lamps

Možná to taky znáte. Ležíte na zádech, posloucháte dobovou hudbu a před očima se vám odvíjí překomplikované sekvencové záběry, jimiž byste vypálili díru do hlavy všem obdivovatelům dlouhých záběrů a plynulých pohybů kamery (možná touhle představivostí trpím jen já). A pak si pustíte Soy Cuba, kde už to všechno je. Jen v mnohem komplikovanějším a komplexnějším hávu, než jste schopní vymyslet. Odhlédnuto od komoušské ideologie, tohle je jeden z nejlépe natočených filmů všech dob, který kamerovou virtuozitu Scorseseho, Tarantina nebo Spielberga předběhl o dekády! A Kalatozov k tomu nepotřeboval digitální efekty, jen měsíce příprav a kameramany ochotné levitovat na lanech a trhat sebou do impulzivních pohybů, které dokonale simulují vnitřní stavy postav. Máte rádi hlediskovými záběry řízené Terče od Bogdanoviche? Hladké jízdy kamery z Mafiánů či Casina? Závěrečnou sekvenci Potomků lidí v bitevní vřavě? Úvodní scénu Revenanta, kde kamera shlíží na tekoucí vodu a následně se přimkne k brodícím se postavám? To všechno tady je, v nádherném černobílém formátu, živelné, krásné a léta zapomenuté. Ani ta ideologie tu v součtu tolik nepřekáží a vypráví se přesahující příběh utlačovaného kubánského lidu, kde každá ze čtyř povídek volí jiný žánr a jiné tematické perspektivy. This is Cinema. Dejte to na 60. výročí do kin.

Důkaz, že s cizím scénářem Gordon dokázal uhňácat žánrovou podívanou, z níž nekrvácí oči. Předchůdce Princezny nevěsty, v němž se s lacinějšími triky nakládá s rozvahou a občas dojde na docela vynalézavé přechody a změny tempa. Herci jsou víc než ok a dokonce i drak není úplně k smíchu. Fantasy béčko jako vyšité, a to včetně všech artušovských a romantických šablon. 65 %

Jemnocitné Living v podstatě končí tam, kde oslavné Než si pro nás přijde začíná. Pojednává o vnitřním vykoupení i potřebě inspirovat netečné prostředí, které má na duševní regeneraci víc času než umírající protagonista. Kazuo Ishiguro následuje kostru Kurosawova originálu, ale stejně jako v Soumraku dne doluje emoce převážně z nevyřčeného a strojený svět úředníků používá nejen jako alegorii k dogmatizovanému britskému snobství a bezduchosti, ale i jako zrcadlo celé otupělé společnosti řízené překomplikovanými schvalovacími procesy. Bill Nighy perfektně ztvárňuje stín dříve energického muže, který se zrcadlí v mladém usměvavém kolegovi a jenž chce v posledních měsících života najít smysluplné nazírání vlastní existence. Není to přitom o jeho vývoji (o protagonistovi se vlastně nic moc nedozvíme), nýbrž o dopadu jeho počínání a změny na okolí. V závěru možná oproti průběhu až moc upovídané a doslovné, ale jinak moc emotivní a krásně natočené drama, které perfektně balancuje mezi tragičností a životním optimismem. Nighy si zaslouží Oscara, takhle procítěný výkon od jakéhokoli herce nepamatuji.

Erektická Salma, sympatický prosťáček Channing a soderberghovsky nepřekvapivě vyspělý závan emancipace, v němž se řeší feministické uchopení patriarchální kultury a námětů. Film postavený na účinných paralelách mezi postavami z různých společenských tříd a s různými cíli, které spolu souzní při vrcholně intimním tanečním aktu. A rovněž řešící ženskou roli jakožto objektu těchto mužských vystoupení. Moc vynalézavá kamera a chytře zpřetrhané vazby na minulé maskulinní díly. 85%

Švankmajerovský strašidelný dům, kterým Chomón předčil Méliese. Neúprosně svižná kombinace grotesky a z dnešního pohledu prazákladních hororových motivů, která ani nepotřebuje doprovodnou hudbu, aby byla zábavná. Animované a optické triky velmi cool. Čirá radost a kreativita.

