lamps

Pane bože, za co?! Takhle stupidní a úmornou dehonestaci Michaela Myerse a všeho, co kdy představoval, bych u filmu podepsaného Carpenterem a Jamie Lee Curtis nikdy nečekal. Leč dočkal jsem se v plné parádě a nevěřícně vstřebával jeden scenáristický kopanec do rozkroku za druhým. Z Myerse se stal přizdisráč v nudné a imbecilní taškařici, která se vtipně pokouší rozřešit samotnou podstatu zla a během toho neví, co si počít s hlavními postavami. Málokdy jsem se u mainstreamového hororu cítil tak trapně - aspoň že to násilí je v závěru celkem lahodné, i když k uzoufání nudný úvod a rádoby překvapivý, křečovitý prostředek to samozřejmě nezachrání. Hlavně už konec, celá moderní trilogie jako kdyby vůbec nechápala, o co původně šlo. 30 %

Bruckner si stále drží svůj vysoký standard a kultovní klasiku z osmdesátek pouze nevykrádá, ale zasazuje ji do širších a ambicióznějších významů. Nový Hellraiser tak není festivalem hnusu a hnisu s triviální slasher zápletkou, ale komplexnějším zamyšlením nad tím, co od života vlastně chceme a co jsme pro to ochotni podstoupit. A když už jsme u toho, viděl jsem v tom i efektivní výstrahu pro narkomany, jimž jehly navždy zpečetí osud a zbyde jim jen bolest a bědování… Scénář by chtěl doladit a hrdinové se zpočátku posouvají vstříc odhalení až podezřele ledabyle (a jejich setkání v ústředním sídle mi svým načasováním připomnělo nejvtipnější moment z komedie 40 let panic), ale vyprávění je jinak krásně plynulé a hororové elementy šlapou dobře - především pasáž po úniku ze sídla je hrátkami s prostředím vyloženě skvělá. Nejvíce mě tak podobně jako z originálu mrzí, jak jsou záporáci jen “polovyužití” - sami o sobě nahání hrůzu a zde ještě lépe funguje jejich ambivalence (jsou to zlí ďáblové nebo drsně spravedliví andělé?), ale jejich moc hapruje od ohýbání reality k neschopnosti projít dveřmi. Jinak jsem se ale nenudil, serióznější a výpravnější provedení mi sedlo a transcendentní motivy dotýkající se lidského těla i mysli jsou zde na hororový reboot, navazující na creature-feature originál, překvapivě působivé. Zdaleka ne tolik jako třeba v Martyrs, ale na mainstreamový streamovací produkt dostatečně.. 75 %

Tihle pekelníci umí být vážně děsiví a debutující Clive Barker hlavně v úvodu předvádí prvotřídní režii založenou na časových paralelách. Takhle znepokojivý dům možná nikdy nepředstavil ani Stephen King. Hellraiser sice vzniká v dekádě, kterou žánrově definoval sliz a mutace (ty tělesné podobně jako narativní), a některé násilí a masky jsou rozkošně naivní, ovšem na 90 minutách to dobře šlape a nepřesytí vás to lacinými atrakcemi. Je to samozřejmě jasná kultovka, v níž je všechno tak moc 80s, že vzniknout něco podobného o dekádu později,  šlo by to rovnou na video. Asi bych uvítal větší vynalézavost kolem trýznění obětí, které je pravda hnusné, ale alespoň vizuálně jen fyzické a moc přímočaré - na to, že titulní fešáci s jehlany ve tváři a se cvakajícími zuby přichází z pekla, občas jen máchají rukama a čekal jsem, kdy začnou hláškovat jak v Rickovi a Mortym. Závěrečná přetahovaná s obludou alá kámen, nůžky, papír už je vyloženě vtipná, ale stejně nemohu dát méně než 4* - trochu z pobavení, ale pořád hlavně za v dnešní tvorbě absentující hororové kvality a entuziasmus. 75 %

