Pucimka

Ať si říká kdo chce co chce, ale první díl této jinak naprosto nevkusné ságy je prostě dobrý.

NE Michal Viewegh opravdu neumí psát scénáře. Jediné, co na filmu opravdu vyniká je kamera Tomáše Sysla.

Film, díky kterému si člověk uvědomí, jak vlastně nic v životě nedokázal...

Geniální práce se světlem, barvami a stíny v každé scéně. Krásně dotváří náladu filmu o možnosti cestovat světlem.

Petera Krištúfka inspirovala současná tendence narušování a hlídaní soukromí. Převážná část filmu se odehrává ve sterilním (Ikeou vybaveném) minimalistickém prostředí Oliverova bytu, které krásně souzní s jeho podobnou, jedním směrem upřenou, myslí. Pravě v tomto jednoduchém prostředí, obyčejného slovenského sídliště na sebe strhávají pozornost hlavní postavy. Sledujeme jejich psychologický vývoj, žádající si skvělé herecké výkony. Možná si i přeji, aby jednou Trojan zklamal a nezvládl svou roli, protože jeho vychvalováním bych už jen opakovala. Film není žánrově jen psychologický, jsou v něm samozřejmě oblíbené česko-slovenské prvky tragikomična. To může vadit některým divákům, které tím odvádí od hlavního příběhu. Ale milovníci suchého humoru si přijdou na své. A také pokud se vám líbily filmy Okno do dvora a Following, snímek určitě nezklame.

Odporná dokonalost hlavních hrdinek, nevhodná hudební složka a svět(y), které svým překombinováním až moc připomínají Burtonovské psychedelické sny. To vše vykompenzovaly a obrátily v poněkud zvrácené klady přepychové detailní záběry, dech beroucí scény a experimentální střihová skladba. Film který si zaručeně zaslouží nejen rozbor naratologický, ale také genderový. Aneb asi si půjdu do sámošky koupit umělé řasy a peroxid.

Inu, většina z nás ví, co od takového filmu čekat a zároveň i nečekat. Je jasné, že herci za své výkony nikdy nedostanou cenu akademie a stejně tak ani scénárista a zároveň režisér snímku. Film má však několik kladů, které je třeba ocenit. Ve srovnání s konkurencí svého specifického subžánru se ve filmu objevují reálné záběry zvířat (ryb, paryb). Tím pádem jsou jejich pohyby autentické stejně jako způsob lovu, který jako by vypadl z populárně-naučného dokumentu. A snad jen nezbývá uvěřit, že podobnost se snímkem Open Water (nejen plakátem) je jen čistě náhodná.

Tíživá atmosféra jenž mě přepadala při sledování filmu, pomalu spěla k epileptickému záchvatu beznaděje, avšak nakonec jsem z kina odešla jen s kopřivkou na nohou a lehkou psychickou újmou na zdraví... Aneb ať žije Eda!

Ano, opravdu je to apokalypsa. Totální. Pouze vraždící babička a krvelačný klučík měli něco do sebe.

Velmi sugestivní snímek mladé dokumentaristky Viery Čákanyové, který nás seznamuje s paní Oldřiškou, jenž bydlí na obyčejném sídlišti, avšak nežije běžný život jako ostatní. V roce 1993 zjistila, že trpí nevyléčitelnou chorobou, degenerativním onemocněním mozku postihující kognitivní funkce, nazývanou doktory Alzheimerova choroba a paní Oldřiškou familiérně „Alda“. Snímek vznikl převážně z natočených videodeníků hlavní představitelky, jež si na malou digitální kameru nahrávala své každodenní činnosti, které nechtěla zapomenout. Zároveň do kamery promlouvá a vzpomíná na svůj dosavadní život a chce si všechny své myšlenky uchovat, ačkoliv to není prakticky možné. Objevují se i obavy o budoucnost a potenciální eutanazii. Běžný život, který se pro ni stává složitým, reflektuje se značnou suverenitou a sebeironií. Dokument velmi efektivně uvádí diváky do problematiky Alzheimerovy choroby úplně novým způsobem, z pohledu pacienta.