Ace.Anita

Jsem zamilovaná do celého toho konceptu "cool girl". Až to pleskne přes obličej, když se taková sexy kočička jako Rosamund Pike přizná k tomu, že už má pokrk té falešné hry na ztělesněnou fantazii obou psů Bena a Fleka - hry na vždy dobře naladěnou holku, co není jako všechny ostatní a jejíž největší charakterová vada spočívá v tom, že se nemůže rozhodnout, co je lepší, jestli Star Wars, nebo Star Trek, Americký Chopper, nebo Jackass, sledování fotbalu, nebo anální sex a hraní wowka, nebo brazilská depilace. Takže pak zjišťujem, že pod tou náloží plakátů z Cosmopolitanu se schovává Renée Zelweger z Návratu do Cold Mountain se sklony k burákovému máslu. To by byl boží obrat, jenže ona v tomhle filmu není ani trochu cool ani vtipná ani šarmantní ani milá ani nic. Je to prostě jenom nemocná psychopatka a to radši upeču třeba chleba a postavím třeba zeď, než abych se s ní identifikovala. Škoda, no.

Mám ráda takovou tu rašomon věc, ačkoli nevím, jak to slovo použít ve větě. Mám ráda, jak ona sama sebe vidí jako tak trochu fucked-up slušňačku, co podlehla nátlaku stárnoucího chlípáka a jak on sám sebe vidí jako uřknutého středověkého mnicha, kterému ta mrcha servírka nasypala do kafe nějaký lust potion. Mám ráda, jak jejich perspektivy časem splynou, protože láska. Mám ráda, jak ona vypadá jako Lana del Rey. Mám ráda Fionu Apple a chci, aby měla na tomhle světě monopol na nahrávání seriálových znělek. Mám ráda, když na otázku "Proč jste si posrali životy?" hrdinové odpovídají: "Ty jo hej já vlastně ani nevim."

Wallace a Gromit jsou kamarádi do deště a Wallace chce něco víc ještě. No já nevim jak vy, ale cením si romcomů, ve kterých na základě hovorů z bistra pochopím, že se hrdinové mají rádi, protože je oba fascinuje olbřímí bageta s burákovým máslem a slaninou. Jo a taky mám teorii, že Harrymu věříme, že má strach, že nikdy nebude víc než kočiččin kámoš, protože Radcliff má strach, že nikdy nebude víc než Potter, hm?

Hrozně chci, aby někdo udělal výzkum "Zahoď plánek do koše aneb Lego příběh a jeho vliv na uživatelské strategie zacházení s dánskou stavebnicí." !

Sorry, Wesi Andersone, jsi tak moc hipster, až mě z toho pálí oči.Ta tvoje snaha udělat film ze série vycentrovaných úchylných obrázků mě nikdy moc nebrala, ale mám ve zvyku ti dávat nové a nové šance. Ani tentokrát si mě nevtáhl, nedojal, nerozesmál, a dokonce jsi mě ani nezaujal - i když se o to s každým záběrem tak urputně snažíš - a možná právě proto ne.

Prozac Nation. Subjektivně nula hvězdiček, nechci a nepotřebuju to v dohledné době vidět znova. Je to zkrátka hnusně, usopleně, zoufale, mlhavě, otupěle, komplikovaně, bezvýchodně pravda.

Detektivní linka má na mě moc jmen, ale láska a duchové dobrý, takže páteční večery - here I come.

Happily ever after is a myth. Úplně s Celine straním s výčitkami vůči manželovi, který si celé léto rozvaluje šunky na troskách antického chrámu, kde si s kamarádama hrajou na přímé potomky řeckých filosofů, zatímco jeho žena to léto už po osmasedmdesáté krájí balkánský sýr do šopáku. Nechápu její finální rozhodnutí zůstat s tím šaškem, který ji ani neřekne "No tak víš co, Celine, asi máš v některých věcech pravdu. Každou druhou středu si beru vynášení odpadků a slibuju, že odteď už navždycky až půjdu kolem myčky a uvidím, že domyla, postarám se o to," ale místo toho si vymyslí (a to ne příliš dobře ani logicky),že přicestoval z budoucnosti, kde se potkal s Celine version 2050, která ho nabádá, aby nedělala chybu a nerozcházela se s ním, což je sice kind of cute,ale naprosto se to nehodí do situace. Být holka Celiiných kvalit, vylila bych na Jesse olivový olej a přibližně do sedmi minut bych si našla francouzského frajera s velkým domem v Provence, co by mi VŽDYCKY vzal kočárek do schodů.

Mám moc ráda, když tvůrce dovede najít cestu, jak mi osvětlí něco z duše člověka tak, že to nejen vezmu na vědomí jako důležité, ale tak nějak mám pocit, že to tak nějak opravdicky chápu. To se mi u Never let me go stalo s tématem naděje. Z učebnic psychologie ji mám v sešitě vypsanou jako "základní lidskou potřebu, která se formuje zejména v prvním roce života jedince". V hospodě o tom pak vedem řeči, kdy jeden říká: "No tak lidi furt věří na náboženství, žejo, protože to je prostě normální, naději potřebuje přece každej," a zbytek stolu povýšeně pokyvuje hlavou, že to je jako jasný, že to tak ti stádní lidi asi jako mají, ale vlastně tomu nikdo z nás moc nerozumí. No a pak se kouknu na děcka, co vědí, že to mají za pár, a bez pohádky o Galerii, kde jim dají pár roků života navíc, když budou pěkně malovat, by musely asi skutečně zešílet říkám si: "Aha, tak tohle asi musí být ono."

Marocká a mexická linie jsou ve své podstatě věrnou adaptací typických katastrofických scénářů, které píše moje hlava za ráz s úvahami, že bych o prázdninách taky mohla třeba vyrazit někam za exotikou. Jestli autoři filmů s teroristy a hady na palubě letadla musí čelit žalobám ze strany leteckých společností, kterým dělají mizernou reklamu, pak se vsadím, že na Babel se určitě slítávají cestovky.