Docela zábavná hříčka, která mě naprosto nepřekvapila stylistickou úctou k hororům 30. a 40. let s důrazem na hru stínů, ale dost mě překvapila narativem inspirovaným Čarodějem ze země Oz a místy fakt neurvalým vršením nápadů. Není to bohužel moc výpravné a slibované násilí je třeba oproti Vlkodlakovi s Del Torem slabý čajíček, ale ční tu potenciál pro neotřelou a hravou sérii. Klidně i s Giacchinem na režisérské sesli, neboť několik sekvencí se silným zadním nasvícením je bezesporu působivých a pan skladatel má pro béčkové horory minulosti evidentně slabost. Škoda, že neměl po ruce lepší scénář s méně banálními dialogy, který by vrhnul pozornost na soudržnější formální uchopení a odpustil by si ty campy momenty a nepovedený humor. Pěkných 70 %.

Takový ten film, z něhož bych měl být jako člověk živící se psaním o filmu unešen. A skutečně oceňuji formální záměry, které příběh o zářivé ikoně stříbrného plátna překrucují v nelineární, audiovizuálně nestálou mozaiku z trudomyslného života všemi vykořisťované a mužskou oporu zoufale hledající ženy. Jenže Blondýnka se mě za 166 minut ani jednou nedotkla a její styl mi kromě připomínky padesátkového feelingu, říznutého s dezorientační haluzí, vůbec neimponoval. Je hezké, že to působí jako pravý opak teatrálnosti, že Armas hraje fantasticky a Dominik si režíruje vysněný vzdor čisté a uctivé ikonografii, ale co z toho, když z toho mám akorát dlouhou chvíli. Čekal jsem, že mi ten film dá spoustu podnětů hlavně na té formální, stylisticko-narativní úrovni, ale on mne prostě nezajímá… 65 %

Chvilku to vypadá na hravé found footage s neokoukaným schématem, kde je špetka Johna Wicka v brutálním satanistickém rámci. Bohužel, jak je samotný fikční svět jakž takž nosný, vše ostatní to posílá do kopru - od příšerného anglického dabingu (či co to bylo) přes pitomý maraton mlácení malomocných nepřátel až po všude hajpované násilí. Je ho tam možná hodně, ale až na dva případy má výhradně ohyzdný videoherní look a je zkrátka strašně umělé. Blbost možná nadšenecká, ale vážně lemplovská.. 20 %

