Iggy

Did you get any of that?

Film je adaptací stejnojmenné básně Franka Bidarta, poměrně slavného amerického homosexuálního básníka původem z Kalifornie, což ho činí blízkým Jamesi Francovi. Setkání s Bidartem a natáčení adaptace jeho básně Herbert White se Franco věnuje v titulní básni své básnické sbírky Directing Herbert White. Asi tolik k tomu, co chtěl tímhle filmem James Franco říci...

Ach jo, u některých filmů by asi bylo lepší zpřístupnit je pouze dostatečně obeznámeným divákům. Takže pokud nevíte, kdo byl David Foster Wallace, filmu se raději vyhněte. Ušetříte tím sobě čas, filmu se zlepší hodnocení a internet nebudete zbytečně zanášet vašimi scestnými postřehy. A nemá cenu cokoli vytýkat režisérovi filmu, protože jak napovídá údaj v závěrečných titulcích "Adapted for the Screen and Directed by", tak film je primárně adaptací stejnojmenné Wallaceovy knihy a většina dialogů, či spíše promluv je doslovně přejata. I když jako psaný text působí Wallaceova kniha mnohem radikálněji. Tak to jen tak na okraj no...

Jako samostatný film podle mě Ali a Nino zrovna moc neobstojí, čistě filmařsky to vůbec není žádná sláva, zejména herecké výkony dost pokulhávají (a ty detaily na postavy se silně rozostřeným pozadím napadly koho?), ale zase jako adaptace stejnojmenného románu se myslím povedl. Ali a Nino je považován za jakýsi národní ázerbajdžánský román (proto je jedním z producentů dcera současného tamějšího diktátora Lejla), přestože byl napsán německy a poprvé vyšel ve Vídni roku 1937. Autorem je nejspíš Lev Nussimbaum, původně žid z Kyjeva konvertující k islámu, který prožil své dětství a mládí v Baku, i když autorství románu nebylo dodnes spolehlivě prokázno, podrobněji se tím zabývá např. Tom Reiss v knize Orientalista (česky BB art, 2006). Hlavní předností knihy i filmu není podle mě romantický příběh dvou milenců (i když nehezké české vydání knihy vypadá jako červená knihovna), ale zobrazení života a společensko-politické situace na východním Kavkaze a v Persii. Tehdejší Ázerbajdžán byl kulturně velmi blízký Persii, jejíž společnost považovala za vrchol kultury rozkoše života, hudbu, tanec a poezii a byla na jednu stranu neuvěřitelně kultivovaná a vyspělá, zároveň ale jaksi degenerovaná a naprosto nemohla konkurovat dravé kultuře evropské a barbarským bolševikům. V zobrazení dobových dějinných událostí, života v kulturně a etnicky bohatém Baku, a střetu mezi Východem a Západem a křesťanstvím a islámem je podle mě kniha (film už trochu méně) velmi zajímavá dodnes.

Po zhlédnutí traileru jsem si říkal, že si tenhle film klidně nechám ujít, protože takových už tu bylo a Captain Fantastic není první ani poslední. Ale postupem času mi to nějak vrtalo hlavou, sem tam jsem na něj někde narazil, až jsem si ho nakonec pustil. A nelitoval jsem. Výborně napsaný film o krásách přirozeného života v souladu s přírodou a námi samými, který jsme nenávratně ztratili. Velmi velmi smutno je mi. Proč takhle mohli žít Indiáni po tisíce let, zatímco my jsme museli planetu za pár set let zničit? Možná že by filmu slušela trochu originálnější a nezávislejší forma, když chce umělec sdělit něco nového a silného, měl by pro to ideálně použít i novou a silnou formu. A určitě bych vytkl kýčovitý začátek s lesem, zurčícím potůčkem a skotačícím jelínkem, který (i když se záhy ukáže, že má ve filmu určité opodstatnění) ve světové kinematografii unese podle mě jen jediný film, a tím je Komando s Arnoldem Schwarzeneggerem.

