Ajantis

Zatímco si Damiel naplno užívá chutí a pachů lidského bytí, Cassiel nadále z výšky pozoruje město a jeho ruch. Brzy však i on slétne - tak trochu náhodně a ukvapeně - na zem, nemá však před sebou jasný cíl jako Damiel; ve světe plném barev spíše tápe a poznává ne tak poetické stránky života. Na můj vkus je až moc blízko všem lidským nešvarům a setkání s přezíravostí, alkoholem a dokonce organizovaným zločinem jsou neandělsky bezprostřední. Ač v mnoha bodech navazuje na Nebe nad Berlínem - stejné postavy, mnoho podobných myšlenek, místy parádní hudba -, nabízí dosti jiný zážitek. Je o poznání přízemnější a obyčejnější, ale pokud začátek působí mírně sebevykradačsky, další vývoj příběhu je hodně křečovitý a detektivně špionážní story mě vpravdě šokovalo. Vidíme stejné postavy, ale ve zcela jiných situacích, které jim dle mého nesvědčí. Vlastně mám pocit, jako by byl po první tři čtvrtě hodině Wenders sesazen z režisérské sesle a film dokončil někdo úplně jiný.

Caveův svět je i v Proposition plný pachu potu, krve a násilí, všude spousta špíny, much a rozkládajících se těl. Značná míra (nejen) fyzické brutality je Caveovou bytostnou součástí a totéž platí i o filmu, nadto by bez ní nebyl zdaleka tak přesvědčivý. Žel zároveň je pro mě rozhodujícím důvodem k odebrání páté hvězdy; neztotožnil jsem se s ní v jeho textech, Oslici ani zde. Proposition je Caveovýma očima opravdu realistickým pohledem na skutečnost, která se zde zhmotňuje v jakémsi střídmě filosofickém westernu a oproti mým očekáním je v ní nemálo místa i na ideály jako spravedlnost nebo láska, které to ovšem nemají vůbec snadné. Nádherný je obzvláště kontrast mezi soukromým životem kapitána a vším okolo - jednak vizuální (čistota a luxus versus špína), ale i dějový (ideály, rozum a slušnost versus emoce a násilí). Překvapivě silný zážitek.

Na hřbetech zvěcněných dělníků, pracujících hluboko pod zemí, je vybudována Metropolis, nejnádhernější město, které kdy Země nosila, s Novou Babylonskou věží jako dominantou dokládající pokrok lidské civilizace a krásu, již dokáže vytvořit. Kromě povrchové krásy impozantního města Lang nabízí bohatou obrazovou symboliku, promyšlenou do nejmenších detailů (dokonce i uspořádání intertitles), jejímž vrcholem je scéna usmiřování Boha – stroje s tváří příšery, zde zosobňujícího dravou kapitalistickou mašinérií, požírající těla dělníků – a pohled na dělníka, kterak se ze všech sil snaží obsluhovat stroj, jehož tempu musí nutně stačit. První hodina je fascinující a pouze jsem ohromeně zíral na Langovu řeč obrazů, jen lituji, že pak ustoupila o poznání doslovnějšímu výrazivu; strhující tempo si však udrží téměř až do konce. Metropolis není světem budoucnosti, ale (pouze?) soudobé současnosti s jejími nejaktuálnějšími problémy, kterou Lang kriticky reflektuje. Idealisticky odmítá násilnou revoluci a návrat k předsoučasnému; naopak chce navázat na to pozitivní, co doba nabízí. "Prostředníkem mezi mozkem a rukama musí být srdce", vyzývá k vzájemné spolupráci. ///// Součástí Masters of Cinema edice je mmj. vynikající 44 minutový dokument Der Fall Metropolis, vřele doporučuji. (Viděna restaurovaná verze z roku 2009.)

Duel se možná vysmívá neschopnosti muže střední třídy obstát tváří v tvář problémům a nějak je řešit, je při tom ale stejně nezajímavý jako jeho hlavní hrdina. Zápletka spočívá v setkání dvou mužů na silnici, přičemž jeden toho druhého provokuje - předjíždí, když mu ujede, tak na něj počká, občas do něj šťouchne. V závěru jej pak popadne amok a snaží se svého "soka" zabít. Nápad je to absurdní jako z nějakého béčkového hororu a odpovídá tomu i jeho realizace, která je plná nelogičností a podivných mezer. Spielberg samozřejmě nevysvětlí, co k tomu onoho agresivního řidiče vedlo, soustředí se pouze na dramatičnost... ehm, záběrů na za sebou jedoucí automobily podbarvené hudbou jako z Hitchcockova hororu. Osobně mi tedy pohled na jako sulc se třesoucího Ala Bundu nebo rozpadající se cisternu z 50. let, která i při 140 sedí jako přibitá (že by to byla předělaná Škoda 120?), adrenalin do žil nevhání. Jediným pamětihodným momentem je tak scéna s plačící stařenkou, jejímž zvířátkům ten zlý pán ublížil - jo, už tady Steven ukázal, co v něm je.