Ke Space Odyssey píšu už asi čtvrtý různý komentář za cca 14 let. Ne proto, že bych výjimečnost téhle vize nedocenil hned napoprvé. Spíš z toho důvodu, že ten film se neustále vrací, ohromuje a nabízí nové podněty s každým dalším rokem od premiéry, z nichž zatím žádný mu na jeho objemu a důležitosti v rámci média nic neubral. A kdyby jen média - Odysea se stala už artefaktem pokroku a souvisejících obav ve 20. století, kdy lidstvo prošlo suverénně nejskokovější technologickou evolucí v dějinách. Ze zákopů první světové jsme se vyhrabali ke štěpení neutronů, a jakkoli jsou zrovna atomovky hrůzostrašné, nasměrovaly nás k novému pohledu na možnosti okolního vesmíru a tajuplnou zázračnost Newtonových zákonů. Těžil z toho i žánr sci-fi, který začal věštit možný progres a vstoupil do veřejného prostoru. Lidé, kteří relativně nedávno umírali na mor ve stojatých splaškách, začali dobývat vesmír, a Kubrick začal s výpomocí Clarka uvažovat, kam to všechno může v blízkém a tehdy reálném horizontu dospět. Odysea nás protahuje dějinami na pomezí darwinovského, technického i náboženského uvažování a tu stále palčivější a dosud nejzáhadnější otázku - jsme ve vesmíru sami? - dosazuje do kontextu lidské přirozenosti nejen v rámci historie, ale i na individuální životní úrovni. Uvědomit si sebe sama, osvojit si okolní podmínky a nakonec se zcela odevzdat technologiím, jimž sami většinou nemáme šanci porozumět. Můžeme aspoň fundamentálně porozumět fyzikálním zákonům vesmíru, kde se nešíří zvuk a gravitace funguje úplně jinak (ve vakuu samozřejmě vůbec), ale jeho podstata nám bude možná navždy unikat. Kubrick ji elegantně vztáhl na vyšší (snad božské, možná mimozemské) síly a vytvořil kulisu, která zdaleka nejpůsobivěji ze všech lidských výtvorů vystihuje jednak harmonickou valčíkovou krásu, jednak neúprosnou záhadnost a fyzickou, časovou i duchovní rozlehlost vesmíru. Lidstvo je se svou vlastní evolucí, která nás směřuje k mezihvězdným dálavám a současně nám reflexním kukadlem superpočítače Hala připomíná vlastní maličkost, jeho pevnou součástí. A nikdy jsem to osobně nevnímal tak mocně jako u tohohle filmu, který se zkrátka vymyká běžné kategorizaci. Zatímco většinu filmů charakterizujeme dle žánrů, národního a politického pozadí, kanonického vlivu na další tvorbu nebo uměleckého hnutí, za jehož popularity vznikaly, Vesmírnou odyseu prostě musíme dát do absolutního kontextu lidského přemýšlení o vlastním původu a nadpozemských silách. Co kdyby takový monolit Egypťany vedl při stavbě pyramid, která je i pro moderní vědce stále záhadou? Kubrick toho všeho samozřejmě dosahuje také proto, jak výjimečně ovládal filmovou formu. Celkem padesátiminutový prolog a epilog filmu jsou esenciální filmařinou vyprávějící obrazy a hudbou, přičemž využití dostupných efektů k důmyslné iluzi hlubokého prostoru (časté snímání venkovního prostoru z vnitřku vesmírných korábů, reflexní záběry) a rozebírání kruhového prostoru symbolizujícího strukturu děje mluví vlastním filmovým jazykem. I když se jedná a emočně odtažitý a spíš zenový zážitek, stejně na mě vždy doléhá situace úžasně minimalisticky ztvárněného Bowmana, jenž musí v chladnokrevné šachové partii s rebelující umělou inteligencí nechat svého lidského kolegu napospas vakuu. Enormně vytrénovaný kosmonaut to nedoprovází vzlyky a nadávkami, Kubrick prostě lpí na jeho tváři o trochu déle a i zde těží psychologické zlato ze svého “Kubrick Gaze” (který později Spielberg proměnil na pohled empatický a vázaný na odkrývání magického mimoobrazového prostoru). Osobně plně souhlasím s názorem, který jsem někde četl, totiž že v libovolném objektivním žebříčku nejdůležitějších filmů všech dob by Vesmírná odysea měla vždy okupovat to nejvyšší postavení. Není jen odrazem geniální Kubrickovy fantazie a tudíž okrajovým kultem. Je to definitivní filosofický a umělecký symbol divokých šedesátých let 20. století, který utvářela elita z NASA a hlavně objektivně nejlepší režisér historie. Jeho nadčasové myšlenky budou stejně poplatné, dokud se něco jako monolit skutečně neobjeví (takže možná navždy) a jeho absolutní vliv na režiséry jako Spielberg nebo Nolan bude v kinematografii postupovat krůček po krůčku ještě hodně dlouho.

