lamps

Několik záběrů připomnělo drahou videohru a nemohu se rozhodnout, jak se mi vlastně líbilo 3D - na jednu stranu je pohlcující, ale současně příliš vede naši pozornost přeostřováním a brání si vychutnávat velké celky s mnoha plány akce. Jinak bez výtek. Jednička měla větší akci, dvojka má lépe zauzlované vztahy mezi postavami a ještě prohlubuje transcendentní napojení na fikční svět, který před očima rozkvétá v nádheře přesahující ta nejvyšší očekávání. Takhle se vypráví a oslňuje obrazem. Baví mě Pandora a její poznávání navázané na nevinnou dětskou zvídavost, baví mě pozměněné eko-poselství i technologické megalomanství, které nám zajištuje opravdu bezprecedentní pohlcení filmem. Tady se tvoří budoucnost kinematografie a nezapomíná se přitom na příběh, který mi osobně přišel o dost jiný a intimnější než minule. A už se nemohu dočkat, kam se Quaritchův (opět nejlepší postava) syndrom slepého dobývání a osobní msty překlene příště.

Moc příjemné. Fantasy ze staré školy z ranku Princezny Nevěsty s nosným světem a tradičním Lucasovským námětem o nepravděpodobném hrdinovi - spasiteli. Scenérie jsou místy nádherné a nezdá se mi, že by Howard za kamerou jen dohlížel na správný úhel kamery, aby záběr pojal všechny sebestředné triky. Často praktické efekty naopak i díky zručné režii nikdy nezpomalují vyprávění a výstupy všech nadpřirozených tvorů, které postavy předesílají v dialogu na začátku výpravy, mají vždy specifické kouzlo. Herecky to táhne nejen sympatický Warwick Davis, ale hlavně Val Kilmer s jeho břitkým jazykem a ultraromantickými frázemi - je to sice blbec, ale charisma měl na rozhazování. Nebýt statičtějšího finále, které se zdaleka nevyrovná groteskní a přitom i strašidelné pasáži s drakem a trolly, dával bych plný počet. Tou žánrovou hravostí a poctivostí si mě to podmanilo.

Je to teda šíleně dlouhé a nesvázané snad žádnými pravidly fikčního světa, který stojí někde na pomezí realistického, mytologického, komiksového a žánrového. Terrifier 2 ale zasluhuje metál nejen za násilí, kdy zdejší zloduch své oběti doslova zničí, nýbrž i za extrémní podchycení konceptu, který odstartoval už první Halloween. Art the Clown, evidentně nadpřirozená bytost, chodí o Halloweenu po městě, všichni ho mají za magora v masce (za magora v masce brutálního vraha, který se stal po událostech jedničky trochu celebritou) a nikdo se nepozastaví nad tím, že si jde pro koledu jako každý hravý jinoch. Jenže Art si hraje trochu jinak a Damien Leone hlavně v prostřední části inscenuje neuvěřitelně cheesy scény, které bych nazval vrcholem černohumorného hororu. Jde o úplné splynutí folklórního (potažmo žánrového) mýtu s kostýmem, který jej v hororech vlastně reprezentuje falešně - místo aby kostým mystickou identitu stvořil, tak ji pouze zakrývá a dovoluje ji bez povšimnutí páchat strašná zvěrstva. Takový vztah k popkultuře prostupuje celým filmem, v němž hrdinka pro změnu povstane právě díky vlastnoručně vyrobenému kostýmu. Terrifier 2 není moc dobrý v kontextu tempa, ale skvěle vychytal společenskou fascinaci tím, co děsivého se může za sváteční fasádou Halloweenu či jiných duchovních tradic skrývat. A Halloween i jiné hororové série k tomu nepotřebuje papouškovat, nýbrž buduje originální svět a klišé transformuje do moderní vývojové linie grindhouse hororů. Úžasné finanční výsledky z USA ostatně hovoří za vše. 70 %

Hravé, ale bez koulí a pořádného vyústění. Peele se zase tváří, že hromadí veškerý důvtip světa pro strhující finále, jenže v součtu jen trpělivě škádlí a netne do živého. Podnětů se sešla spousta a hlavně navázání na dějiny filmového záznamu a jeho reprezentativní či mediální funkci cením, leč značně větší požitek jsem měl z mysterióznějších a přitom přízemnějších Znamení..

