adam9

Babička v mrazáku je ryzí, černohumornou komedií, která většinu vtipů zvládá na jedničku. Příběh využívá bizarní situace zejména prostřednictvím charakterů jednotlivých postav. Neoblomný a přísný daňový strážce zákona, který má problém s balením žen, typická, přihlouplá blondýna, jež neumí v klíčových chvílích mlčet či "nestárnoucí dědek", jemuž umřela žena a konečně se tak může dát dohromady s babičkou Claudie. Humor vzniká především z okamžitých situací a svým způsobem je strašně jednoduchý. Jako oddychový film, u něhož se upřímně zasmějete, ale poslouží tahle italská bláznivost dokonale.

Willem Dafoe se do role naprosto ponořil a podává srdceryvný výkon o muži, který se narodil do špatné doby. Van Gogh byl dozajista velice komplikovanou osobností, bojoval s vnitřními démony, rošťáckými dětmi, ale především se obklopoval lidmi, kteří jím a jeho obrazy až na bratra Thea opovrhovali. Film se prezentuje silně uměleckou formou, ať už v dialozích nebo v roztěkané kameře, jež se snaží diváka k Vincentovi co nejvíce přiblížit. Schnabel se soustředí hlavně na psychologickou stránku umělce, přičemž nevynechá ani známou událost ohledně uříznutého ucha. V závěru se pak dotýká i samotné, nikdy zcela kompletně vyřešené sebevraždy.

Dumbo funguje nejlépe, když daná scéna leží a padá čistě na něm. Právě tehdy se dějí ty pohádkové zázraky. Když se ale více zapojuje necitlivý nelida a stereotypně záporný byznysmen, dále válkou poznamenaný veterán, který po smrti manželky neumí se svými dětmi jednat, nebo neschopný, leč dobrosrdečný majitel rodinného cirkusu (všechno tedy jednotvárné postavy), vypadá to poněkud obyčejně, a veškeré kouzlo kolem létajícího slůněte tak ztrácí na lesku.

Film divákovi klade řadu otázek, které se dotýkají zejména jednoho aspektu: lidskosti. Z některých vězňů, kteří dostali doživotí (očividně tedy provedli něco opravdu špatného), se postupně stávají „nevinné oběti". Obyčejného diváka otráví pomalé tempo, nepříjemné naříkání malého dítěte a nakonec ho dorazí i zjednodušeně řečeno podivné scény zachycující sexuální stránku člověka. Ti, kteří si však potrpí na netradiční výstavbě příběhu, znepokojujícím chováním postav a jistou filozofičností, si rozhodně přijdou na své.

Bratrské duo (Joaquin Phoenix a John C. Reilly) jezdí od města k městu, kde na příkaz jejich šéfa Komodora zabíjí různé lidi. Když se vydají na stopu po chytrém zlatokopovi, který má zázračnou chemickou formuli na efektivní rýžování zlata, tak se příběh zajímavě zaplete. Avšak do té doby se toho moc nestane, a to je trochu problém, protože už jsme v polovině filmu. Po většinu času jde tedy o pomalou, víceméně neakční dobrodružnou komedii. K pár střílečkám sice dojde, většina z nich se ale odehrává spíše ve tmě, takže nic nevidíme. Rozdíl osobností obou bratrů se během jejich věčného cestování projevuje zejména v humorné rovině. Největší pochvalu ale Audiard sklízí za to, že i přes tu nezáživnou cestu napříč Kalifornií si divák přesto k oběma bratrům vytvoří pouto, a i když se jedná o obyčejné vrahy, jejich osud mu nebude lhostejný.

Gillanová zasadila příběh do svého rodného města Inverness. Děj se točí kolem čtyřiadvacetileté Liusaidh, která se snaží vyrovnat se ztrátou blízkého přítele, který spáchal sebevraždu. Na pomoc si bere alkohol a náhodný sex s lidmi, které potká v baru. Film má opravdu unikátní, mrazivou atmosféru, která svou depresi přenese i na diváka. Ve scénáři, který se různé proplétá mezi bolestnými flashbacky a přítomností, se slovy zbytečně neplýtvá, a tak se o výplň stará především citové prožívání hlavní postavy. S Liusaidh zprvu nejde příliš sympatizovat, nakonec ale zjistíte, že jde o poměrně normální mladou dívku, která nemá v rodině žádnou oporu, je velice osamocena a její nejbližší ji navíc opustil tím nejhorším možným způsobem. Upřímný, depresivní tón filmu působí v potemnělých končinách Skotska opravdu věrohodně, optimista si ale v něm najde i pár světlých chvilek, jež vychází právě ze strany jinak věčně ztrápené alkoholičky Liusaidh. Mezi všudypřítomnou sklíčenost a vydatné alkoholové popíjení vkládá film šikovně jednak povedený soundtrack a jednak humorné momenty, které působí nenásilně a příjemně tak odlehčují jinak závažnou tematiku sebevražd. Na režisérský debut to je opravdu velice vydařené, a tak přidávám hvězdičku navíc.

