daGGos

Představte si třeba pokračování "čtyřiadvacítky" jež by bylo o tom, jak Bauer ráno vstane, nasnídá se, vyčistí si zuby, odejde do práce, kde se nic nestane a tak přijde večer domů, navečeří se a jde spát, prostě takový obyčejný stereotypní den (tím samozřejmě myslím pro normálního smrtelníka, uvědomuji si, že obyčejný stereotypní den Jacka se bez teroristů neobejde). Upřímně, bavilo by někoho se na tohle koukat? Zachránit svět, zbohatnout, přijít o panictví ... většina seriálů a filmů má nějaký cíl, ke kterému celý děj žene. V původním Amagami šlo o balení holek. Junichi se s nimi seznámil, časem přeskočila jiskra, došlo k vyznání a následoval sladký Happy end. SS+ pak pokračuje tím způsobem, že každý samostatný arc vždy navazuje na jeden konec z předchozího anime, přičemž daná dvojice už je pochopitelně spolu a řeší ... no v podstatě nic moc zajímavého, divák je jen ujišťován, že se tedy Junichi a X (dosaďte si libovolnou heroine) jako fakt opravdu milují, k tomu je nalepená nějaká laciná zápletka, fanservice a hurá dojit oblíbenou značku, dokud ještě dává mlíko. Jedna * za solidní vizuální pracování a pěkný OP, druhá za Rihoko a její arc, který jako jediný má s ohledem na předchozí sérii nějaký smysl, ten zbytek by možná obstál jako nějaké desetiminutové speciály, nicméně jako samostatný seriál ani náhodou. **

Amagami SS už jsem měl v hledáčku delší dobu, ale stále jsem jeho sledování odkládal. Důvod byl jednoduchý, jedná se o adaptaci v Japonsku populárního galge pro PS2. Ne že bych měl proti tomuhle videohernímu žánru nějaké předsudky, koneckonců třeba Kanon má původ naprosto stejný, nicméně oproti této anime klasice, která stála hlavně na řešení problémů a traumat jednotlivých dívek a až pak na dobývání jejich srdce, je Amagami skutečně hlavně o té romantice a já osobně měl velké pochyby, že by mě bavilo sledovat pětadvacet dílů jenom o balení (a balíků tím rozhodně nemyslím). Když už jsem se však i v souvislosti s příchodem druhé řady konečně ke sledování dokopal, dopadl výsledek výrazně nad má očekávání. Děj: skutečně půjde výhradně o romanci (ačkoli na nějaké foukání bolístek tu také dojde), co se však výborně povedlo, je formát celého anime. To je rozděleno na 6 příběhových linií (7 pokud započítáme i poslední díl) vždy po čtyřech dílech. Každá dívka má tedy pro sebe vyhrazený prostor zhruba 80 minut, což sice může někomu připadat jako málo, ale dle mého názoru se jedná o ideální dobu na to, aby došlo k nějakému vývoji ve vztahu ústřední dvojice, ale zároveň příběh ještě nezačal nudit. Navíc se od sebe jednotlivé linky výrazně liší, takže zatímco se starší Harukou vztah připomíná spíše ten mezi paníčkem a psem a od toho se odvíjí i jednotlivé situace, úplně něco jiného už se děje ve chvíli, kdy je objektem touhy kamarádka Kaoru případně mladší nesmělá Sae a člověk se tak vždy může těšit na něco nového. Postavy: "Heroine" jsou různorodé (vzhledově i chováním) a jejich charaktery patří rozhodně k hlavnímu kladu celého seriálu. Osobně mi navíc ani žádná nevadila (i když ten hlas Sae může pro mnohé rozhodně být iritující, to nepopírám), přičemž to je v mém případě v žánru harémovek jen velmi vzácným úkazem. Se Subjektivem se pak neshodnu v názoru na hlavního protagonistu Junichiho, který dle mého za dívkami z hlediska charismatu zas tak moc nepokulhává, sem tam trefně okomentuje některou situaci a občas dokáže svými akcemi i velmi příjemně překvapit (třeba hned v prvním díle - hrdinové ostatních zdlouhavých romantických sérií by se měli učit). Hodnocení: Sečteno podtrženo, velmi příjemné překvapení a podle mne zasloužené ****.