Strhující velkofilm, přehledně uspořádaný do čtyř padesátiminutových aktů, jejichž výrazné emocionální přechody (úmrtí, svatba, pohřeb) příběh odchylují k trochu jiným motivačním i žánrovým stezkám. V jádru jde o podobný tranzitní zážitek jako Wyllerova Veliká země, kdy se děj odehrává na rozlehlých texaských pláních, pro něž jako kdyby historický vývoj neplatil. Jen zmínky o naftě a posléze i kamion, který se zjeví asi po dvou hodinách, nás ujistí, že nesledujeme western z 19. století. Rock Hudson hraje tradičně smýšlejícího rančera, jenž odmítá vidět budoucnost jako portfolio nových možností – z feudálního a trochu rasistického postoje jej vyléčí až budoucnost sama, která přinese jednak válku, jednak smělé a osobní tužby jeho tří potomků. Chudý James Dean oproti tomu budoucnost vyhlíží s nadějemi a stává se Danielem Plainviewem z Až na krev. Jeho linie se sice s tou ústřední rodinnou freskou v závěru neslučuje úplně dokonale, ale tenhle dvousetminutový kolos přesto drží obdivuhodně pohromadě a nabízí jeden z nejkrásnějších příběhů o překonání předsudků a přijetí nové éry, jaké kdy Hollywood stvořil. A že soustavně zanechává i pachuť nad tím, kam vlastně směřujeme a co pro peníze obětujeme, to beru jako další velký klad. 90 %

Nemám problém prohlásit, že jedničku budu mít asi pořád radši. Veškerý srovnávání, v němž se hrozný kvantum lidí v tomto případě utápí, mi ale dále poslouží leda k argumentování, jak je Kořist výborná jako úplně odlišné a samostatné dílo, které by mohlo být skvělým originem celé série. Zatímco původní Predoš vyčlenil skoro individuální subžánr, v němž osmdesátkoví hláškující ranaři narazili na vesmírného padoucha, jenž jim nečekaně nakopal zadek (šlo tedy spíše o vtipné převrácení tehdejších zajetých akčních schémat), Kořist si ukusuje z různých žánrů v rámci své narativní i historické linie. Je to předchůdce westernu z dob kolonizace, kdy původní obyvatelé už zdaleka nečelili pouze divoké zvěři a čekal je střet s daleko nebezpečnějším vetřelcem, bílým člověkem. Je to chytrý emancipační horor, kdy dospívající hrdinka musí skolit to nejděsivější představitelné stvoření, aby namyšleným chlapům dokázala, že se s ní musí počítat i jinde než za plotnou. A na rozdíl od jedničky, v níž byla hustá džungle po většinu času spíše anonymní kulisou, z níž Predátor postupně vystrkoval růžky, je Kořist filmem o tvrdé ruce matky přírody. Protagonistka se doslova lopotí a málem zemře v bahně a je takřka roztrhaná medvědem, neboť již od začátku zdaleka není pánem tvorstva. Neohrožení macho narcisové v jedničce si na takové pány hráli a lvovi by zřejmě dali pěstí, zde se buduje nervozita už při úvodní procházce lesem a motiv „lovec–kořist“ se rozpracovává oboustranně – v tehdejší divočině jste totiž byl lovcem i obětí v tutéž chvíli a dospěl jste teprve tehdy, když jste se vydal skolit protivníka, který mohl stejně dobře sejmout i vás. V tomto ohledu je skvělé i představování Predátora, které zahrnuje roztomilou a současně znepokojivou scénu, kdy se dopisuje vrcholný článek potravního řetězce (hlodavec pozře mravence, had si smlsne na hlodavci a hada vykuchá přihlížející Predátor)... Jednička asi byla v součtu zábavnější, nekompromisněji zrežírovaná a finální střet vyzněl napínavěji, ale Kořist je minimálně komplexnější a lépe rytmizovaný snímek. Na úrovni scén se dobře vytváří dílčí psychologie, vztahy či podněty, které zanedlouho sehrají klíčovou úlohu v hrdinčině rozhodování. Spíše málomluvný děj jitří strhující survival linii, podpořenou zmíněným přístupem k prostředí a přesným okem režiséra Dana Trachtenberga. Ten využívá nádhernou přírodu bezezbytku, akci podává variabilně a mně osobně nedal prostor ke skuhrání nad slabším CGI nebo nepravděpodobností střetu mladé dívky s mimozemským obrem – co do práce s důležitými motivy je totiž film tak důsledný, že žádný fyzický střet a jeho vývoj nepůsobí hloupě... Predátor: Kořist, byť nevypadá tak majestátně a místy je asi znát menší rozpočet, je pro mě lepším a více naplňujícím filmem než dobově příbuzný REVENANT, který se více plácal v hezkých obrazech a méně vyprávěl hodnotný příběh. A fakt mi u něj přijde podivné to odmítavé přijetí od některých lidí, kteří se asi už předem zabejčili, že holka vs. predátor je pitomost a že první dva díly jsou prostě klasika. Tvrdohlavý přístup téhle doby je někdy fakt k posrání a nejvíc mě mrzí, že to píšu já, ročník 1995.

