Ajantis

Ty řeči o americké kultuře mi přijdou trochu jako zástěrka. Až na několik scén, které jsou však výborné (např. kostel), by se mohl film odehrávat téměř kdekoli. Čekal jsem o dost větší invenci jak v humoru, tak právě v oné "analýze" společnosti. Takhle Cohen běhá se svým obézním kolegou nahý po hotelu, na ulici olizuje kolemjdoucí, pokřikuje na ně vulgární nabídky, kálí v parku, močí na ulici a chrlí desítky trapných sexuálních narážek. Co je tohle za humor? Jsou zde silnější okamžiky - a není jich úpně málo -, jenže prostor mezi těmi dobrými nápady je vyplněn laciným sexuálním a fekálním humorem, který je protlačován až příliš násilně. Občas jsem se smál, ale mnohem častěji si trapností zakrýval oči. Slabé.

Tanin no kao je filmovou adaptací stejnojmenného románu Kóbó Abeho (u nás pod názvem Tvář toho druhého) a ujal se jí opět Hiroši Tešigahara, který s Abem spolupracoval např. i na adaptaci jeho starší knihy Písečná žena. Předlohou je psychologický román o muži, jenž po ztrátě tváře (nikoli obrazně) nachází nové útočiště pod maskou, která je od skutečného obličeje k nerozeznání. Forma vyprávění je pro účely filmu změněna a příběh sám poněkud modifikován, jeho vyznění ovšem zůstalo zachováno a otázky lidské identity, orientace ve společnosti a morálky, která se za maskou ztrácí stejně jako původní tvář, v něm působí s nezměněnou silou a mrazí z nich v zádech. Tešigahara opět parádně pracuje s obrazem, hrané části prokládá fotografiemi a úryvky z filmu, který hlavní hrdina viděl před pár dny v kině, nabízí nesčetně symbolů či si působivě "hraje" s prolínáním předmětů – vrcholem jsou scény v ordinaci –, závěr filmu je pak opravdu hororový. Málokdy se stane, aby byla dokonalá kniha adaptována jinak než otrockým přepsáním, a přesto byl výsledek taktéž dokonalý. Toto je ten výjimečný případ.

Myšlenka je v jádru poměrně tradiční – pomsta těm, kteří hlavnímu hrdinovi zničili život. Velmi sugestivně – nelze rozeznat realitu od představy - je zobrazena jeho mysl, které se neovladatelně vnucují ty nejhorší následky jeho jednání, a tohle ho často zlomí k jiné činnosti, než původně zamýšlel. Okolí toho samozřejmě co nejvíce využívá, až se jednou ucho utrhne… Krom toho Shura operuje s dalšími tradičními "samurajskými tématy" jako čest, důležitost hierarchických vztahů atp. Vynikající je režijní stránka, skoro celý film se odehrává ve tmě, z které se vynořují a zase v ní mizí postavy, kromě hlasů nejsou slyšet téměř žádné zvuky, skvělá je i kamera a výsledkem je docela nepříjemná, trochu až hororová atmosféra.

Poselství filmu je jediné a jasné - ukázat, že pojem zrůdnosti není odvislý jen od vzhledu a věci, na pohled se zdající nějaké, nemusí být stejné i uvnitř. Tomuhle účelu se pak podřizuje vše a je to poznat na určité (byť nijak velké!) umělosti scénáře. Na svou dobu ovšem Freaks překvapují značnou vyspělostí, jak čistě technickou, tak režijní. Atmosféra je povětšinou posmutnělá, přesto se vás film ani v náznacích nesnaží přivést k tomu, abyste hlavní protagonisty litovali - spíše naopak, a i to mu přičítám k dobru. Mrzí mě, že jeho součástí nezůstaly ty "vyřazené hororové části", protože konec, jenž se nese v tomto duchu, je famozní a mění se v regulérní horor. Možná vám připadne ústřední myšlenka laciná a ohraná, není na škodu si tuto skutečnost ovšem občas připomenout, zvlášťě je-li podána tak vkusným způsobem.