Bacha spoilery! První díl je o tom, že si Atsushiho při rozhovoru s kamarádkou spletou s pedofilem a odvezou na policii. Druhý o tom, že si Atsushiho při rozhovoru s kamarádkou spletou s pedofilem a odvezou na policii. Třetí o tom, že si Atsushiho při rozhovoru s kamarádkou spletou s pedofilem a odvezou na policii. Zkuste odhadnout, o čem je ten zbytek. No dobrá, to trochu přeháním, dva možná dokonce i tři díly jsou o spolužačce Atsumi a její lásce k Atsushimu, o kterém chuděra neví, že ještě nevychodil ani základku, takže humor je skutečně variabilní a vysoce sofistikovaný. Ty dvě hvězdičky za ... hm těžko říct za co, asi proto, že tu Recorder to Randoseru Do má tak pěkné kulaté hodnocení a já ho nechci zbytečně snižovat.

Děj: Mysteriózní seriály se vždy dělí na dvě fáze. Ve fázi první se divák seznamuje se situací a jednotlivými problémy, druhá pak má za úkol je vysvětlit a vyřešit. První fázi zvládá Another na jedničku s hvězdičkou. Všemožných záhad se rojí jak hub po dešti, hlavní hrdina tápe, ostatní postavy mlží a to vše je obaleno v luxusní potemnělé atmosféře. S tou druhou už mám trochu problémy. Hlavní otázka, tedy z jakého důvodu se to všechno vlastně děje, zůstane v podstatě nezodpovězena, respektive odpověď na ní je ve stylu "protože prostě proto". Divák je obeznámen s tím, kdy všechny podivné události započaly, ale dále se v tomto tématu již nepitvá a smysluplné vysvětlení neposkytuje, což je pro mne osobně velkým zklamáním. Stejně tak i fakt, že by v době, kdy i říhnutí koně na druhém konci planety je rozebíráno v novinách a bulvárních plátcích, existovala škola, ve které pravidelně dochází k podivným událostem a tragediím, příčemž žádná média ba ani zbytek města by se o tom nikdy nedověděli, případně by to neřešili, mi přijde hodně přitažený za vlasy. A tímhle si vytvořím takový krásný můstek, kterým se překlenu k dle mého zdaleka největšímu záporu celého seriálu. Leyla tu použila spojení tupá teenagerská vyvražďovačka, já si ho dovolím vytrhnout z jejího kontextu a použít trochu jinak. K tomu, aby si člověk Another dokázal naplno užít, je totiž třeba přistoupit na logiku známou právě výhradně z tupých amerických teenagerovských vyvražďovaček (uf ... je to fuška tohle skloňovat). Chování většiny vedlejších postav by se dalo přirovnat k ovcím čekajícím na porážku. Sice mluví o tom, jak strašně se bojí, ale přitom stále do školy poslušně docházejí, po skončení vyučování zůstávají ve svých klubech a skoro nikdo se nesnaží z města utéct či alespoň změnit třídu. A vrcholem v tomto ohledu je samotné finále, kde už o něčem jako je logika nemůže být vůbec řeč a nastupuje pravá nefalšovaná japonská ujetost s šílenými twisty, přičemž je to všechno sice ukrutně zábavné, ale k realitě se to blíží zhruba stejně, jako osminohý jednorožec s lasery místo očí. Atmosféra: Už jsem to zmiňoval výše, jedním z tahounů Another je bezpochyby úžasná atmosféra, kterou tvoří hlavně výborné audiovizuální zpracování, jež se drží hesla, že méně je někdy více. Kresba je sice detailní a kvalitní, ale na dnešní poměry je velmi statická a postrádá na animaci, což může na první pohled působit jako zápor, nicméně to naopak skvělé dokresluje celkový dojem opuštěnosti a vylidněnosti, který z celého anime přímo sálá. Výjimku v tomto směru tvoří těch několik akčních scén (hlavně z druhé poloviny seriálu), které jsou naopak rozpohybovány velmi svižně a plynule. Soundtrack je pak minimalistický, vyjma OP a ED se nějaká skladba vyskytne jen vzácně a i tak hraje tiše, takže si ji divák mnohdy ani nedokáže povšimnout. Přesně naopak pracujují tvůrci s audio doprovodem během hororových a snových sekvencí, během kterých často ticho a klid náhle pročísne rušivý hlučný kakofonní zvuk, hrnouc tak krevní tlak diváka do nebeských výšin a výborně tím podporuje jeho zážitek ze sledování. Postavy: Protagonista Kōichi sice může působit nevýrazně až nudně, s tím s Larkym souhlasím. Na druhou stranu to ale nepovažuji za zápor, jeho role je hodně upozaděna a být na jeho místě nějaký přehnaný génius, vtipálek či odvážlivec, dost možná by mě otravoval mnohem více. Navíc, když se člověk podívá na plakáty, obaly, figurky a další PR materiály, asi mu brzy dojde, kdože je hlavním lákadlem seriálu. Ano, mám pochopitelně na mysli tajemnou Mei, která se náramně povedla jak z ryze vizuálního hlediska (s ohledem na mé osobní preference zatím rozhodně nejatraktivnější ženská anime postava tohohle roku), tak hlavně i charakterově a pátrání po její identitě společně s odkrýváním její minulosti patří vždy k nejlepším částem seriálu. Hodnocení: Ohodnotit Another je pro mne dost obtížné. Objektivně má tohle anime mnoho chyb a nejedná se rozhodně pouze o nepatrné malé mušky, jež budou obtěžovat pouze perfekcionisty, nýbrž o pořádně odrostlé masařky, které mohou mít mnozí nemalé problémy ignorovat. Pokud je ovšem dokážete odpustit a přijmout seriál takový jaký je a ne takový, jaký by mohl být (viz ostatní uživatelé a jejich zmínky o promrhaném potenciálu), čeká vás stále velmi kvalitní podívaná, navíc z žánru, kterému v poslední době mezi anime pšenka zrovna příliš nekvete. Já osobně jsem se proto s přihlédnutím k tomu, že v této sezóně mě skutečně žádný jiný seriál tolik nezaujal, po chvilce váhání rozhodl, že nakonec přihodím ještě o jednu hvězdičku více než jsem původně zamýšlel a doporučím jej jako silně nadprůměrný. ****