Čtrnáctiletá Kayla je tichou, ostýchavou studentkou, která natáčí na YouTube svá videa, v nichž mluví o tom, jak by měli ostatní být trochu sebevědomí, překonávat společensky úzkostlivé situace, nebát se vyjádřit a bavit se s ostatními, byť je to pro ně psychicky nesmírně náročné. Videa však nikdo nesleduje, jsou spíše návodem pro ni samotnou, a i když se jimi snaží řídit, většinou to nedopadne nejlépe. Hlavní herečka Elsie Fisherová podává jako chytrá introvertka věrohodný výkon. Ve světě instagramu (facebook už dnes přece nikdo nepoužívá) se marně snaží najít kamarády a lehké to nemá ani doma. Bydlí jen s otcem (Josh Hamilton), který se snaží svou dceru pochopit a pomoci jí, jak nejvíce to jde, většinu jeho snah však Kayla odpálkuje. Ať se snaží sebevíc. Všudypřítomná snaha překonat svůj strach a kamera silně se soustředící na pocity hlavní hrdinky nabízí opravdu uvěřitelný, utrápený pohled do světa mladistvých, kteří v dnešní nekompromisní digitální době nejsou dostatečně "cool".

Turecký snímek, jenž v minulém roce vyhrál na festivalu Sundance Velkou cenu poroty, nezaujme ani tak názvem, jako spíše trailerem. Už jen scéna vybuchujících slepic naznačuje, že půjde o specifickou komedii. Avšak pozor, Motýli sice přilétají s opravdu povedenými, dobře časovanými dávkami černého humoru, stejně jako komedií jsou ale i skličujícím rodinným dramatem. Zejména v úvodu sází režisér Tolga Karaçelik právě na humor, když představuje tři sourozence: astronauta, který nikdy neletěl do vesmíru, učitelku, jež je ze svých dětí otrávená, a neúspěšného herce, který místo hraní jen dabuje... kočky. Po několika letech se všichni sejdou a na žádost jejich otce, s nímž se třicet let neviděli, se ho vydávají navštívit do jedné neobyčejné turecké vesnice. První hodina se nese v duchu zábavné road movie, zároveň ale postupně chystá půdu pro dramatičtější, nicméně příliš zdlouhavou druhou polovinu. Téma zapomínání a vzpomínání na bolestné dětství a rozkladu rodiny, která nikdy vlastně neexistovala, umějí Motýli díky sympatickému triu herců prodat. Poměrně originální, místy hodně uřvaná černohumorná tragikomedie, která i přes delší stopáž rozhodně pobaví.

Precizně natočený debut režiséra Rasmuse Klostera Broa nebude pro klaustrofobiky snadnou podívanou. Reportérka Rie se vydává do podzemí Kodaně, kde se snaží zachytit pozoruhodné lidské příběhy dělníků, kteří se do dánské metropole sjíždějí z různých koutů Evropy, aby za dobrou finanční odměnu postavili metro. Všechno se zprvu tváří jako zajímavý náhled do prostředí, které normální člověk nenavštíví. V momentě, kdy se však kvůli úniku CO2 spustí alarm, začne boj o holé přežití a rozhodně to není pěkná podívána… Režisér dokonale využívá stísněného prostředí, které už je za normálních podmínek znepokojující, ve stavu nouze se však stává až hororovým místem. Filmu se zároveň skvěle daří kombinovat dramatickou stránku plynoucí z katastrofické nehody s vykreslováním lidské psychiky, která v Rie a dalších dvou dělnících odhalí to pravé, nefalšované já. Chování postav působí autenticky a je zcela přirozené, zejména u hlavní herečky. Řezná hlava není příjemným filmem, v rámci svého hororově-katastrofického žánru s výrazným psychologickým přesahem jde však o velmi kvalitní práci.

Jako příjemná, v ničem přelomová jednohubka před horlivě očekávanou čtverkou Avengers funguje Captain Marvel bez problémů. Tvůrci potěšili lehce odlišnou výstavbou originu, zajímavým soundtrackem a hojným zapojením Nicka Furyho, který si s Carol okamžitě padl do noty. Jednou, dvakrát navíc diváka nějakým tím zvratem překvapí. Více v ext. recenzi.