Následující text může obsahovat spoilery a spoustu zbytečných informací se samotným filmem zdánlivě nesouvisejících: Nejnovější RPG Nikdo nesmí chybět Vám nabízí pozvánku na nehostinný čínský venkov (ne však jízdenku zpět, kvůli ní budete muset odnosit mnoho cihel) – překvapivě se však nezúčastníte lítého boje generálů o titul nové vládnoucí dynastie, ale vžijete se do sotva 13leté prosté venkovské dívky. Však to znáte, skutečný hrdina začíná jako naprostá nula. Jak už to tak bývá, na začátku dostanete nevinný a zdánlivě jednoduchý úkol, který se však vzápětí zvrhne v něco víc. Stojíte na straně novodobého spasitele lidu, tedy vzdělání, a proti vám jeho odvěcí nepřátelé – hormony, vši a především postrach všech rozumných dětí – touha pracovat. A právě tu musíte při vašem putování napříč výspou kapitalismu – velkoměstem – vytlouct svým svěřencům z hlavy. Velmi důležitá je zde interakce s prostředím. Povětšinou se bohužel omezuje na nepříliš rozvětvené dialogy typu „ne!“, „ano!“, „nesmíš!“, „musím!“ (nebo to bylo tím, že jsem vložil příliš málo bodíků do inteligence své postavy?) a při vašem putování si budete připadat trochu jako ve známém Danteho blockbusteru. Peklo Byrokracie vám připomene Mechanus, z něhož jedinou propustkou je ve správnou chvíli diskrétně podstrčená bankovka a nebo rotační kulomet, tím však nedisponujete, jelikož hrajete RPG s nejnižším věkovým ratingem. Vaším žebříkem na cestě do nebe se zde stane symbolicky televize řešící všechny problémy moderního světa – než jej však dosáhnete, budete si muset projít opravdovým očistcem složeným z nesčetných zkoušek. Během jejich plnění vám bude podsunuto mnoho pochybných podnětů k zamyšlení nad současným světem, jež jistě využijete v závěrečném souboji s televizní hlasatelkou. Hratelnost je hodně sporná, zatímco začátek se jeví slibně, brzy se děj zvrhne v prachsprosté poslíčkování a přebíhání od jednoho NPC k druhému. Navíc je hra striktně lineární a nenabízí vůbec žádné vedlejší questy, byť některé jako „najdi sprchu“ nebo „vytáhni něco k snědku z popelnice“ se přímo nabízí. Rozporuplný je rovněž systém získávání zkušenostních bodů – ač jsem byl v plnění nenápaditých a neustále se opakujících úkolů sebesvědomitější, stále jsem nemohl dosáhnout další úrovně, abych mohl zlepšit některou ze svých vlastností – obzvláště inteligence, charisma a dovednost přesvědčování to potřebovaly jako panda majonézu. Dokonce jsem měl pocit, jako by má postava byla s postupem v dějové linii stále tupější a ke konci už místo vykonání příkazu často jen stála a žalostně brečela. Za všechny strasti však nakonec budete odměněni epickým vyvrcholením, při kterém si už nad trpkým osudem čínských venkovanů jistě zarudlýma očima popláčete jako nikdy. A svět je zachráněn. Na druhou stranu – čím více vzdělaných Číňanů, tím hůř pro nás!

Porota se před vynesením rozsudku zamkne v místnosti a začne více než hodinová porada o uznání viny či neviny. Na praktickém příkladu je zde polemizováno opodstatnění a fungování porotních soudů obecně, zároveň je to ale i studie běžných lidí - způsobů jejich myšlení, diskutování, schopnosti utvářet a hájit své názory, ale i ovlivňování ze strany okolí. Nenajdete zde žádné hodnocení, jen velmi věrně a přirozeně působící nástin skutečnosti, navíc prost jakéhokoliv sentimentu a jen s minimem detailů, které by souvisely s oním konkrétním případem, na němž je toto demonstrováno. Profesionálně a patřičně dramaticky zpracováno, nemám jedinou výhradu.