DIRECTOR’S CUT (192 minut): Kinoverze mi onehdy přišla současně uspěchaná i nudná a nenapojitelná na postavy. Po letech jsem viděl režisérský sestřih, který ukazuje, kolik práce si se scénářem dali a jak Scott v silných chvílích dokáže na úrovni komerčních blockbusterů humanizovat skoro stejně ladně a efektivně jako Spielberg. Království nebeské nemá tak virtuózní režii jako libovolný Stevenův velkofilm a tempo je zpočátku trochu lopotné, ale čím víc z těch skvělých a úžasně obsazených vedlejších postav do příběhu zasahuje a iniciuje debaty o ideologii válek, náboženství, politiky a morálky, tím víc to do sebe zapadá a politická, osobní i válečná rovina se skvěle slévá do morálně triumfálního finále. Fakt, to konečné oslavení míru zajištěného dvěma čestnými kabrňáky z obou stran tisíciletého konfliktu, kteří mají nakažlivě příkladný smysl pro lidskost a spravedlnost, je prostě cool. A taky se k němu systematicky a smysluplně směřuje, i když hlavně prostřednictvím triviální typizace aktérů. Dokonalý protagonista, jehož Bloom nakonec hraje s neteatrální civilností, který si bere z náboženství to dobré a podporuje politicky dlouhodobě příznivá východiska. Malicherný a mocichtivý nástupce krále, jenž pouze touží po zápisu do historie a reprezentuje tu lidskou vlastnost, kvůli níž se války nikdy nepřestanou opakovat. Nejvíc lidská a emotivní královna a protagonistova milenka, pro niž mezi dvěma lidmi jakéhokoli vyznání či národnosti neexistuje nic víc než světlo. Moudrý rádce bránící nejlepší politické řešení, ale dost citlivý na obejmutí ženy, která v prostředí náboženských zvyků raději zhřeší a zabije své osudově nemocné dítě, než aby jej sledovala trpět stejně jako bratra. A samozřejmě odpudivý křesťanský kněz, jehož božská perspektiva tak okázale podrývá cokoli racionálního nebo soucitného, až se mi chtělo tleskat (a hrdina mu ještě tak prďácky a efektně protiřečí). Chvíli je to víc politické, následně akční, potom je to shakespearovská tragédie (dokonce i jed ucha) a nakonec to spielbergovské volání po smíru ve světě, jehož zauzlená charakterová a ideologická rozštěpenost dlouhodobý mír vylučuje (nemluvě o síle symbolů, jakým je pro tolik lidí Jeruzalém). Bloom už v delší verzi není tak absolutně stěžejní, vyprávění od něj může na delší dobu odbočit a tvarovat vedlejšáky, kteří jsou největšími hybateli dění. Tuhle verzi Království nebeského si rád čas od času pustím, asi i radši než Gladiátora, v němž je ta politika mnohem méně elegantní, promyšlená a vztažitelná na současnost. 85 %