Osobně bych si Brave 10 mnohem raději zahrál jako videohru než sledoval jako seriál. Důvod je velmi prostý, v tomhle anime je příběh naprosto podřadný a vedlejší. Ano nějaký tu je a dokonce se i trochu opírá o skutečnost v tom smyslu, že během období Sengoku skutečně žil slavný vojevůdce Sanada Yukimura, který údajně (dle legend) disponoval elitní skupinou 10 nindžů (nicméně ani jeden z nich nebyl kozatá blondýnka či otravná kněžka, to vás mohu předem ujistit) , ale zde veškeré spojení s realitou končí, ten zbytek je fantasy jak řemen, s magickými artefakty a nindža technikami schopnými zmrazit jezero nebo třeba vyvolat obřího pavouka. A když postavy disponují takovými schopnostmi, byla by přece strašná škoda marnit čas nějakými komplikovanými dějovými liniemi, když jej místo toho můžou trávit vzájemným rozbíjením si hub že ano? Souboje jsou proto časté, dlouhé (obvykle zaberou více než polovinu dílu) a nejlépe by se dali přirovnat k těm z Naruta s tím rozdílem, že zdejší jsou o něco brutálnější a z vizuálního hlediska i lépe vypadají. A to je v podstatě vše, kvalitní souboje, až na pár výjimek (ehm ... Isanami) snesitelné charaktery a béčkový příběh s dost dementním koncem, nic víc Brave 10 nenabízí. Hledáte-li historický seinen, hledejte dál, stojíte-li však o nenáročnou podívanou na odreagování, mohlo by tohle anime splnit vaše požadavky. Lepší průměr, takže ***.

Postavy: je zajímavé, jakým vývojem (či spíše degradací) charakterů Zero no tsukaima za ty čtyři sezóny prošla. Po shlédnutí všech dílů už tak mohu s klidem prohlásit, že z celé té sebranky mě lidově řečeno nesraly jen dvě postavy - Tiffa, která nejspíš hlavně proto, že její jméno a tělesné proporce připomínají spíše herečku z béčkového porna, takže člověk ji snad ani nemůže považovat za nic jiného, než chodící fanservice a pak ještě Kirche, která se jako jediná s postupem času změnila k lepšímu. Popisu zbytku harému se raději vyvaruji, poněvadž by se to asi jen sotva obešlo bez dalších vulgarit. Děj: to efko v názvu znamená final a tak jsem víceméně očekával nějaké důstojné završení zápletky, která byla nastíněna už v předchozích řadách, pochopitelně s tím, že během těch 12 dílů dojde k nějakému vygradování a epickému závěru. Ale kdepak, Zero no tsukaima na to jde fikaně, hlavního superzáporáka celého dosavadního děje vyřadí jen tak mimochodem během prvních několika dílů, půlku seriálu stráví epizodkami víceméně o ničem, aby se pak až někdy kolem 10 dílu kde se vzal tu se vzal další superšmejd a honem ho kuchnout! Zklamání je ještě slabé slovo pro to, abych popsal můj celkový dojem z "příběhu". Hodnocení: z předchozích řádku už asi dokázali všichni vyčíst, že ze Zero no tsukaima F příliš nadšený nejsem. Bohužel, tahle série měla skončit již s první maximálně druhou řadou. Každá další byla jen dalším hřebíčkem do rakve. **

