaty a prostým lízáním se dopracovat ke smyslu života. Je jím láska? Po zapnutí filmu se vám může stát, že vaší myslí potáhnou myšlenky na to, že hledíte na nejlepší a zároveň nejhorší film svého života. Dánské odhodlání dát světu i něco jiného než depresi končí depresí. Smukke mennesker, světe zboř se, končí happy endem. Dánským depresivním happy endem. Ale tak to prostě je.

Možná si říkáte, že z Turecka můžou vzejít jen slaměné chýše naplněné k prasknutí fakíry co každou chvíli, jen tak, aby řeč nestála, foukají z košů krajty a šplhají na lana, která očividně nemají nikde uvázání. Ale chyba lávky. Filmem Med se Turci až nehezky odkopali. I u nich může vzniknout nebezpečně krásné umění naplněné poetikou a smutkem veškeré existence. Jaká to radost truchlit nad sebou samými už jen proto, že jsme živi. Film je pomalý. Jako slimákova existence. Krásný. Jako motýlí řiť. Cizokrajný. Jako sousedův žlučník. Intelektuálně na výši. Jako snacha tetičky prezidentovy ženy. Svůj. Jako láska při předstíraném orgasmu. Film Med, je film, který vás bude bavit, i když ho za to budete proklínat. Probuďte se jen proto, abyste mohli zase elegantně zachrápat. Šup ho, Turek zase útočí. Zase nás bere ztečí.

Ten sex. Věčně zavazí v tom, aby byl člověk sám sebou. Rozsekat na třísky se nedá. Odkopnout také ne. Prostě to v člověku je jako v koze. Ale ano, i v té to je jako když bičem práská. Fröken Sverige není o sexu. A přitom o sexu je. Fröken Sverige je o mezilidských vztazích, kde slovo mezi znamená vždy vedle a vždy neschopně. Slečna kráska chce být sebou a zároveň touží po začlenění do kolektivu, kde vlaje vlajka vzpoury, kde se nežere maso, kde slovo globální je urážka, kde menstruovat by se chtělo obličejem, aby všichni viděli, aby se urazila ta jejich maloměšťáckost. Fröken Sverige je film o vzpouře ve vzpouře, o přátelství, které nezná hranic, protože na jednu stranu vůbec není a na tu druhou se alespoň předstírá, že vlastně je. Fröken Sverige je o orálním sexu na chodbě po koncertu. Je o odmítnutí po orálním sexu, protože semeník se vyprázdnil a láska, ta hříšná děvka, ojíždí zase jiné zatáčky lidského těla. Jiného lidského těla, ovšem. Fröken Sverige je film o svádění partnera i boje s ním. Je o ničem a vlastně o všem. No ovšem, o všem. Ale smysl života v něm nehledejte. Stejně žádný nenajdete. Možná už jen proto, že život žádný smysl nemá. Proč také.

Haneke je režisér, který by se měl rozmnožovat dělením a dodávat na zlatých podnosech do každého státu světa. Jen ať tvoří ta jeho šílená duše. Jen ať vznikají pod jeho drápy díla, která když si pustíte, můžete si ke sledování namísto žraní popcornu plést pomalu smyčku. Trám už si nějaký najdete.

Svět rozdělili na několik částí. Z jedné se exportuje, aby v druhé se mohlo importovat. V jedné se vysvléká, aby se v druhé mohlo onanovat. V jedné se ponižuje, aby se mohlo ponižovat i v té druhé. Svět je nemocný, to je jediný výsledek všeho toho pinožení. A jediný nosný závěr filmu Import/Export. Rakousko nepatří zrovna mezi nejproduktivnější státy, co se týká filmů. Ale když už do toho praští, práší se z něho po celém světě. Jen chtít vidět, jen chtít nebýt viděn. Dejme si na talíř své představivosti spravedlivý svět, kde výkal máme všichni stejný, protože jsme všichni i stejně nakrmeni. Vezměme si do rukou vidličku nihilismu a nůž dekadence, zamíchejme spravedlivý svět a podívejme se na výsledek. Ano, pohlédneme na náš svět, kde si lze postavit stůl nad hlady umírající dítě, sednout si na židli, natáhnout nohy a opřít si je o to vyhladovělé torzo a přežrat se jako to prase. Import/Export je přesně o tom. Ale nezobrazuje tendenčně pouze ubohost hladem trýzněného smrada zpod stolu, ale i ubohost žeroucího.

Film tvářící se ze začátku jako tragické pojednání o nespravedlnosti světa, o jeho nepřejícnosti lidem jiným, než jsou ti dělní, se ovšem po chvilce změní na zběsilou komedii o nespravedlnosti světa, o jeho nepřejícnosti… Začněme smrtí, vyhnanstvím, nuceným pobytem u tyranského strýčka a zaparkujme v umělecké galerii, kde za umění se bere jízda na kole končící v plné rychlosti ve zdi, kde surrealismus je jen jiné slovo pro polohu vlastní blbosti. Takeshi Kitano je režisér, kterému když políbit botu, tak si rozedřít o jeho břitký humor hubu, ale stejně se vždycky sehnete, stejně patolízalsky našpulíte rty k jeho podrážkám, protože to, co vám Kitano předvede na plátně, jinde neuvidíte.

Chuť melounů je snad jediné pornografické dílo oceněné Stříbrným medvědem za výjimečný umělecký přínos, kde nenaleznete porno, ale osamělou masturbaci ve více lidech najednou. Točenou na kameru, kterou točí další kamera. Film Chuť melounů je jakýmsi pornem porna, jakousi sprostotou sprostoty. Základem jsou statické záběry kamery, kdy na vás může vybafnout i scéna, kde dvě hlavní postavy spí na houpačce. Pět minut. Bez jediné akční vsuvky. Pouhé houpání a vaše chroupání popcornu. Můžete přemýšlet. Máte prostor. Ne, ne, sedíte doma, přemýšlet o tom, zda jste vypli žehličku, nemusíte.

Patetický Pratchett. Toho jsem se dožít nechtěl. Vložte mi do ruky kelímek s jedem, ať zapomenu. Smrt je vážné téma. Obzvláště, když začne člověk usilovat o tu svou. Od Pratchetta bych ovšem čekal naprosto odlišný přístup. Pokud si nedokáže udělat nezřízenou srandu z vlastní smrti, a vlastního Alzheimera, není to až takový humorista. Ovšem výběr protagonistů byl téměř dokonalý. Manželé, kde ženuška čeká na poslední zachrápání svého muže, aby mohla zavolat tomu mladšímu. Synáček, kterého doprovází ohavně nastajlovaná matička plná takového(!!?!??) soucitu. Oj, v takových vztazích já žít, také uvažuju o službě za 300 000,- (jak nemorální poplatek, když vezmeme v potaz jaké že dobro to ti zvláštní lidé dělají). Mistrovství v bezcitnosti, které protagonisté předvedli, bylo neuvěřitelné. Ano, do tří čtvrtin dokumentu jsem si říkal, že to bude tou obtěžující kamerou, která jim prostě nedovolila projevit se jako člověk. Poslední čtvrtinu jsem toto myšlení zavrhnul. Nebyli to lidé, ale postavy z Palahniukova románu. Bizarní zrůdy doprovázené patetickým, v pravý čas smrkajícím.