thommas

Geniální animovaný film podle indického eposu. Tři odlišné styly animace propojené komentáři tří stínových loutek, jenž se dohadují o letopočtech, chytře si utahují z hlavních postav a hledají slabá místa příběhu ("Já být Sita, tak rovnou sednu Hanumanovi na hřbet a uteču z Lanky" - "Třeba chtěla, aby ji zachránil její manžel, ne nějaký opičák." - "A nebo prostě nevěří opicím!" - "Jo, to je možný, spousta lidí nedůvěřuje opicím.") Vše propojuje autorčin autobiografický milostný příběh o rozchodu a muzikálová vystoupení s jazzovým vokálem Annette Hanshaw. Paleyin humor, mnohdy zrcadlově směrovaný, je prostě a jednoduše neodolatelný. /// CREATIVE COMMONS / FREE Film / Nina Paley / CC BY-SA 3.0 / MP4 Video (4,1 GB) / MP4 Video (2,4 GB) / MP4 Video (832 MB)

Finální scéna se střihovou retrospektivou, kdy Jarle sedí v autobusu, který mu na úplném počátku příběhu ujel, a jeho poslední pohled do divákových očí za zvuku Love Will Tear Us Apart od Joy Division je dokonalým zakončením v jádru křehkého filmu o neklidném dospívání v chladném Norsku. Hudba zahrnuje mnoho žánrů - od originálních punkových nahrávek MRB až po již zmíněné Joy Division a synthpopové Japan v čele s Davidem Sylvianem - přičemž dohromady tvoří nečekaně harmonický soundtrack. Nenápadná kamera, prostá složitých vizuálních excesů, už jen dokresluje kvalitu téhle seversky chladné podívané.

Když pominu fakt, že v sále jsem zůstal opravdu skoro sám, a tudíž nebyl kolem mě dav, se kterým by se dalo smát a s přihlédnutím k faktu že teď, hodinu po projekci, si už nedokážu některé scény vůbec vybavit, musím konstatovat, že "Jak se zbavit přátel a zůstat úplně sám" je, i přesto že jsem udělal všechno podle názvu filmu, naprosto obyčejná, ničím nevýrazná, ale alespoň příjemná oddychová komedie o kultu osobnosti a celebritách v podání Simona Pegga. Pro fanoušky "IT Crowd" milá účast hrdinů seriálu, pro mě navíc ještě zjištění, že v Americe je filmová kultura na velmi vysoké úrovni - obyvatelé velkoměst chodí do parku na Felliniho "Sladký život" v originálním znění, bez anglických titulků a dle jejich výrazů se vážně dobře baví! No rozhodně víc než já bez přátel a sám...

'Love! Valour! Compassion!' má jedno plus navrch - narozdíl od 'Angels In America' prakticky neobsahuje politiku. Děj se odehrává ve vile na břehu jezera uprostřed neobydlené přírody - ne v centru města, kam je umístěna o tři roky mladší Kushnerova hra. Osobně je pro mě LVC přece jenom citově přístupnějším filmem, než byla Nicholsova minisérie plná symbolů, filozofických úvah a politických debat, vyžadující od diváka maximální pozornost po každou minutu čistého času. Příběh osmi mužů v jednom domě, kteří se vyrovnávají nejen s nástupem AIDS, ale i sami se sebou, nabízí příjemný, citlivý a chvílemi komediální příběh s opravdu pohodovou atmosférou, poživatelnou stopáží a vynikajícími hereckými výkony, ze kterých je prostě hřích nevyzdvihnout Justina Kirka v roli slepého Bobbyho. Však většina herců už hru Terrence McNallyho dobře znala z divadelních prken MTC, kde ji od roku 1994 pravidelně hráli. /// "Je mnoho věcí, co jsem ti neřekl. Věcí, o kterých jsme nikdy nemluvili. Nechci čekat, až bude pozdě je říct... Nemám tě rád. Nemám rád nic, co s tebou nějak souvisí. Měl si nekonečnou lásku matky i otce, teď máš lásku celého světa. Jak bych mohl nezávidět? Přál bych si, abych mohl říct, že je to proto, že vypadáš mnohem lépe než já. Ne, to co mě opravdu bolí je něco mnohem většího. Ty máš dobrou duši - já tu špatnou. Ta tvoje nás teď opouští... Tak jaké je tvé tajemsví? Tajemství nezměrné lásky? Nenechám tě s ním umřít."

