thommas

Deset minut je dostatečně dlouhá doba k tomu, aby mozkem oplývající divák procitl a došel k názoru, že Zasaženi bleskem je záležitost, které se nemusí účastnit. Flashbacky u doktorky na mamografu (typu zrzavé soudkyně "umělecky" umístěné v rohu obrazu a podkreslené slovy: "Rozvedeni"), jsou vrcholem trapnosti české televizní tvorby. Pavel Liška si snad pro příště dá pozor, kam šlape.

Duch maršála Tita patří k zážitkům mého televizního dětství, a tak jsem se na Nije kraj těšil víc, než je zdrávo. Bresan nezklamal - opět našel tenkou hranici mezi dramatem a černou komedií a glosuje společenské dění na území bývalé Jugoslávie po roce 2001. Průvodcem milostným příběhem pornoherečky a prostitutky Desy a válečného veterána Martina je nestranný Rom Djuro, který sám sebe deklaruje jako toho, co není ani Srbem ani Chorvatem a přesto je v centru dění. Může si tak zachovat tolik potřebný nahled a podnítit vtip, který z Bresanovy tragické výpovědi o poválečném stavu společnosti tak nějak přirozeně vychází.

This School Sucks Like No Other! Hned co Zac Efron zapěl první notu na půdě několika univerzit v Utahu, zamotala se hlava mnoha tisícům pubertálních diváků na celém světě. Zatímco se poslušně motala, vznikly dvě pokračování a na Youtube se roztrhl pytel s amatérskými videi zpívajících studentíků a roztleskávaček mnoha univerzit z různých koutů světa (za všechny jmenuji snad jenom College Musical). Glee se tedy veze na pomalu ustupující megavlně a byl by tu snad i prostor přinést do zavedených syžetů něco neotřepaného. Takže? Postavy jsou dodávany v elegantním balíčku, který obsahuje zástupce ras, menšin i postižení tak, aby komplexně pojmul složení mladistvého amerického diváctva. Pokud se nestotožníte ani s jednou postavou, tak máte problém: pravděpodobně nejste běloch, černoch, asiat ani mexičan a patříte do skupiny, jejíž divácký potenciál je zanedbatelný. Nechutně hyperbolizovaný je výběr samotného sboru: jedna černoška, jeden bělošský heterosexuální pár, jedna asijská dívka, jeden postižený a nakonec výstavní exemplář homosexuála. Příbeh je prostý. Někteří zpívají, jiní závidí, ti zpívající bojují a nadále zpívají. Mezitím řeší svoje problémy s láskou - neodmyslitelnému lovestory mezi roztomilým studentem a prsatou studentkou sekunduje v Glee lovestory učitele, který se rozhoduje, zda má svou psychotickou ženu vyměnit za fobiopatickou kolegyni. Plus okolní štěky napsané a zahrané přesně podle šablonky. Glee je jednoduše nechutná mazlanina pro jasně vymezenou cílovou skupinu, u které dokonce nemá ani smysl se pozastavovat nad hudebními čísly. Rád bych věřil, že Glee je "stylizované úmyslně klišovitě", ale bohužel mi Ryan Muphy nenabízí žádný, ani miniaturní záchytný bod, pomocí kterého bych mohl na celý seriál pohlížet jako na vtipně podvratnou podívanou. Mám strach, že tentokrát to myslel vážně.

Příběhem nepřináší v televizní produkci Onnekenův film nic nového, v žánru romantických coming-outových komedií se zasekl tak deset let zpátky. Nepřináší nic nového, ale... Nastavuje vysokou laťku gay televizním filmům v oblasti financí. Je profesionálně nasnímaný, řekněme že svým způsobem i výpravný a hlavně - s drahým americkým soundtrackem. Budiž mu odpuštěna trapná scéna vykradená z Magnolie, kdy se hlavní hrdinové za zpěvu Wise up od Aimee Mann hledají a jejich osudy se "prolínají". Příjemným zpestřením je Jürgen Tonkel, kterého fanoušci "žánru" znají jako velitele veslařského týmu ze Sommersturm Marca Kreuzpaintnera a Saskia Vester, kterou normální diváci (nesledující německé televize a německé krimi seriály) neznají doufejme odnikud. A teď už k ději - nasládlá pachuť čiší z každé minuty, neustále se někdo někomu omlouvá, aby ho následně opět zavrhl a za chvíli se zase omluvil. Kolotoč citových výlevů občasně naruší záběr malebné bavorské vesničky a dotáhne diváka až do stavu naprosté katarze, kdy už jen čeká, až se zpoza rohu vyloupne Der Bergdoktor a všechno to konečně vyřeší. Jednoduchá zábava na středeční večer.

Motiv cesty si Krüger očividně oblíbil, a proto je dobré vnímat Rückenwind jako klasickou road-movie. I přesto, že snímek v mnoha okamžicích působí vizuálně lacině a scenáristicky neobratně (dvě postavy stojí nehnutě proti sobě, následně děj pokračuje - snaha o vyznění vzájemných citů obou chlapců či nevyužitá postava mladého chlapce z farmy, jehož homosexualita zůstává jen naznačena a do děje vlastně vůbec aktivně nezasahuje), má v sobě nějakou tajemnou esenci, která ho drží spolehlivě nad vodou. Kdo ví, snad je to ten Spreewald...

