evilmind

Naprosto geniální. Nikdy bych si nemyslel, že lze příběh vyprávět jen zoomováním a 3D manipulací jediné fotografie.

Po atmosférou přetékající jedničce jsem čekal, že přímo navazující druhý díl dotáhne příběh do fantastického a smysluplného konce, což naznačovaly i ukázky na konci titulků. Bohužel - nestalo se. Za prvé se domnímám, že rozdělit příběh do dvou filmů byla zásadní chyba, kdyby se události dvojky srazily tak na půl hodiny, pokud možno s jiným koncem, byl by to perfektně vygradovaný flák, jen nepatrně delší, než dneska beztak bývá zvykem. Nestalo se, a druhý díl je naprosto zabitý. Nesmyslný a překombinovaný děj s množstvím děr, nulová atmosféra, ta chvilička Lovecraft mystiky včetně digitálního Cthulhu nemůže prostě ospravedlnit dalších 90 minut. Jsem nasrán.

Celkem nevábný, kýčovitý, i když místy vtipný slepenec nápadů, vykradených, odkud se jen dalo. Samotná postava titulní hrdinky na první pohled připomíná něco mezi Buffy, Xenou a Brutální Nikitou, vhozenou kamsi doprostřed jednoho z dobrodružství Indiana Jonese. Z Buffy pochází rovněž způsob, jakým jsou točeny akční scény, byť samozřejmě vypadají mnohem hůře - Sarah Michelle Gellar už přece jen má za ty léta v kopání do upírů větší praxi. Viditelné jsou i prvky mangy-anime, třeba typické akční sekvence se zběsile blikajícími pozadími, ladění hrdinů do jednotného barevného odstínu, jejich šílené účesy nebo kontrastní velikosti. I Buffy sice taky začala celovečerním propadákem, ale narozdíl od ní Mallory už zřejmě druhou šanci nedostane...

Když vám na úvod řeknu, že Baxter je francouzský thriller/horror na motivy románu Kenneth Greenhalla Hell Hound, jehož hlavním hrdinou je stejnojmenný sociopatický bulteriér, jistě se mnohý příznivec těch nejkrvavějších podívaných zaraduje v očekávání věcí následujících. Zbytečně. Baxter je psychologické drama, vyprávěné z neobvyklého psího pohledu příslušníka psí rasy, považované hlupáky za takzvané bojové. V některých obchodech film prodávají také jako „black comedy”, ale věřte tomu, že se moc nezasmějete. Zřejmě si někdo myslí, že když ve filmu vystupuje „mluvící” pes, musí to být vždycky úchylně věrný patolízal typu Lassie, Benji, Gora nebo Rin-Tin-Tina. Omyl. Baxterovy monology, komentující jeho postoje k lidskému světu kolem něj, jsou pronášeny dokonale bezbarvým, studeným hlasem, a provázeny většinou efektními detailními záběry na malá, zlá bulteriérova očka. Jakkoliv ale hrozné věci, na které Baxter myslí, mohou znít člověku děsivě a necitelně, přece jen to nutí diváka k zamyšlení - nejsou jeho myšlenky vlastně pro psa docela přirozené? Přece toho nechce tak moc. Mít vlastní lidskou bytost, kterou bude moci poslouchat, která mu bude rozkazovat, bytost, co stejně jako on nezná strach ani lásku. Někdo, kdo ho bude krmit, nebude ho zavírat v domě, a bude si s ním hrát na zahradě, ale nenechá mu tolik svobody, aby ho trápily „nepřirozené myšlenky”. To přece nejsou pro psa tak absurdní přání. Jakkoliv prostředky, které Baxter volí, aby svých cílů dosáhl, nejsou z lidského pohledu úplně v pořádku. Nejděsivější ale je, že Baxter zdaleka není tím, z koho jde největší strach - což se ukáže ve chvíli, kdy se mu vysněného pána podaří najít... Je jenom málo filmů, které ve vás zanechají i po svém skončení nepříjemnou kyselou pachuť v ústech, a mysl plnou otázek, na které byste raději neměli chtít znát odpověď. Baxter mezi ně patří.

Urban legenda o kouzelném čísle 999-9999, které vám splní každé přání, je celkem jasně inspirována Final Destination. Thajci správně pochopili, co na tomhle filmu fanoušky baví, a soustředili se na co nejpropracovanější řetězce nešťastných náhod, vedoucí nakonec k vymakané, brutální a splatterově efektní smrti volajícího. Navíc na rozdíl od FD, kde mezi úmrtími postavy jen proplouvají bez věrohodně vypadající možnosti cokoliv ovlivnit, tady jak oběti, tak nadpřirozená síla na druhé straně telefonu projevují kýženou dávku vynalézavosti, smyslu pro humor, a kličkování mezi nastavenými pravidly. Film vás i naučí trochu thajsky - určitě minimálně jak se řekne devět.

Ze společné projekce téhle komedie jsem si svého času odnesl především to poučení, že Santa se o Štědrém dnu dostává do domácnosti nikoliv komínem, ale záchodovou mísou, a proto nemám nechávat prkýnko nahoře. Takže druhé poučení je - na horrory se raději dívejte sami.

Seventh Curse představuje takovou esenci všeho zábavného, co se dá v hongkongských filmech obvykle nalézt - promyšlené kungfu, zběsilé střílečky, krvavé efekty, nadpozemskou romantiku i občasnou legraci. Nikoliv v uvedeném pořadí, nikoliv ve vyváženém poměru. Z množství fantaskních bych určitě vypíchl Little Ghost, potvoru vznikající kouzlem, při kterém je v lisu na děti podrcena co tři roky rovná stovka malých thajských nezvedenců. Vzniklý produkt, schovávající se pod pláštěm sesilatele kouzla, připomíná něco mezi žížalou Julií Dády Patrasové a oživlým nemluvnětem z Necro Files. A takových věcí je tu plno...

Módní mainstreamová romantická krávovina, kde sice jsou vlkodlaci, ale kdyby místo nich byly třeba skejťáci, scénář by se měnil jen docela nepatrně.

Bollywoodsky remake The Others. V podstate stejny dej, takze je fascinujici sledovat, jak kdyz dva delaji totez, ten druhy to muze uplne zesrat. A to presto, ze se tam netancuje a nezpiva. Jedina strasidelna vec pro me byl oblicej te holcicky, nicmene ta se tak proste uz narodila...

Originální a atmosférická britská urban fantasy duchařina. V průběhu série jsem sice trochu trpěl z občas neskousnutelného pacifismu hlavního hrdiny, ale na druhou stranu je osvěžující pro změnu jednou vidět práci scénáristy, co nepromění kohokoliv v Ramba po první hodině. Zhmotňující se "vyhaslí" jsou skvělí, a celý jejich svět překvapivě dává docela smysl. Příběh je uzavřen v rámci tradičních britských 6 epizod, a i když na konci to trošku vypadá na druhou řadu, já doufám, že se tak nestane...