daGGos

Joshiraku má na triku Kōji Kumeta a jestli jste s tímhle chlapíkem už někdy přišli do styku (Katte ni Kaizō, Sayonara, Zetsubou-Sensei), budete při sledování jeho nejnověji rozpohybovaného dílka jako doma. Zpočátku nevinná konverzační témátka, která se po chvíli začnou kroutit a ohýbat naprosto nečekanými směry a vyústí v nějakou absurdní, pošahanou pointu. Toť ve zkratce shrnutí celého seriálu (potažmo i v podstatě celé Kumetovy tvorby). Po x sezónách zoufalého učitele tenhle námět sice už ztratil něco ze svého původního lesku, ale při střídmém dávkování (tohle rozhodně není typ anime, které by měl člověk shlédnout na jeden zátah), se stále jedná o velmi dobrou zábavu. *** PS: těch úvodních zhruba 30 vteřin endingu si asi budu pamatovat i na smrtelné posteli...

Sagara je takový obyčejný japonský školák (bráno z pohledu anime, tedy sebeobětující pošuk plivající jednu patetickou větu za druhou, s charismatem na úrovni dušené mrkve, jemuž místo potu vytékají hormony a tak při pouhém pohledu na něj každé zasvrbí) a jak už to tak v zemi vycházejícího slunce zvykem bývá, z nějakých blíže nespecifikovaných důvodů se propadl do minulosti. A co by takový obyčejný milý hoch mohl v minulosti dělat? No samozřejmě, začne s ní manipulovat! Pokud možno v co nejglobálnějším měřítku pochopitelně. Vždyť přece snad každý film, každá knížka a každé další dílo na podobné téma nás přesvědčují o tom, že není větší zábava, než si pohrávat s časovými paradoxy a po návratu do současnosti zjistit třeba to, že lidstvo je teď díky tomu pod nadvládou obřích lidožravých kudlanek. Takže jen s chutí do toho milý Sagaro, vzhůru přepisovat dějiny a pomáhat Nobuně, charismatické (jen se podívejte nahoru na obrázek, vidíte to rozměrově velice slušné charisma vykukující zpod černého košíčku? A to se prosím pod zelenou blůzkou schovává ještě jedno!), geniální (a to dokonce tak, že se jí to dokáže celý seriál úžasně tajit, holt pod svícnem je největší tma), dobrosrdečné (holka, která je tak tolerantní, že propouští hlavní zaporáky, zatímco společně se svou armádou masakruje tisíce nevinných anonymních vojáků, přece nemůže být zlá!) a vůbec naprosto dokonalé a emocionálně rozhodně stabilní vůdkyni. K tomu přidejte ten ostatní kompars složený kupříkladu z jedné, které se houpou i přes nasazené ocelové brnění, nebo třeba druhé, které se sice nehoupou, protože žádné nemá, ale zato vypadá jako čerstvá absolventka mateřské školky a roztomilé šišlá a řekněte mi upřímně: potřebuje snad člověk něco více?

Kenta Shinohara, autor předlohy, býval dříve asistentem Hideaki Sorachiho, který má pro změnu na triku Gintamu, a rozhodně nelze říct, že by na Sket Dance tahle spolupráce nezanechala stopy. Ústřední trojice pomáhající dalším vedlejším postavám s jejich problémy v absurdním světě plném všemožně pošahaných charakterů? Epizodický obsah, který na sebe jen zřídkakdy nějak hlouběji navazuje? Téměř každý díl zakončen dlouhým monologem hlavní postavy většinou na téma přátelství? Výhradně komediální náplň, kterou ale sem tam nahradí i regulérní drama? Sakra, kdybych byl zlý, mohl bych Sket Dance nazvat kopií Gintamy. A kdybych byl ještě "zlejší", nazval bych ho takovou kopií light. Když dva dělají totéž, není to vždy totéž, a tak tam, kde se Gintama pouští do epických několikadílných "arců", drží se Sket Dance jako klíště formátu "1 díl = 1 mise" (s drobnou výjimkou v podobě dílů popisujících minulost hlavních postav, které ale také nepřekročí stopáž dvou dílů), tam, kde Gintama přichází s neustále dalšími a dalšími způsoby jak rozesmát (případně překvapit) diváky, sází Sket Dance neustále na stejné situace a vlastnosti (lépe řečeno charakterové vady) jednotlivých postav a takhle by se dalo pokračovat... Jakkoli ale může můj komentář vyznívat trochu kriticky, rozhodně to neberte tak, že bych se vás od seriálu snažil odradit.. Po těch 77 dílech strávených s Bossunem, Himeko, Switchem a spol. můžu s klidem prohlásit, že i když na úplnou špičku to není, i tak tahle banda kope vyšší ligu. ***