Bollywoodská Skrytá identita z dob občanské války, která dokázala nemožné. Podlehnout přepálené heroičnosti a mytologické reprezentaci světa i jeho lidových hrdinů nikdy nebylo tak snadné a po řemeslné stránce je to u srdce plesající kulervoucí nálož. Pokud trochu znáte tradice indické kinematografie a navrch oceníte dějové aranžmá v duchu hollywoodských velkofilmů, RRR vás nadchne. Úplný závěr už mi přišel až moc efektní a povrchní, zbytek nonstop kreativní, žánrově štědrý a energický film o nezdolnosti ducha a jednoho utlačovaného národa. Nedivím se, že z toho byli Spielberg i Cameron tak odvaření. 90 %

Moc nechápu ty připomínky, že je to na Soderberghovy poměry jenom jednohubka a rádoby variace na Hitchcocka. KIMI je konceptuálně suverénní žánrovka, v níž chytrý tvůrce skvěle zpřítomňuje venkovní hrozby pro hrdinku trpící agorafobií a všechny stylistické volby smysluplně podřizuje vyprávění. V krátké stopáži šlape jak hodinky a ve správný čas zužitkovává každý motiv. Film od srdce a od člověka, jenž ví, o čem a jak chce vyprávět. A to fakt není samozřejmost. 85 %

Já vám nevím.. Emocionálně mě to lízlo, ale rozhodně nijak nerozebralo. Jenže - ač si rád počkám na další vývoj a zpětně třeba změním názor - absolutně mi nepřijde, že tohle je účinný a vhodný způsob, jak vyprávět tenhle v jádru hrozně primitivní videoherní děj. Nejvíc mě bavila Billova konstrukce uzavřeného světa, s nimž se ale následně skoro nepracovalo. Desítky let si žili v harmonii, než Joel předpověděl nájezdy gangů, k němuž posléze jedinkrát došlo.. a pak zase klid. Návaznost na hlavní linii strašně tendenční, byť rozumím nynější psychické motivaci Joela po přečtení dopisu. Jak říkám, uvidím po zhlédnutí celé řady, ale začínám si myslet, že tu tvůrci mermomocí dělají z prdu kuličku a vydávají to za Raffaelo. Zatím se ukazuje leda to, že tahle postapo schémata se vyčerpala - tímhle stylem by bylo vhodno adaptovat spíš příběhový kaleidoskop Světové války Z.

Horor pro  generaci TikToku, který mě na konci nejvíc odrovnal tím, že je to vlastně odvar z Vetřelců (1986), kde místo vesmírného monstra stojí futuristická panenka, dospělá hrdinka se učí být matkou a malé děvčátko je v součtu největší badass. Plus kritika marketingového šílenství, které žene technologie proti lidstvu s využitím emočního nátlaku. Pobavil jsem se, ale přijde mi paradoxní, že je to právě takový spotřební a uchvátaný produkt využívající moderní trendy, před kterým to vlastně varuje

Říkám si, že přesně takhle se musí cítit každá dívka, s níž se ve vší počestnosti snažím navázat kontakt - raději by si usekla prsty a hodila mi je na práh, než aby mi soustavně odpovídala. McDonaghova novinka si opět vytírá zadek s hollywoodskými klišé a servíruje další vypečenou vztahovku o lidech odtržených od civilizačního “normálu”, která střídá vtipné a bizarní scény s tragickými ve vyváženém rytmu. Je o bezbřehé osamělosti těch lidí, kteří se pro takový život sami rozhodli, stejně jako těch, co v ní vězí nedobrovolně. O morálně čistém a naivním versus skeptickém vidění světa. A o tom, že se dřív nebo později prolnou. Žádný zvrat mě tentokrát neuzemnil a postava staré věštkyně mi přišla trochu zbytečná, ale přemýšlet o filmu nějaký čas určitě budu. Jen ještě nevím, jestli díky celkovému vyznění, nebo jen zásluhou dílčích scén a hereckých výkonů.