Battle Royale je zvláštní směsicí komedie, násilí a romantiky. Svou konzistencí mi hodně připomíná Suicide Club a můj postoj k němu je podobně rezervovaný. Absurdní příběhová kostra uvrhne partu školáků a školaček v sexy školních uniformách do reality show, v níž může a musí přežít jen jeden. Zbraně, které získají, jsou věcí náhody. Budete-li mít štěstí, své kamarády pokropíte samopalem, při troše smůly dostanete dalekohled nebo poklici na vaření. Rozhodně se film nesnaží o psychologickou nebo emoční studii či jiný vážný námět, žáci se naopak chovají okatě nelogicky a vypadají, jako by se s takovou situací potkávali denně. Někteří se chápou zbraní a vraždí ve velkém, jiní plánují útěk... A u toho vzpomínají na své lásky, zamilovávají se a vyznávají si lásku. Potenciální vážnost tématu boří neustálé vtipy (při vzpomínce na poklici se směji dosud), přehrávaná komická úmrtí a stále přítomný opar absurdna podpořený vynikající hudbou, které by se zde člověk nenadál - třeba motiv Star Wars mi doslova vyrazil dech :-). Osobně podobné vážně-humorné nadžánrové taškařice příliš nemusím, z každého mi tu chybí to podstatné a výsledek je takový nijaký, bez výraznějších prvků, nadto ani příliš zábavný.

Příběh muže, který se začal jednoho dne zmenšovat a nikdo mu nedokázal pomoci. V důsledku toho se mu hroutí manželství, dům je obležen senzacechtivými novináři... Rýsuje se psychologické drama o vyrovnávání se s novou situací a nalezení odvahy žít dál. Poměrně brzy ale přijde obrat a náš muž čelí nové výzvě - jako sotva několikacentimetrový sám přežít v obrovském domě plném nástrah. Je třeba získat potravu z vysokého stolu, porazit pavouka... Technicky je vše zvládnuto dobře, scéna s kočkou je velmi sugestivní, ale tenhle simulátor přežití už je zkrátka pouze příjemná dobrodružná podívaná. I když povedený konec rozhodně potěší. Slabé ****.

Velmi rozporuplný film. Příběh o inkrikách na císařském dvoře se rozvíjí hodně slibně, postupně se z něj ale vynořuje obludná překombinovanost, která v poslední třetině vrcholí podobně tragicky jako v Klanu létajících dýk a kazí dojem z realisticky pojaté zápletky. Některé momenty jsou excelentní, noční útok maskovaných bojovníků svou chladnou samozřejmostí zamrazí v zádech, naopak dlouhé prostřihy mezi uslzenými obličeji těžce vypracovanou atmosféru bortí. Jak v zápletce, tak vizuálním zpracování je až příliš patrná hra na efekt, než aby to dohromady mohlo dávat smysluplnou podívanou. Příběh místy drhne, herci nevědí, co mají hrát (vrcholem je tapně roztřesený výkon Ye Liu jako prince Wan), a tak to mají zachránit souboje. Čang místy stále ukazuje, že výtvarný talent neztratil, žel zdá se mi, že se až příliš nechal unést megalomanií možností, které má. Interiéry a kostýmy jsou na velmi vysoké úrovni, ale bojové scény už jsou (až na pár vyjímek) spíše jen barevnou nudou. Nekouká se na to špatně, ale něco podstatného chybí. Totéž platí o celém filmu.

Naivně jsem očekával historický film, ale když se vypravěč rozhovořil o pohanské tyranidě Říma, diktátorech a strašlivé chorobě jménem otrokářství, tvrdě jsem dopadl na zem. Na druhou stranu co chtít po Římu, kde se mluví anglicky, že. S historii a reáliemi se nikdo příliš nepáral, téma Spartakova povstání je jen zastřešením pro unifikovanou hollywoodskou slátaninu, která by měla mít lehký nádech minulosti "tam někde za oceánem". Nevkusná romance, spousta dojemné hrdosti, patosu a žvástů o svobodě... Co na tom, že se na to nedá dívat, postavy jsou ploché a vůbec to pohromadě nefunguje. Chvílemi jsem měl silný pocit, že Spartakus pochází z východního bloku, protože takové nadšení pro budování komunismu, jaké projevují Spartakovi otroci, se hned tak nevidí. I když tu spoustu šťastných záběrů na chudé, ale o to více se milující rodiny bych milerád oželel. Rovněž je na filmu vidět, jak zoufale se nedostávalo peněz, směšná kreslená pozadí bijí do očí a celé to působí hrozně vidlácky - souboje připomínají podprůměrný LARP z doby husitské. Párkrát jsem se uchichtl u té komediální roviny filmu, ale to je z pozitiv vše.

Nejvyšší hodnocení dávám především proto, že se Believer nespokojil s jednoduchým a černobílým zpracováním, ke kterému téma antisemitismu vybízí. Namísto toho polemizuje nejen s rasismem, ale i s judaismem a vírou obecně. Některé myšlenky jsou opravdu odvážné, ale stojí za to se nad nimi zamyslet. Rozhodně se najdou chyby, především ústřední postava (hraná opět charismatickým Goslingem) se chvílemi chová trochu zmateně a její psycholocký profil by mohl být vykreslen lépe. Přesto v kontextu filmů jako Romper Stomper nebo Kult hákového kříže nemohu hodnotit jinak, definitivně mě v tom utvrdil úžasný závěr.

Adaptace čtyř klasických příběhů o setkávání světa pozemského se záhrobním, jež spojuje jistota osudu, který potrestá každý prohřešek a každá akce se zákonitě dočká reakce. Více než slovy je děj vyprávěn obrazem, zvuky a tóny biwy, kteréžto jsou zhmotněním určitých pocitů a nálad, často připomínají oživlé obrazy, jimiž se kochám v galerii... Střídání a prolínání dobových kreseb s hranými částmi, překrásné divadelní kulisy, úžasné kombinace barev, nevídaná kouzla se stíny a filtry a obrovský důraz na detail, kdy každá drobnost je částí obrovské mozaiky, jejíž kouzlo je omračující. Z hlediska smyslových vjemů jistojistě jeden z nejúžasnějších hraných filmů, jaké jsem dosud viděl.