Odhlédnu-li od skutečnosti, že se žádná filmová adaptace díla páně Tolkiena točit neměla, přijde mi volba kreslené/animované formy vhodnější než ta Jacksonova hraná. V exteriérech jsou statická pozadí doplněna rozanimovanými, popř. hranými postavami, což je výborný nápad, musel by být ovšem kvalitně realizován. Pozadí jsou opravdu excelentní, mají v sobě spoustu kouzla i dobrodružné romantiky, animace kreslených postav (jichž je většina) je ovšem katastrofální. To je ovšem ještě slabé slovo pro tuhle technickou zhůvěřilost, jež se převaluje mezi směšností a trapností a ničí jakýkoli potenciální zážitek. Hlavní problém snímku ale tkví ve stopáži, která je moc krátká na to, aby se v ní dal odpovídajícím způsobem rozvinout příběh formátu Pána prstenů. Děj je tak slepencem nepříliš dobře navazujících a účelově upravených scén, které bez znalosti předlohy nedávají pražádný smysl. Co se vystihnutí atmosféry a charakteru příběhu týče, je předloze přesto věrnější než The Jackson's trilogy - neklade takový akcent na akci a laciný efekt. Za velmi působivé bych pak označil snově laděné scény s Úlairi a pasáže ponořené do rudého hávu, v nichž vidíte pouze obrysy bojujících postav. Dvě hvězdy dávám kromě nádherných exteriérů za potenciál, jenž zde (narozdíl od The Jackson's Trilogy) vidím, žel je naprosto zazděn krátkou stopáží a prabídnou animací.

Nádherný příběh člověka, který v obrovském světě hledá svou individualitu, něco, čím by se odlišil od milionů ostatních, protože je zoufalým prozřením, že zážitky, jež považuje za výjimečné, zažívají i všichni okolo... A zároveň doklad síly lidské vůle a odhodlání, schopnosti dosáhnout v životě toho, co si vytýčí. Jde o psychologicky nezvykle propracované anime, jež veškeré myšlenky ohromně atraktivním a přirozeným způsobem transformuje do děje popisujícího v zásadě běžný život studentů střední školy. Na jedné straně je Suzumija Haruhi poměrně typickou středoškolskou (mírně!) komediální podívanou, plnou krátkých sukýnek a poněkud trhlého humoru, na straně druhé dokáže během několika vteřin plynule navodit existenciálně neskutečně tíživou atmosféru, která seriál staví do zcela jiného světla. Jednotlivé epizody mají často úplně jiné tempo a náladu, jsou proměnlivé jako mysl dospívajícího člověka. Narazíme na detektivku, při jejímž rozmotávání se solidně zavaří mozkové závity, nebo obrovské bitvy vesmírných lodí, jiný díl zase tone v takřka bezeslovné melancholii deštivého zimního podvečera a kapitolou samou o sobě je fantastická nultá epizoda, při jejímž sledování jsem naprosto nechápal, oč jde, ale byl jsem bezmezně fascinován. Vypravěčem, postavami, kostýmy, kočkou na Jukině rameni... Téměř každý díl je unikátní, ale báječně spolu ladí a navzájem se doplňují. Společně s dějem se stejně důsledně proměňuje i audiovizuální forma jeho vyprávění, jejímž vrcholem jsou abstraktní obrazy malované po stěnách cesty do Haruhiny duše, obzvláště scéna se Stadionem, při níž pozná, jak bezvýznamnou pro svět je. Celý seriál má režisér pevně v rukách, nic z něj nevyčnívá, nic v něm nechybí. Při opakovaném zhlédnutí lze jen obdivovat, jak dobře v něm fungují všechny souvislosti a jak pečlivě hrají svou roli i zdánlivé detaily. Suzumija Haruhi no Júucu je jedním z těch uměleckých děl, s nimiž jsem se setkal, a už mě neopustila.