Svatý Martin ve své hlodavčí inkarnaci, svatá Tereza jako symbol, autorka libreta ke Čtyřem svatým ve třech aktech Gertruda Steinová a skladatel téhož díla Virgil Thomson - to jsou průvodci Greysonovým veledílem, dokumentární operou o diametrálně odlišných bojovnících s HIV - Zackieho Achmata a Tima McCaskella. Hlavní linií Greysonova bohatě symbolistického díla je palindromický boj obou aktérů proti společnému nepříteli. Jejich cesty, ač odlišné, je možno z obou stran interpretovat stejně a uprostřed vždy dospějí ke střetnutí. Mimo hlavní linii se Greyson projevuje jako kritik, ač ne slovy vlastními, nýbrž slovy zpovídaných osob, začíná s až Moorovským zápalem zbrojit proti neochotě vládnoucí vrstvy a farmaceutických společností (a svým způsobem opět i proti církvi), stejnými "externími" ústy též vyjadřuje neutěšenost situací, kdy se na místo absence politické vůle projevuje vůle celebrit. Síla Fíkovníků tkví nejen v síle samotného tématu, jež vzbuzuje přirozenou základní emocionální reakci, ale i ve formě, jakou Greyson vtipně (Genetův A Song of Safe Love, Fassbinderův Safe Querelle, výklad "holubího" citátu Gertrudy Steinové) a zcela neotřele dokumentuje několik posledních desetiletí, kdy se boj za léky proti AIDS stal nosným tématem desítek mezinárodních organizací a hnutí. Geniálnost, s jakou vykresluje boj za pilulku, jež pro mnohé není symbolem ničeho menšího než samotného zachování vlastní existence, je mrazivě neodolatelná. Jako dodatek musím poděkovat Mezipatrům, že si jejich poctiví překladatelé vyhráli i s palindromickými pasážemi tak, aby alespoň některá slova souhlasila s předlohou - obdivuhodný kus práce.

Pro diváky, kteří Dereka Jarmana ještě neznají, je Julienův dokument tím vhodným prvním krokem k jeho dílům. Několik faktografických informací poskytuje prostor k lepšímu chápání rozličných scén z Derekových filmů, ovšem Julienova koncepce, zvolená tak, aby odpovídala stylu samotného Jarmana, je vůči leitmotivní osobnosti značně odtažitá. Derek sám tak stále zůstává osobou vnitřně uzavřenou a nejistou, téměř mystickou ikonou bouřlivých let boje za rovnoprávnost homosexuálů a období nástupu HIV. Stejně tak vztah mezi umělcem a jeho múzou není rozveden jinak než předčítáním osobního dopisu, který Tilda Swinton sepsala až několik let po jeho smrti. Dokument je tak spíše povrchním záznamem historických událostí převážně britského queer hnutí, kde páteř tvoří stejně povrchně zaznamenaná osobnost Dereka Jarmana, než hodnotným a hlubokým obrazem oblíbeného britského umělce, jaký jsem očekával.

Bezbřehá amerikanistická agitace s podprůměrnými triky a nezáživným dějem, kde nejzábavnější momenty obstarávají oživlé pilíře amerického umění (Woodova Gotika bez vidlí, Hopperův obezřetný barman, Eisenstaedtův poválečný polibek či Calderovo rozhýbané hýbátko) jež se vtipně naaranžovány tísní v malých místnostech a ve složení, v jakém se nikdy nemohly setkat. Dějiny už nejsou jen žvatlající roztomilé postavičky, jak tomu bylo v díle prvním, došlo i na morálně-edukativní záměry tvůrců - Abraham Lincoln pronáší vzletná slova o síle národa, feministka Amelia Earhart obhajuje čest a rovnoprávnost něžného pohlaví a černí piloti dávají vale rasismu. V tom všem chaosu si obyčejný americký člověk Ben Stiller, prahnouce po pohodovém životě a majetku uvědomuje, že jeho hodnotový žebříček je zkažený jako poslední mléčné zoubky jeho syna. Patos.

Pád kulhá na obě nohy. Ta pravá, ve formě reálného příběhu z nemocnice, je šustivá a trapná až to zavání opioid-naivním scénáristou s menší dávkou morfinu v žaludku. Ta druhá, dřevěná a vyprávěná, do které se promítají sny, touhy i všední maličkosti z druhé nohy, ta už zavání slušnou hrstičkou tabletek (zhruba 98 mg na sepsání scénáře k Pádu mohlo stačit). Celé je to naivní a nefungující přehuštěné monstrum plné vizuálních orgií. Hodnotit Pád jako plnohodnotný film je cestou k odpadu. Takže jméno "režiséra" je pro mě Colin Watkinson a hodnotím Pád jako vizuální orgie, protože jak už někdo řekl, existují filmy, které kinematografii navracejí jeden z jejich původních účelů: uchvacovat. A tyhle obrazové orgie mě uchvátily, stačilo se "jen" povznést nad naivitu příběhu. A sehnat si trochu morfinu.

Po filmech Konec a Revizoři jsem žil v domění, že jen přes dvě hraniční čáry od nás se točí výborné a hlavně vtipné komedie. Romantická slátanina Csak szex és más semmi je minimálně jako kudla do zad nebo špízová jehla do bránice. Judit Schell i Sándor Csányi se rok před Nic víc než sex sešli v romantické komedii Zastavte matku Terezu! a všechno fungovalo minimálně dobře, takže kde je problém? Možná nedotaženost, roubovanost? Například postava divadelního režiséra. Není nijak rozvedená, cosi je pouze naznačeno jeho posedlostí roztodivnými zapalovači - a to je celé. Proč tedy? Jako komický prvek to nefunguje. Godin majstrštyk si chtěl až moc hrát na srandu se špetkou vztahové pravdy. Kdyby se Judit opila a v alkoholovém oparu se prostě a jednoduše nechala kdesi a kýmsi zbouchnout, mohlo z toho být slušné sociální drama o svobodné matce.