Kouči, děkuji za vše! Byla to dlouhá cesta a zpočátku nám jako outsiderovy nikdo nevěřil, ale hlavně díky vám a vašemu brilantnímu strategickému myšlení, excentrickým, leč účinným tréninkovým metodám a v neposlední řadě i díky neocenitelným radám, jejichž smysl nám vždy došel přesně v tu rozhodující chvíli, díky tomu všemu jsme dokázali (pochopitelně gólem v posledních vteřinách zápasu), ten důležitý mač vyhrát! ... No jo, já vím, zase házím perly kvíkajícím zvířátkům a hrách na zeď, ale co naplat, ten neodbytný pocit déjà vu, kterým Giant Killing přímo sršel, je asi už holt prokletím filmů a seriálů ze sportovního prostředí. Tak alespoň díky bohu za to, že fotbal je tentokrát skutečně fotbalem (ne nějakou špatnou parodií s pojmenovanými superútoky a mutanty místo hráčů) a fanoušci nejsou jen anonymní masa na tribunách, která po každém gólu zaskanduje jméno střelce a do konce epizody už má voraz. Slabší ***

Vzhledem k tomu, že se seriál rozděluje na tři naprosto odlišné části, pojmu i já tento komentář jako takové tři mini-recenze: 1.-4. díl Yotsuya Kaidan - Klasika nad klasiky, tahle prababička hororových vyvražďovaček má rozhodně něco do sebe i v anime podání, nicméně dle mého by si rozhodně zasloužila mnohem více epizod. V prvních dvou částech, které slouží pouze k představení příběhu a postav, to ještě tolik nevadí, ale 3. a 4. díl už nastolují ďábelské tempo, ve kterém twist střídá twist a mrtvola mrtvolu, což účinně zabijí jakoukoli snahu o děsivou atmosféru. I tak ale naprosto zasloužené ***. 5.-8. díl Tenshu Monogatari - dle mého nejslabší článek celého seriálu. Nejenže mi motiv o zakázané lásce mezi příslušníky dvou odlišných ras (kast, národů, ... dle potřeby si dosaďte) přijde už strašlivě ohraný, ale hlavně - poslední věc, kterou bych od seriálu s podtitulem "japanese classic horror" čekal, je fantasy romantiku. Slabší ***. 9.-11. díl Bakeneko - a jsme ve finále, které stylově zakončuje mastičkář! Ano, patřím k početné skupině lidí, kteří se o existenci Ayakashi dozvěděli jenom díky shlédnutí o rok staršího Mononoke, a proto jsem se na třetí část těšil zdaleka nejvíce. Nutno podotknout, že příběhově i vizuálně ani trochu nezklamala a jedná se bezesporu o vrchol celého seriálu. ****

Kdyby byla někdy soutěž o nejvíce politicky nekorektní ústřední dvojici v anime, Jormungand by měl velkou šanci na celkové vítězství. Přeci jenom dvojka překupník se zbraněmi a dětský voják je poměrně těžkým kalibrem a jen těžko by hledala přemožitele. I přes takhle odvážný námět se ale seriál v ostatních ohledech jeví (a že je mi to i trochu líto) velmi krotce a neinovativně, poslušně následuje cestičku vyšlapanou svými předchůdci (Cowboy Bebop, Black Lagoon,..), takže Koko a její bandička hrdlořezů létají ze země A do země B (a to myslím doslova ☻), střílejí, obchodují, občas i intrikují, všechno to moc hezky vypadá, auta efektně vybuchují a sem tam do toho zazní i nějaká atmosférická skladba z kvalitního soundtracku, ale já se stejně po celou dobu nemohl zbavit dojmu, že z takového tématu se dalo vytěžit i více než jen solidní akční béčko. Takhle "jen" za ***