Uchvacující příběh, který své nedostatky dokázal přikrýt přelivem z Bregovićovy hudby. Komorní drama v jednom minimalistickém domě, v kontrastu k mnohovrstevnaté hudbě a náloži rozličných postav.

Velmi dobře rozjetý příběh s dokonalým prvním záběrem, ve kterém dívky "štěkají" na hlavní hrdinku, však pro mě osobně skončil v podivném, psycho-hororovém konci, který srazil celých devět minut o dvě hvězdičky dolů. ‘Smrtelně nevinné‘ jsou projektem novozélandské kostymérky Kirsty Cameron, která se podílela na filmech jako ‘Déšť‘, ‘Pán velryb‘ režisérky Niki Caro nebo na mysteriózním dramatu ‘In My Father's Den‘ pod taktovkou Brada McGanna. Za sebou má už i několik jiných krátkometrážních snímků. "Ve filmu jsem se pokusila vytvořit jakousi předměstskou bajku, ve které bych vypověděla příběh dívky, která se neztotožňuje s tím, co puberťáci považují za dobré či špatné. Takovým dívkám se říka různě – štvankyně, ztracené existence, outsideři, podivínky, zrůdy….. a můžu pokračovat," prohlásila o svém filmu sama režisérka.

Nic osobního proti panu Brooksovi, ale myslím, že kdykoli udělá geniální vtípek, je zřejmě vnitřně nucen ho v následujících vteřinách sepsout něčím tak neskutečně trapným, že se stydíte za to, že se na jeho film vůbec díváte.

Možná to není Pixar, ale na evropskou produkci je to slušný nadprůměr. Vzpoměňte jen na 'Ošklivé káčátko a já', kde chyby při renderingu přímo bily do očí (mizející končetiny) a nebo se podívejte na trailer ke 'Kozímu příběhu'. Lovci draků totiž vytváří naprosto úžasné snové světy podbarvené padnoucím hudebním doprovodem a jejich příběh už tak funguje jen jako malta ke spojení jednotlivých scenérií.

Zapnul jsem si televizi pozdě v noci jen na chvíli a vydržel jsem u ní celých 104 minut. Svižná, vtipná a poblázněná adaptace Shakespearovy klasiky nepostrádá nápad a celkově z ní vyzařuje takový "nezávislý" punc. Vinikající Maura Tierney a jako vždy mystický Christopher Walken.

Když se na konci filmu vrací Ianova manželka domů, otevírá dveře a kamera zůstává venku před domem, divák už dávno ví, co se bude dít. Říkal jsem si: "Nekřič! Hlavně nekřič! To by přeci byla tak ohraná scéna, kterou jsme už viděli tolikrát...". Deborah vešla a zakřičela. A ne jednou - hned třikrát. A já najednou zapoměl na své předešlé myšlenky, zůstal jsem s otevřenou pusou dokořán zírat na plátno a bez ostychu jsem se rozbrečel. To je síla Control - působí opravdově. Vynikající herecké výkony, černobílá stylizace, klidná kamera... S Joy Division jsem měl tu čest se setkat jen na soudtracku k filmu Donnie Darko - jejich hudba mě nezaujala a ani mě zřejmě nikdy výrazněji nezaujme. Ale nyní, když ji Anton Corbijn daroval tuhle vinikající a výjmečnou tvář, dokážu ji alespoň trochu pochopit a uslyšet co k lidem vlastně promlouvá.