Voyer

Herecky nepřesvědčivé a i při krátké stopáži místy repetitivní a únavné. Nepříliš dobrá práce s napětím, které se v průběhu spíš vytrácelo, nežli stupňovalo. Mám sice podobné konverzačky rád, ale tahle nesahá třeba Nicholsově Kdo se bojí Virginie Woolfové ani po kolena.

Skvělé myšlenky - jak taky jinak, když jde o posbíraná moudra Batesona, Maturany, Blakea, Donna a spol. - špatný film. Film snažící se být úvodem do komplexních dynamických systémů je paradoxně podán tím nejfrontálnějším, nejsuchopárnějším způsobem vůbec. Narativita v této podobě vůbec nepomáhá, spíš jen zintenzivňuje křečovitost přechodů od jednoho tématu ke druhému. Filmová řeč i práce s herci působí amatérsky, nedotaženě. Jako když požádáte pár kamarádů, aby vám něco odvykládali před kamerou. A třebaže máte zrovna za kamarády pár slušných herců... stejně to vyzní dutě, vyprázdněně.

První Smyčkopták, který se mi líbil. Vlastně první po dlouhé době, kterého jsem zvládl dokoukat. Zápletka jednoduchá, ale ne přespříliš triviální. Dobový, ale ne zastaralý. Komorní, ale ne ošklivý. Minimálně jedna * jde na vrub Grace Kelly.

Název zcela vystihující obsah. Jen dvě holky hrající hru na přenos-protipřenos. Nic víc, nic méně. Stačí to.

Kieślowského selanka o tom, jak borce umře manžel a dcerka a ona zjišťuje, že nemá být na koho nasraná. Tak se uzavře do sebe, bloumá po okolí a čeká kdy už ji někdo přijde nastartovat. Naštěstí kolem krouží vypelichanej sup, kterej by rád vyprášil ten její myší kožíšek. Vypelichanej sup borce přihraje informaci o tom, že její starej píchal nějakou side-chick. Borka se sice nedozví kolikrát to bylo a kde - protože to ji jako ženskou nezajímá. Ale že to bylo bez šprcgumy, je evidentní na melounovitosti podbřišku side-chick. Borka má radost, že má být zase na koho nasraná - na nebožtíka, a velkomožná - na side-chick a nechá se nastartovat, Ženská psychologie 101, nebo nevím. Pozitiva: kamera (Kieślowski je vesměs schopen věci sdělit, aniž by to musel obkecávat, takže hlavně zpočátku kuk - insert shot - kuk - další insert shot), absence polštiny, 93minut

Nudná sračka, která rezignuje na klasickou strukturu. Místo toho nabízí tragický střih a odporně uřvané, grobiánské postavy mužů, které buď ječí na hlavní hrdinku, do něčeho ji nutí, nebo ji rovnou mlátí. A to včetně hlavního "hrdiny", který je primitiv extraordinér. Zvládl jsem to kousek za půlku a můžu říct, že jde asi o nejméně uvědomělý mizogynní film, co jsem kdy viděl.

"Now I've become erect, the destroyer of pussies." Nolanovo první zavedení do Bhagavaginy bylo poměrně nečekané. Naopak očekávané, u Nolana vlastně standardní, je řemeslně krásné bruslení na hraně čtyř, pěti?, šesti? časových rovin. Charakterizace je definovaná  snahou se vyhnout glorifikaci, i dehonestaci, surově a s citem vykreslit portrét muže, který pomohl definovat svět, jak jej známe. Vedle toho měl Nolan na tříhodinové stopáži spoustu prostoru představit nám menší armádu fyzikálních heavy-lifterů první poloviny 20.století. Někdy s větším umem (Teller, Bohr, Einstein), jindy spíše do počtu, jakoby chtěl posbírat co nejvíce Pokémonů (Bethe a hloupě se uculující Feynman). Dramatická linka není vedena honem za bombou (jakoby ta zářila příliš silně, než aby se na ni dalo dívat zpříma), pozbývá i klasické hollywoodské životopisné schéma "přes překážky ke hvězdám" (přestože paradoxně Oppenheimer se k hvězdě přiblížil jako málokdo jiný). Hlavní dynamika se točí kolem procesů, které Oppenheimera v padesátých letech zdiskreditovaly a zbavily moci ovlivňovat veřejné mínění. Říkám procesů, ale nepředstavujme si pod tím politické procesy v ČSR nebo Rusku, dokonce ani McCarthyho ne. Relativní banalita hlavní zápletky i jednoduchost až křečovitost figurek do ní zapojených (přehrávající bad guy Downey a přehrávající good guy Malek) dost sráží kvalitu filmu, jelikož pro Nolana netypicky vnucuje jasnou morální optiku. Je jasné, že po narativní stránce chtěl Nolan připravit i nějaké to feel good vítězství, a zároveň jím nemohlo být vaření Japonců v papiňáku, až z nich odpadává maso. Pro mne celkový zážitek zůstává někde na úrovni Dunkirku. Hezky se na to kouká, má to přehnanou stopáž, je to skvělé v rámci svého žánru, ale Bhagavagina mi z Oppiho nevlhne.

Blbý je, když nejzajímavějších a nejdramatičtějších je prvních pět minut filmu. A ve zbytku stopáže vás překvapí nejvíc to, že se vás scénář ani nepokusí překvapit. Pokud tedy nepočítáme epilog posledních patnácti minut. Což bychom raději neměli, protože ten byl hloupoučký.

Už raný Slacker dokazuje, že Linklater je kurevsky chytrý a ve své doméně bůh. Stejná low-key všednost postav i dialogů jako u Dazed & Confused avšak zatím bez konkrétního narativního tvaru. Úhel pohledu se předává stejně nenuceně jako špek na lavičce v parku, a všechno plyne, přestože se nic neděje. V úvodu jsme svědky bizarní vraždy, ta však odplouvá stejnou rychlostí jako všechny následující příběhy znovu se již nevynoří. Postavy jsou uvěřitelné ve své karikatuře i ve své nemotivovanosti a nad vším visí duch doby jako bouřkový mrak. Bravurní řemeslo.

Zajímavosti: Režisérovi Jieho Leemu a scénaristovi Bobovi DeRosaovi trvalo šest let, než film dokončili. Zajímavosti: Když jste retardovaný a neumíte psát scénáře, tak ani šest let nestačí, Zajímavosti: V letošním roce (2023) má vyjít film, jenž je další tvůrčí spoluprací režiséra Jieho Lee a scenáristy Boba DeRosa. Pro Leeho je to teprve druhý film jeho kariéry a vychází celých 16 let od jeho debutu: To, co píchám (psaní scenářů, které by ocenili lidé s IQ na 90). Zajímavosti: Když jste retardovaný a neumíte psát scenáře, tak ani šestnáct let pravděpodobně stačit nebude. Zajímavosti: Tvůrci zvažovali i alternativní název, "To, co mi ráno leze z prdele, když se večer ožeru, zkouřím a vymetu všechna hladová okna ve městě". Od tohoto návrhu se však odklonili, jelikož měli pocit, že vyzrazuje příliš mnoho o zápletce, rozuzlení i celkové dynamice filmu. Nakonec tedy zvolili název, který se nijak neodkazuje k průjmu ani motivům a tématu filmu.