Goethův Faust byl pro tento film zjevně jedním z inspiračních zdrojů, avšak pojmout byť zlomek jeho myšlenkové bohatosti do dvouhodinového němého filmu by byl úkol přetěžký a Murnau se o to ani nepokusil. Společný je jim základ v podobě staré legendy o dr. Faustovi a v zásadě i celkové vyznění, byť Murnau jasně preferuje roli lidskosti před touhou rozumu po poznání. Z pohledu dějového je pojí zde nešťastně rozvleklé námluvy Fausta a Markétky, jejichž význam pro film hrubě neodpovídá více než třetině stopáže, které se jim dostalo. Za pozornost stojí Faust především pro svou obrazovou stránku (opět s výjimkou části s Markétkou) a doprovodnou hudbu Timothy Brocka; ty jsou ovšem natolik fantastické, že ponechávám nejvyšší hodnocení, ač skutečným filmovým kvalitám nejspíš neodpovídá.

(Komentář obsahuje spoilery.) Nekonečná nuda mezihvězdné prázdnoty. Vesmírná loď s několika kosmonauty už prakticky nemá spojení se Zemí ani šanci se na ni někdy vrátit, nemá však ani konečný cíl, kterého by měla dosáhnout. Její jedinou prací je putovat ze systému do systému a vyhledávat / ničit nevyhovující planety. Tolik moci a přitom tak málo uspokojení! Stačí zaměřit, dát příkaz bombě k vysunutí, zkontrolovat čas odpálení a výbuchu, uvolnit bombu a už jen pozorovat ohromnou explozi. Vše je otázkou několika minut. I tak jde ale o jediný alespoň malý záblesk zábavy, který nekonečně pustý vesmír nabízí. Talby celé dny nevylézá z průhledného kokpitu, v němž sedí, obklopen hvězdami a mlhovinami, které pozoruje a přemýšlí o „zářících Fénixových asteroidech, které putují vesmírem a vracejí se každých 12,3 bilionů let“. Doolittle sní pro změnu o své dávné pozemské vášni – surfování – a rád by měl s sebou alespoň ono surfovací prkno. Nic víc. Pokud kosmonauti žijí „půlživotem“ obrazně, smrtelně zraněný a toho času zmražený (ex)velitel Powell jím „žije“ doslova – probouzen je jen v kritických situacích (tolik jsem toho tady zapomněl... tolik). Zbytek posádky tvoří bizarní (a zákeřný) mimozemšťan vypadající jako nafukovací hopík s pařátky a do jisté míry autonomní, ovšem příkazů poslušný systém umělé inteligence. Vše se opakuje už dlouhá léta; kosmonauti se holí, ač se nemají před kým předvádět, jedí stále stejné instantní „cosi“, jedna bomba za druhou poslušně opouští útroby lodě, aby svou smrtí alespoň na chvíli vzrušila otupělé kosmonauty, rutinně se řeší drobné potíže jako průlet asteroidově-magnetickou bouří... Ale právě při jednom takovém je loď poškozena a věci se dávají do pohybu. Závěrečných dvacet minut představuje jedno z nejúžasnějších filmových vyústění, s nimiž jsem se setkal. Bomba si uvědomí relativitu všeho a že jediné, nač se může spolehnout, je ona sama jako myslící Já. O všem ostatním nemůže říct s jistotou zhola nic. Jsou kolem skutečně nějaké planety, nějaký účel? Po vzoru Kirillova (není-li Boha, pak je veškerá vůle moje a já jsem povinen svobodnou vůli projevit) se sama stává Bohem a činí nejzásadnější rozhodnutí, které její svobodnou vůli manifestuje. Je to gesto částečně nihilistické, ale zároveň hrdé – je to konec, ale konec zvolený, nikoliv nadiktovaný někým jiným (posádkou lodi) pro jeho vlastní cíle. Bomba mohutně zazáří a zaniká. Tento osud je nakonec příznačný pro všechny členy posádky, kteří si uchovali alespoň zbytky snů; Talby odlétá s Fénixovými asteroidy na zároveň kratinkou i nekonečnou pouť vesmírem, Doolittle se na ulomené traverze jako na surfovacím prkně řítí vstříc atmosféře blízké planety. Dlouhá, apatická existence se končí zábleskem štěstí; stálo to za to.