Dojem z několika počátečních dílů byl katastrofální a vážně jsem uvažoval, že sledování vzdám, ale poté jsem přeci jen seriálu dal druhou šanci, což nakonec nebyla zas tak špatná volba. Nejedná se sice o nějak výjimečný zážitek, žánrově je to jen další komediální harémovka, ale humor tentokrát celkem funguje (ačkoli slabším momentům se taky nevyhne), charaktery jsou poměrně neotřelé a seriál si i přes inspiraci mýtem Cthulhu nesnaží hrát na nějakou komplikovanou epickou zápletku, což z něj činí ideální nenáročnou podívanou. Slabší ***

Kdepak tvůrci, fuj, tohle je proti pravidlům, tohle se prostě nedělá! Kowarekake no orgel je emocionální jízda která nás nejprve nechá přitrouble se usmívat nad chováním naprosto rozkošné a naivní robotky Flower, aby pak za pár sekund veškerou vybudovanou atmosféru optimismu a štěstí nešetrně strhlo, zmačkalo a zahodilo, ponechávajíce tak diváka s posmutnělým výrazem a nevěřícným "proboha, jak to jen mohli udělat!!" na rtech. A to všechno prosím za necelých osmadvacet minut! Většina ostatních OVA tomuhle dílku nesahá ani na paty. *****

Jakkoli to podle prvních epizod nemusí tak vypadat, Medaka Box je shounen. Přehnané souboje se spoustou výbuchů, dobrák hlavní hrdina, který když zrovna neskáče před projektil mířící na jeho bližní, mele pacifistické kecy o míru, lásce a přátelství, nečekaná transformace nepřátel na spojence a tak dále a tak dále ... snad každý někdy v životě viděl Naruta, Bleach, Dragonball, One Piece nebo další ze stovek zástupců tohohle žánru. Medaka Box tenhle koncept posouvá do absurdity, protagonistka Medaka je už od první minuty dokonalá, nejlepší a nejsilnější, skáče tři metry vysoko, holými pěstmi ničí budovy, když otevře pusu, vyvrhne takový příval patosu, že by se i podomním vykladatelům bible začervenali uši studem, všichni oslavují její velkomyslnost a záporakům nezbývá nic jiného, než se poklonit před jejím charismatem a urychleně napravit svoje jednání. To je sice určitě originální přístup, ale to je tak asi vše. Představte si třeba OP, ve kterém by se Luffy stal během pěti minut první epizody králem pirátů. Jistě, jedná se pouze o první řadu dlouhé manga série a dá se očekávat, že v pokračování (které už bylo oznámeno) se dostane i na ostatní charaktery a kdoví, třeba se seriál skutečně zlepší. Nejspíše to ale už bude beze mne coby diváka, protože jak už se asi dalo z těchto řádků vyčíst, první setkání s Medaka Box na mne příliš velký dojem neudělalo. **

Tasogare otome x Amnesia rozhodně patří k jedněm z nejlépe vizuálně vypadajících anime současnosti. Ne snad ve směru nějaké technologické nadřazenosti, kvalita kresby i animace je přesně na úrovni současné produkce , ale seriál se často uchyluje ke značně stylizovaným záběrům - deformacím, pohledu z první osoby, roztřesené kamery, nejrůznějším filtrům atd. Přidejme k tomu i slušný hudební doprovod a jedna věc je jistá - když tvůrci chtějí, dokáží vytvořit velice slušnou atmosféru (povětšinou hororového charakteru, ale objeví se i pár scén jak vystřižených z červené knihovny). Jenže i ty nejkrásnější plody bývají občas shnilé. Výborné audiovizuální zpracování nemůže samo o sobě vynahradit nezajímavý obsah seriálu, který je takovým křížencem mezi komediální harémovkou a lacinou duchařinou, přičemž nabízí pouze předvídatelné dějové twisty, stereotypní charaktery a sem tam i nějaký (lehce nekrofilní) fanservice. Názornější příklad kýče by člověk těžko pohledal. **