thommas

Zatímco ostatní režiséři se snaží svými životopisnými snímky obejmout celý jeden život, Derek Jarman vypráví jen relativně krátký životní úsek. Malířova předsmrtná autoretrospektiva začíná v dětství u Milána (Jarman se však geografií Caravaggiova života nenechává nijak spoutávat), následuje časový skok a pokračuje až po Merisiho uzdravení v Římě u kardinála Del Monteho. Hlavním záběrem není ani tvorba, ani obrazy nebo slavné jméno. Vše se točí okolo složitosti vztahů, lásky a koexistence několika málo lidí. Ani erotika a sexualita nemá v tvorbě zanedbatelné místo - možná spíše naopak. Posílení dokonalou vizuální stránkou (která je s hlavním hrdinou velmi úzce spjata) a množstvím současných symbolů, jejichž očividnost se navyšuje společně s prohlubováním dramatu (od malé papírové čepičky z novin na Ranucciově hlavě až po velké nákladní auto ukryté v šerostínu při závěrečné vyhrocené scéně, po které už nemůže následovat nic než smrt, dělá z Caravaggia bez diskuzí kvalitní snímek, který stojí za to shlédnout.

Mé druhé setkání s korejskou romancí vneslo oproti tomu prvnímu s My Sassy Girl do děje trochu více smutku a ještě více cítů, a přesto ho nedokážu nazvat citově vydírajícím či "přeslazeným". Vlastně naopak - vrchovatá dávka emocí a žalu ho - co se týče realičnosti - posílila natolik, že My Sassy Girl a její podivnou bláznivou hravost hravě strčí do kapsy. Veškerý úspěch stojí na vynikajících hereckých výkonech obou hlavních hrdinů a také netypický výběr hudby od klasické orchestrální evropské až po španělské rytmy tu má svůj podíl na úspěchu. Dokonce ani stopáž nemůžu nijak napadnout - režisérská verze uteče jako voda. A Moment to Remember prostě není co vytknout - dokáže z vás vypudit mnoho slz a můžete si být jistí, že ani jedna z nich nebude zbytečná. Alespoň si člověk jednou za čas trochu umyje klávesnici.

Ohromující snímek mě na počátku nijak zvlášť neokouzlil, ale čím více jsem se do něj nořil, začínal jsem chápat, že nejlepší debut roku 2007 pro mě budou právě Akvabely - opravdové, syrově realistické, ale zároveň plné citů v podání herců, kterým jejich příběhy prostě nelze jinak než uvěřit. Hrdinkami dramatu objevování sexuální identity jsou tři mladé dívky nijak nezatížené vyššími autoritami, tedy relativně neomezené. Ostatní filmy na podobná témata bývají obtěžkány ještě další dějovou linkou, a to vztahy "děti - rodiče". V Akvabelách rodičovskou autoritu spatříte jen v náznacích. Dívka si zamyká pokoj a rozbitým plotem v zahradě odchází pryč - vyšší autority jsou pouze omezujícími prvky, jež se dívky již dávno naučili obcházet. Zůstává jim tedy relativní svoboda, která je však tvrdě vykoupena předčasným dospíváním a hrubými nárazy do zdí dospělého světa vztahů a pocitů. Samostatnou kapitolou je pak hudba a výborně zvládnutý závěr. Akvabely jsou pravdivým a uvěřitelným dramatem, které i v chladném a odtažitém prostředí plaveckého bazénu dokáže rozehrát vroucí hru dívčích emocí.

VALL-I má jednu velkou slabinu - příběh. Zatímco první čtvrthodina a posledních pět minut svojí melancholií a vtipností tvoří ten nejlepší 3D animák, co jsme kdy mohli shlédnout, veškerá výplň mezi těmito částmi působí pouze jako velmi trapná a infantilní vata. Nesouhlasím s tím, že celý film kazí morální a ekologický podtext. Ano, rozhodně je ve filmu zakomponován a výkřiky typu: "Musíme se vrátit zpět na Zem!" působí odrostlejšímu divákovi vypadávání vlasů pod vlivem působení enviromentálního kýče, ovšem za všechno mohou rychlé honičky a barevné prostředí, kde i WALL-I musí zákonitě ztrácet svoji od počátku pečlivě budovanou naivitu a dobráckost, a stává se tak jen nebohou hračkou beze smyslu pro oči dětských diváků. I dobrých vtípků směrem ke středu filmu výrazně ubývá. Zcela jinou kategorií je animace, která v rukách Pixaru film od filmu dospívá - opět i tady ovšem naráží na samotný příběh, a tak ty nejlepší animační a kompoziční momenty si taktéž užijete v těch nejlepších patnácti minutách na počátku. Andrew Stanton prostě se svým novým filmem díru do světa neudělá - Nemo vyplaval ze své sasanky na korálovém útesu do širého moře, ale pořád byl jako ryba ve vodě. I Flik se vydal z rodného mraveniště na dalekou cestu, ale stále se držel u země. WALL-I se nechal vynést do vesmíru - a měl raději zůstat doma na Zemi.

