demniox

Od prvního shlédnutí Headache jsem pocítil neobvyklou vazbu k tomuto dílu. Paul Clipson svými obrazy nesleduje pouze vizuální krásu, ale snaží se nás ponořit do hlubšího zamyšlení nad emocemi, které tyto obrazy evokují. V kombinaci s hypnotizující skladbou od mé oblíbené Grouper, tento film pro mne představuje více než jen estetický zážitek, je to ponoření do hlubokých vod emocí a lidské psychiky.  Film a píseň společně tvoří komplexní zážitek, kde každý prvek, od odrazů světla na vodní hladině po lyrické texty Grouper, doplňuje druhý a vytváří tak unikátní atmosféru, která rezonuje s intimními a hlubokými aspekty lidské existence. Text písně reflektuje tematiku ztráty, osamělosti a hledání smyslu, což se nádherně prolíná s hypnotizujícím vizuálním stylem, který je charakteristický pro Clipsonovu práci. V tomto pozoruhodném spojení dvou uměleckých forem vzniká kontrast mezi klidnými a chaotickými záběry, které vytvářejí vizuální a emocionální dialog. Skrze tyto záběry Clipson proplouvá kamerou, a občas se zdá, že nás vede skrze vody své vlastní nejisté mysli. Toto dílo je výzvou ke spojení s uměním na nejintimnější úrovni. Headache se neomezuje na konvenční vyprávění, ale spíše vyzývá diváky, aby se ponořili do zážitku a nechali na sebe působit obrazy a zvuky, aby překročili hranice běžného vnímání a otevřeli se hlubší introspekci.

Kony 2012: epický fail digitálního aktivismu, který se pokusil proměnit vážný konflikt v Africe ve virální mem. Režisér Jason Russell, který se snažil stát více celebritou než aktivistou, nám předvedl, jak naivně a sebestředně lze přistupovat k humanitárním krizím. Film, který měl být revolucí v pomoci Ugandě, se rychle proměnil v ukázku toho, proč "západní zachránci" dostávají tak špatnou reputaci. S hojným využíváním rodinných videí nad problémy, které potřebují skutečnou pozornost, a s plánem, který byl více o prodeji náramků než o reálné pomoci, Kony 2012 nakonec dokázal jen to, že dobré úmysly nejsou nic bez pochopení a respektu k dané problematice. Dokument, který chtěl změnit svět, se nakonec zapsal do historie internetu jako varování, jak to nedělat.

Film Blue Dereka Jarmana představuje nejen vrchol jeho tvorby, ale také jedinečný filmový zážitek, který překračuje tradiční hranice kinematografie. Je to dílo, které kombinuje minimalistický vizuál s bohatě vrstveným soundtrackem, v němž se snoubí poezie, hudba a osobní reflexe. Mezi hudebním doprovodem se objevují taková jména jako Jarmanův častý spolupracovník Simon Fisher Turner, Brian Eno a skupina Coil, což jen potvrzuje hloubku a komplexnost zvukové složky. Blue je považováno za jedinečné dílo, které se dotýká témat jako AIDS, smrti a uměleckého vyjádření. Jarmanův boj s AIDS a následná ztráta zraku ovlivnily podobu filmu, který se odvážně omezuje na monochromatické modré plátno. Avantgardní filmy se často vyznačují sebevědomím a záměrným podvracením filmových konvencí, což může působit vykonstruovaně. I když nemusí být nutně špatné, často jsou spíše vykalkulované než inspirované. Přesto mohou být fascinující, zejména pokud se na ně díváme s citovým odstupem. V horším případě mohou být intelektuálně urážlivé nebo jen línými filmovými vtipy. Blue od Dereka Jarmana se podařilo vyhnout všem výše uvedeným rysům. Důvod spočívá v záměru a provedení - je to poslední výtvor umírajícího muže. Muže, který ke konci svého života viděl jen modrou barvu, a zve nás, abychom nahlédli do světa jeho očima. Autorův styl psaní se vyznačuje všudypřítomným pocitem bolesti, který je patrný z každého popisu, každé básnické odbočky a každého postřehu. V mnoha jeho výrocích je také přítomen jízlivý humor, například když popisuje pobyt v nemocniční čekárně, kde jsou všichni označeni pouze čísly. Je v něm cítit tlumený hněv a smutek ze smrti přátel a milenců, stejně jako z nedostatku skutečné spravedlnosti při řešení problému AIDS. Kromě toho je zde frustrace z nepoctivosti mnoha lidí, kteří tvrdí, že proti němu bojují, a přitom tak činí jen tehdy, když je to společensky nebo politicky výhodné. Vyprávění přeskakuje mezi různými časovými obdobími, myšlenkami a místy, čehož by bylo obtížné dosáhnout pouze tradičním vizuálním způsobem. Dochází k efektu blednutí vzpomínek, které se z jasných stávají mlhavými a zkreslenými a pohlcuje je zmatek rozkládající se mysli. Snímek Blue nabízí nejen filmový zážitek, ale je také intenzivní meditací o životě, umění a odolnosti lidského ducha. Ve své podstatě je Blue připomínkou síly vizuálního umění a její schopnosti vyvolávat hluboké emoce a provokovat k zamyšlení, čímž se Jarmanovo poslední dílo stává nezapomenutelným a důležitým odkazem jeho umělecké kariéry. 10/10