Tak si to shrňme - vizuální zpracování horší než manga a veškeré akční scény jakbysmet, soundtrack naprosto nevýrazný, příběh stejně prostinký jako manga ale s bonusem v podobě otravných fillerů, humor stále na úrovni žáka 5. třídy ZŠ ... tak nějak postrádám jediný důvod, proč anime adaptaci Beelzebuba doporučit. Pokud vám Oga, Beel a spol. nějak zvlášť učarovali, dejte raději přednost manze, kde budete mít vše co na na nich máte rádi, ale v mnohem lepším a stylovějším balení. Pokud hledáte anime shounen, existují desítky lepších seriálů. Snad jen jestli už opravdu nemáte do čeho píchnout, máte alergii na papír (případně na čtení mangy z monitoru počítače) a chcete jen vypnout mozek nad nějakou nenáročnou podívanou, mohl by anime Beelzebub přijít vhod. **

Asi mi nezbude nic jiného, než se přidat ke zdejší prapodivné alianci "spokojený divák, i když ani pořádně neví proč". High School DxD je harémovka ... tečka. Už můžu jít? Ne? No dobře, je to harémovka standardní, se standardními charaktery, standardně přitroublým příběhem, standardní akcí, standardním fanservicem a nadstandardně vyvinutými ženskými hrudníky (vyjma Koneko-chan, ale u ní její sex appeal vězí zase trošku jinde). Všechny věci zde viděné musel anime a mangou protřelý otaku vidět už tisíckrát ne-li milionkrát, standard ze standardu, průměru z průměru nejprůměrovitější (překrásné slovo nemám liž pravdu?), tak proč mi to proboha nevadí? Proč tu neštkám síru na všechny žánrová klišé zde obsažená? Proč jsem se ani jednou během těch dvanácti dílů se zívnutím nepodíval, kolik minut že to ještě zbývá do konce? Proč jsem se přihlouple usmíval při svatbě rytíře ze samurajem, případně při Isseiovo variaci na pokémonovské "volím si tebe!"? Proč se holkám v anime tak překrásně houpou? Proč? Proč? Asi jsou holt věci mezi nebem a zemí, které ubohý pozemšťánek jako jsem já nedokáže pochopit ... buď to, a nebo už se ze mne soustavným sledováním všeho kresleného, co Japonsko vydá, konečně stalo perverzní prase bez špetky vkusu. Ať tak či onak, za mě je to na dobrou. ***

Pokud někde venku v trávě najdete psí lejno, vezmete ho domů, přebarvíte jej narůžovo, navoníte parfémem a navrch přidáte mašličku, co dostanete? Růžové voňavé hovno s mašličkou a nikdy nic více. Stejné je to i s anime, kresba i animace může být perfektní, akce může být intenzivní a efekty naplněna až někam na půdu, do toho všeho může znít kvalitní soundtrack, ale jestliže vám k tomu všemu napsal scénář a dialogy někdo, kdo je za A) bez jediné špetky talentu, případně za B) pod vlivem tvrdých omamných látek, tak se můžete snažit jak chcete, ale vždy vám z toho vyjde pouze hezky vypadající brak. A poněvadž je Black Rock Shooter obzvláště hezky vypadající brak, zaslouží si alespoň ty ** za pěkný audiovizuální zážitek, o tom zbytku darmo mluvit.

Co si budeme nalhávat, první dojem diváka ze sledování Hitsuji no uta asi zrovna příliš pozitivní nebude. Vinu za to ponese dozajista technologická stránka anime, která je vpravdě tragická. Kresba je statická s minimem animace, kvalitativně patří někam do poloviny devadesátých let a navíc se jednotlivé scény neustále dokolečka recyklují. Repetitivnosti se pak neubrání ani soundtrack, u něhož by se počet skladeb dal pravděpodobně spočítat na prstech jedné ruky a jediným světlým bodem je v něm výborná píseň při ED. Dost už ale bylo kritiky audiovizuálního zpracování, přesuňme se k samotnému ději. Ano, Hitsuji no uta je anime o upírech, ale rozhodně neočekávejte další Hellsing. Nenechejte se zmást zařazením mezi horrory, tohle je čistě komorní drama. Zdejší upíři nejsou žádní všemocní nesmrtelní Drákulové, nemají tesáky a neproměňují se v netopýry. Jsou to lidé jako každý jiný, pouze měli tu smůlu, že po svých předcích zdědili krutou nemoc vyznačující se neodolatelnou touhou po krvi. Příběh je bezpochyby hlavním tahounem celého seriálu, dokáže po celou dobu udržet divákovu pozornost a nabízí i uspokojivé zakončení, což nakonec rozhodlo, že mohu s čistým srdcem udělit nadprůměrné hodnocení a Hitsuji no uta doporučit. ***