PinokKio

Svět je malý. I v Casablance potkáte Čechoslováka nebo svoji velkou lásku. A když navíc zjistíte, že ty dva něco spojuje, nezbývá než zatnout zuby a něco velkého udělat. Je pravdou, že tahle sedmdesát let stará klasika je na můj vkus příliš černobílá a navíc romantická, ale protože se mi ve společnosti Ingrid Bergman líbilo, tak ji časem opět rád vyhledám a Sama poprosím, aby to zahrál znovu .. (Viděno během dubnové Challenge Tour 2015)

Chappie je takové moje oplechované dvojče. Sice nehořlavé, ale stejně jako já toužící stát se opravdovým klukem. Zatímco já už mám svoji transformaci za sebou a prozřel jsem, že nic není tak růžové jak se zdá, tak on si svět teprve prohlíží nevinnýma očima a netuší, co je dobré či zlé. Nedivím se mu tedy, že se nemá tolik ke svému milionářskému taťkovi z chatrče, když je větší prča s Yo-Landi a Ninjou z (mnou milovaných) Die Antwoord. Gangsta rodiče, kteří vás učí jenom samé sprosťárny, štrádují si to před vámi ve spodním prádle (jinak je snad ani neznám) a učí vás krást auta. Závidím mu, protože mě táta Geppetto maximálně tak řezal, hobloval a posílal do školy ..

Pravda je vždycky jen jedna. V Gone Girl ale může být dvojí, záleží totiž na našem úhlu pohledu jestli přistoupíme na Nickovu verzi, že jeho usměvavou Amy někdo unesl. Jedni mu mohou držet palce, protože ten kluk s roztomilým kukučem prostě nemůže lhát a druzí naopak spílat, protože jeho chování vypadá dost podezřele. Je fakt, že udělat maglajz v hlavě Fincher umí, o tom žádná. Stejně tak udržet po celé vyprávění dusnou atmosféru (v tomhle případě za vydatné pomoci Reznorova / Rossova soundtracku). A v neposlední řadě je mistrem kliček, protože když si už stoprocentně myslíme, že je Nick vrah / oběť (nejspíš dle osobních sympatií k Affleckovi), tak přijde pár zajímavých zvratů, díky kterým vyvstávají nové otázky. Místo kdo se ptáme proč. Po celou dobu to funguje to skvěle, jen v samotném finále, o kterém mám pochybnosti, se to zadrhne. Nejsem si totiž úplně jistý, jestli je tak dokonalé nebo odfláknuté ..

Příběh poskládaný ze spousty malých kousků. Dvanáct let zachycujících obyčejného malého kluka, jeho postupné dospívání, emoce, první lásky, důležité ztráty i nálezy, tedy okamžiky, které nám mohou přijít v lecčems povědomé z vlastního života ..

Bože, ty jsi tak veliký. Tys ze všech největší. Pane jo. Ty jsi ale kus. Přeživší Monty Pythons (ovšem překvapivě bez Cleese) dostali chuť zavzpomínat si, jaký byl Bůh frajer a nejspíš i šprýmař pohrávající si s Životem Briana, proto oprášili tuhle klasiku, kterou rozezpívali, přidali mexikánce, gospel, Boba Dylana, speciální hosty, ovce, reprodukovaný sex i drvoštěpa, a v téhle podobě ji naservírovali nadšenému publiku v londýnské Royal Albert Hall. Sice jsem se nekrčil v přítmí sálu mezi všemi těmi rozesmátými diváky, ale ze záznamu jsem se bavil úplně stejně jako oni. A jelikož ctím heslo, že vždycky je lepší brát život z té lepší stránky, tak jsem si to doma užil s kapesníkem na hlavě coby praštěný pan Gumby ..

Kdepak, tohle není Bourneův odkaz, nýbrž Cimrmanův, protože inspirace jeho Hamletem bez Hamleta je tu víc než patrná. Jason totiž taky vzal roha, takže jsou tu všichni zmatení, z rozrušení zobou pilule a pátrají, kam že se poděl. Absence hrdiny předchozích tří filmů je tak ideální příležitostí pro chlapáckého Jeremy Rennera, aby na sebe strhl nejenom krásnou Rachel Weisz (smůla, že mu ty modrý prášky došly), ale i veškerou pozornost ..

Film, na který zapomenete dřív než půjdete spát ..

Nebylo nám líp, když byla jenom pevná linka? Ivan by se tak nemusel zbytečně nervovat, protože za auťákem se kabel k telefonu fakt blbě táhne. Jenže to by pak tenhle film byl neskutečně nudnej, takže poděkujme Marconimu (nebo Cimrmanovi?), že to jde i bez drátů a stejně tak Hardymu, že celou tuhle jízdu směr Londýn zvládnul bez stopařky, jen s mobilem ..

Umíte si představit situaci, že s někým vedete obšírnou konverzaci, zdárně chňápete význam všeho, co do vás druhá strana hustí, protože nejste žádnej blbec a v hlavě prostě tu průměrnou slovní zásobu máte, když najednou bum, podlomí se vám kolena, jelikož v rozhovoru někdo řekne giallo a vy netušíte která bije? Jo, možný je cokoliv, rozumbradů je všude dost, takže není od věci jejich řady doplnit a předcházet tak společenskému znemožnění. S klidným svědomím tak mohu všem hltačům tohohle žánru napsat, že na mě už jste krátký, neboť já mám povinnou návštěvu v těchhle neklidných vodách čerstvě za sebou. Klika, že Tarantola nejspíš obsahuje všechny potřebné ingredience, které bych měl znát, tedy kozy venku, pěkné baby, něco rozlitého kečupu, lehce depresivní kameru, šílený soundtrack (promiň, Ennio) a vraha, který překvapivě není zahradníkem .. tudíž jsem po dnešku poučen a dělám rovnou giallu pápá, protože mi to jednou bohatě stačilo ..

Bůh je zjevně hravý, jenže ne všechny kostičky z lega skládá tam, kam bychom si přáli. Hranice lásky jsou příběhem plným sentimentu, deště, osudových znamení a nezapomenutelné Nymanovy hudby ..