No, tak teď teda úplně nevim... Dokážu si představit, že to ve své době mohlo určité (nutně ale velmi malé) publikum včetně Jima Jarmuscha ohromit, zvlášť při srovnání s dobovou hollywoodskou produkcí. Na druhou stranu třeba francouzská nová vlna přišla se srovnatelnými filmy skoro o dvacet let dřív a předpokládám, že zrovna v newyorských kinech se evropské filmy ještě docela daly vidět. Foreigner mi dost připomíná Godardovo U konce s dechem. Takže ve srovnání se zbytkem světa musela být Amerika na konci 70. let docela opožděná. Nicmémě záběry New Yorku jsou fantastické.

Víc se mi líbily spíš pozdější díly a hlavně situační gagy kosmonautů a výborná čecháčkovská linie, politická satira (Ministerstvo atd.) zas tolik ne. Nejvíc mě dostal určitě "Polák w niebezpieczeństwie" a slovenský vesmírný modul.

Viděl jsem film Ticho na jeho světové premiéře v Rize u příležitosti oslav 4. května. Většina filmu se odehrává a byla natočena v Rižském Národním muzeu umění.

Výsledek je nakonec docela nevyvážený... Krimi zápletka rozhodně nic nového pod sluncem, mafiáni jen tak na okraj, takže nejzajímavější pro mě určitě byla vznikající newyorská punková scéna. Tam ale zas jako by si tvůrci nebyli jistí, jak moc se jí vlastně věnovat, takže radši přidali ještě i funk, disco a navrch Elvise, protože toho miluje každej. Dost nepřesvědčivá je Richieho víra ve spásu krachujícího labelu díky objevu punkové kapely Nasty Bits (fiktivní kapela inspirovaná především skupinou Dead Boys, jejíž píseň What Love Is přímo hrají; Dead Boys hrají "hlavní roli" taky ve filmu CBGB z roku 2013). Zcela chápu Richieho okouzlení newyorskou punkovou scénou, kterou tu představují především New York Dolls. Punk vnesl svým návratem ke kořenům rock'n'rollu svěží vítr do nudných vod rocku, v němž vládly kapely jako Led Zeppelin nebo Pink Floyd. Ale vzhledem k tomu, že Dolls (a totéž platí pro Ramones, Dead Boys, Heartbreakers a další) byli, kromě úzkého kruhu svých fanoušků, zcela neznámá a taky nevýdělečná kapela, a Nasty Bits jim tu zatím nesahají ani po kotníky, tak by upadající label spasili asi jen těžko. Stejně tak je matoucí naznačená zářná budoucnost teprve vznikajícího klubu CBGB, který se sice stal kolébkou celé jedné hudební epochy, ale rozhodně na tom nevydělal. A ještě bych vytkl velké množství vedlejších postav, které by si zasloužily víc propracovat.

Existuje názor, že Picabia a Duchamp z filmu udělali jakýsi nekrolog za Arthura Cravana, básníka boxera a synovce Oscara Wilda. Cravan, ztělesněné dada, učinil uměleckým dílem především sebe sama. Na útěku před zákopy první světové války se přes Španělsko a USA dostal až do Mexika, odkud chtěl na lodi doplout do Argentiny. Bohužel v listopadu roku 1918 při zkušební projížďce lodí beze stopy zmizel na moři a nikdo ho už nikdy nespatřil. Na břehu nechal svou těhotnou ženu Minu Loy. Ve filmu na Cravana zřejmě odkazuje několik scén: boxerské rukavice, šachisté spláchnutí vodou, papírová loďka, ženské oči prolínající se s mořem a celá scéna s rakví včetně jejího vyvrcholení. Na jednu stranu se mi zdá být celá ta cravanovská interpretace přehnaná, na stranu druhou ty odkazy tam jsou a jsou to jinak docela nevysvětlitelné metafory...