Souhlasím s ripom - náhodou jsem si pustil Discovery a stihnul jsem posledních pár minut dílu, kde vyráběli bonbony, a zůstal jsem s otevřenou pusou zírat na obrazovku. ;) Hned potom jsem se v pokračování dozvěděl, jak se dělá toaletní papír, různé druhy hořčice, housle a šroubky. Už nikdy nebudu plýtvat toaleťákem!

"Love From Ground Zero" je vztahová mozaika "on the road". Herecké výkony jsou lehce nad průměr, v některých momentech vinikající, kamera je uvolněná a z celku vyzařuje "zhmotněná" cesta sama. Ovšem k čemu to vše je, když příběh staví na známých a otřepaných klišé vztahů, jako je "nepartnerské dítě". Navíc je umístěno až na konci, a tak poklidné vody dějové linie už moc rozbouřit nedokáže - a ve výsledku působí trochu jako rušivý prvek, který se vám pokusil pokazit vaši pohodovou cestu Amerikou za rozprášením přítele. Je taky ale třeba vzít na vědomí, že se jedná o režisérův debut, a to jak scénáristický, tak režisérský - a těm přeci jen lze odpustit jistou zatíženost syžetovými modely. /// Tak jako tak, vše nakonec přece jen směřuje do hor, kde Henryho rozpráší - a to v docela působivé scéně. Jednotlivé záběry na každou osobu z trojce, která s dramatickým gestem podtrhujícím a shrnujícím změnu, kterou prošla, rozpráší sypký prášek do horského vánku. Všechny tři záběry se nakonec spojí v úžasně rozvrženém velkém celku a rozpustí se ve ztmívačce za zvuků hudby, která tam doléhá z vedlejšího Brokebacku. Za těch posledních pár minut a za tu svobodu a volnost slova "cesta", kterou ji film dává, dokážu odpustit i ty nedostatky ve scénáři. A taky mi nikdo nevymluví, že hlavní herečka má společné geny s Lizou Minnelli a režisér si byl alespoň jednou posedět v kavárně s Alicí Nellis.

Proč tak skeptické hodnocení? Volný den Ferrise Buellera je nadměrně příjemnou a vtipnou středoškolskou komedií, které se už dnes prostě nenatáčejí. Podobné odporné výstřelky typu Bulšit, nebo novější díly American Pie budou za pár let z historického hlediska dokazovat, jaký typ zábavy preferovali mladí diváci (nebo alespoň producenti) bezprostředně po přechodu milénia. "Volný den" ovšem i nadále zůstane svižným svědkem inteligentní mladistvé zábavy osmdesátých let.

Sekretářka je dalším důkazem, jak dokonalé herecké umění dokáže předvést Maggie Gyllenhaal. Za plný počet bodů, a to i přesto, že zakončení se neslo v jiném a nenavazujícím, lépe řečeno - ryze happy-endovém stylu scénáře i formy, kteří společně přetvořili výborné komediální drama na pár chvil v plytkou a šablonovitou romantickou komedii.

Fatiha Akina mám rád - příjemně oddychovou letní komedii "V červenci", syrové drama "Proti zdi"... Ovšem letní kino je tvrdá zkouška pro každý film - zvláště když je zima, lehce mrholí a opodál posedává tlupa opilých buřičů. To pak musí snímek bojovat o každé smítko divákovy pozornosti. Ze syrovosti svého předchozího filmu Akin neslevil nic, možná naopak. Osudy dobře promíchá a nešťastnými náhodami a míjením postav je uvrhne do nejtemnějších koutů. A možná to je důvodem, proč se zdá být příběh Na druhé straně tak nepravděpodobný a nereálný. Otázka života tureckých přistěhovalců připepřená dramatem sexuální orientace a vyrovnávání se s ním ze strany matky se stává nudnou, protivnou a těžkou kostrou příběhu. Finální čekání na pláži je proto už jen vyprázdněná nadutá fráze skomírajícího artefaktu jednoho z nejnadanějších mladých evropských režisérů.Co třeba příště více originality? Ztěžklé mozaiky osudů už začínají nudit...

Artran má na jednu stranu pravdu - nelze si nevšimnout, že Templetonová se ráda vyžívá v melodramatických symbolech, jakým je například padající pírko z husy - nicméně v jejím snímku mi to ani tak nevadí, stejně jako nevnímám, že se příběh odehrává v Čečensku (ať už tam autorka byla, nebo ne). Co třeba hodnotit je ovšem opravdu vysoká úroveň animace a vizuálně dokonalé, svým způsobem veselé a zároveň vnitřně rozpolcené postavy (například Petr v závěrečné části odchodu s vlkem působí jako z hororového snímku, o chvíli později se zastavuje a pozoruje vlka užaslým výrazem malého dítěte). Ironické je, že relativně dlouhé statické záběry v některých částech dodávají loutkám život a iluzi proudících myšlenek, které pro mě jsou stejně důležité jako Petrovy okouzlující, průzračně modré oči. Pokud postavám nedokáže autor vdechnout život, a divák nemá pocit, že žijí vlastním životem a uvažují o něm, film se nepovedl. Petr a vlk mezi takové filmy naštěstí nepatří -