Emmerichovsky uchopené, kaiju inspirované katastrofické koncepty miluji, ale Trol mě vyjma nadějné první poloviny hodně zklamal. Zatímco v úvodu mě klišé napojené na norskou pohádkovou mytologii dost bavily, postupně se příběh rozbředl do tak okatě vykrádaných a bohužel i nudných linek a sekvencí, že mi skoro zkameněl mozek. Výprava je sice slušná a Trol má charisma, jenže Uthaug své tvůrčí charisma poztrácel někde mezi triviální blockbusterovou poctou a neškodnou alegorií o zlých lidech a dvou hodných lidech. Raději prosím něco dalšího od Rolanda. 50 %

Na Fabelmanovi jsem přes víkend stihl zajít dvakrát a zejména podruhé jsem u nich zažíval pocity, které už si s moderními filmy dávno nespojuji. Dvouapůlhodinová anamnéza slavného filmaře o jeho složitém formativním dětství v rozpadající se rodině je určitě nejkrásnější snímek, jaký jsem za dlouhou dobu viděl, a skýtá narativní postupy tak rafinované a přitom mnohdy úplně nenápadné, že by se generace mladých režisérů opět mohla v kině učit. Příběh začínajícího filmaře a jednoho trpkého rozvodu stojí na střídání umělecké a racionální perspektivy. Kamera protagonistovi odhaluje věci, jež lidské oko v reálu nikdy nepostřehne (včetně maminčiny nevěry v pozadí natáčené akce), a díky fotografické formě záznamu, s nimž můžete ve střižně různě manipulovat, se filmy stávají tím nejspolehlivějším zdrojem existence. Něčím, nad čím můžete mít kontrolu a co dokáže podat autorské formy reprezentace. V závěru to rodinnou situací ztrápený Sammy využije ke glorifikaci školního šikanátora ve školním videu, čímž svému sokovi podlomí kolena - uvědomí si, že ve skutečnosti nikdy nebude vypadat tak dobře jako ve filmu. V životě je občas všechno šedivé a Spielberg v mládí poznal hořkost z antisemitismu, šikany, neúspěchu u dívek a hlavně rozvodu rodičů, z nichž pouze jeden jeho filmovou vášeň podporoval. Fabelmanovi reprezentují dva pohledy na svět, které se musí proplétat, ale ten bolestnější nikdy nesmí zadusit to, co nás nejvíce naplňuje a k čemu tíhneme. Je to emocionální a psychologicky do detailu propracovaná rodinná studie, v níž filmy neslouží jen pro útěk, nýbrž pro objasnění a filtrování emocí. Většina Spielbergových filmů o komplexu z neúplné rodiny nás dokázala vcucnout, ale Fabelmanovi jsou snímek, přes který můžeme inhalovat a navzdory smutným pasážím nasávat radost z vyprávění a jeho podnětů… Po druhé projekci jsem se kodrcal půl hodiny na autobus, do sluchátek jsem si pustil soundtrack Johna Williamse a nechal jsem se unášet tím, co mi Sammyho příběh vyjevil. I já se mohu snažit být extrovert a hlásit se o něčí pozornost, ale v duši vím, že vítám svou introvertní bublinu a ztrácím se ve filmech, kde nemusím řešit mezilidské vztahy, v nichž úplně nevynikám. A kde se raduji z toho, že mohu analyzovat práci s prostorem, pohybem kamery a rozestavením figur po scéně, která je ve Fabelmanech opět nádherná a originální. Steven Spielberg natočil úžasný film, který ke mně promlouval každou scénou a dá se říci, že mi zase trochu otevřel oči. Jestli máte tenhle rok (zatím) vidět jediný snímek, tak určitě tenhle - Avatar se bude muset hodně snažit.

