Voyer

Moje první setkání s Peterem Greenawayem a hned jsem do toho spadl... Není pro mě nijak těžké pochopit, že pro některé lidi je to kýčovitý, protahovaný film s nejasnou zápletkou... a přesto je pro mě ještě snazší s nimi nesouhlasit. Bezuzdá nevázaná romantika, které se nějakým způsobem podařilo projít mojí cynickou slupkou a tvdě zaútočit na mé emocionální jádro. Až se někdy rozhodnu spáchat sebevraždu, tak ještě před tím než si napustím vanu plnou horké vody a na přehrávači navolím Mozartův Requiem(mám v tomhle ohledu poněkud teatrální sklony), se ještě naposled podívám na Pillow book.

Na tento film rád vzpomínám jako na svůj první. Ne, že bych ho viděl dřív než krtka a kalhotky, nebo že by to byl můj první kvalitní film- tak se to říct také nedá. Je ovšem první v tom smyslu, že vzbudil můj zájem o (klubové) filmy-do té doby jsem film jako takový považoval za jasného proherce v souboji s knihou- a spustil lavinu dalších zajímavých filmů...která se stále valí.

Krása i hnus. Když se řekne klubový film, vybaví se mi Dítě z Maconu. Sevřené naturalistické drama, které používá barokní kulisy i církevní tmářství a fanatismus jen jako prostředky k tomu, aby nám ukázalo co opravdu sídlí v jádru lidské duše. Náročné, nechutné, geniální...