Knihu jsem četl kdysi na střední a moc si z ní nepamatuji, nejsem zatížen nároky na věrné adaptování. Od historického válečného filmu ale požaduji, aby nějak smysluplně vyjádřil svou tezi, což Na západní frontě klid (a nuda a škvár) nezvládá. Není tu vývoj postav, chybí jejich profilace v úvodu i emoce ve scénách, kdy bychom s nimi měli soucítit. Celé se to brodí v tendenčnosti válečných výjevů, z nichž větší dojem zanechá pouze sekvence s transportéry, jinak má každá scéna ze zákopů shodnou estetiku - tzn. přilepit kameru na protagonistu a nechat to kolem něj bouchat. To má navýšit sugestivnost a asi i subjektivitu prožitku, což ale snímek záhy vyvrací vršením melodramatických klišé a nahodilým zapojováním “velkých dějin” z mírových jednání - v té chvíli už se dohromady míchá Jdi a dívej se (ve slaboučkém odvaru utrpení hrdiny), 1917 (steadicamový zákopový styl), Stezky slávy (moralita o zbytečnosti lidských obětí a iracionálním myšlení generálů) a Dunkerk (role zhuštěného času během jednání, kdy se stříhá na schylující se bitvu). Dohromady je z toho samozřejmě paskvil, který většinou hezky vypadá, ale ta naprostá roztěkanost výpravy ústí do nevyhnutelné nudy a zdlouhavosti. Když jsem v průběhu zkontroloval čas a zjistil, že mě čeká ještě přes 40 minut, chtěl jsem film skoro vypnout. S Remarquea si to samozřejmě bere jen základní myšlenky a motivace, to jsem pochopil i s těmi dost zastřenými vzpomínkami na knihu (a bohužel je to ten nejmenší problém).

Vlastně asi nejlepší #MeToo věc, co zatím natočili. Nijak nekompromisní, ale rozhodně nečitelná a svůj žánr hravě využívající k silné tematizaci. Napínavý horor se srdcem, překvapeními a poselstvím.. 85 %

Dobrá práce. Ani maličko mi nevadilo, že se nikam nespěchá - spíše naopak. Postavám jsme se dostali pod kůži a tohle je evidentně dlouhodobá zakázka, tudíž ta hromaděná atmosféra a vnitřní napětí, které byly v posledních epizodách nonstop hmatatelné, se určitě bohatě splatí. Znepokojuje mě vlastně jen to, že když už se tvůrci rozhoupali k větší akci, většinou to vyústilo v nedotažený a uspěchaný (Daemon vs Krabák), popřípadě jen hloupý zvrat (drak v předposlední epizodě). Sviňáků se tu ale schází dostatek, a byť mě zatím žádný nebaví tak jako Malíček (Hra o trůny byla celkově z pohledu charakterů jinde), na clash v druhé sezóně se moc těším. A vše navíc korunuje chvályhodný feministický tón, který tomu dodává dříve nepoznaný rozsah a dokonce i nějakou historickou hodnotu. 80 %

Pane bože, za co?! Takhle stupidní a úmornou dehonestaci Michaela Myerse a všeho, co kdy představoval, bych u filmu podepsaného Carpenterem a Jamie Lee Curtis nikdy nečekal. Leč dočkal jsem se v plné parádě a nevěřícně vstřebával jeden scenáristický kopanec do rozkroku za druhým. Z Myerse se stal přizdisráč v nudné a imbecilní taškařici, která se vtipně pokouší rozřešit samotnou podstatu zla a během toho neví, co si počít s hlavními postavami. Málokdy jsem se u mainstreamového hororu cítil tak trapně - aspoň že to násilí je v závěru celkem lahodné, i když k uzoufání nudný úvod a rádoby překvapivý, křečovitý prostředek to samozřejmě nezachrání. Hlavně už konec, celá moderní trilogie jako kdyby vůbec nechápala, o co původně šlo. 30 %