Sagisia

S Velkou rybou je to tak, že si celou dobu průběžně říkáte "to je boží", "to je boží", "to je boží". A tak je to až do konce. Jednoduchý.

Moje srdce zaplesalo a já ho po čas filmu věnovala Georgeovi Valentinovi, okouzlující hollywoodské hvězdě ve fraku s krásným hollywoodským úsměvem a láskou k psům (ach). The Artist je taková filmová lahodná jednohubka s klasickým příběhem. Shlédla jsem ho jedním dechem a celý mě fascinoval - atmosféra, detaily, hudba, zvuky, herci, kteří jako by z oka vypadli těm z opravdových němých filmů, komolení jména začínající "Pepi Miler" v titulcích, kostýmy, účesy... Krásné. Jen tu Sing sing sing, co hrála v traileru, mi nezahráli.

Ježišmarjá. Co opravdu nemám u filmů ráda, je plytké načančané kůl něco bez hloubky, co se tváří jako hrozně intelektuální film. Moje jindy plně funkční schopnost "nadchnout se pro cokoliv" tentokrát nestíhala a emoce si asi daly prázdniny. Všechno a všichni mi lezli na nervy. Jediné, co mi zvedlo náladu, je možnost si to tu vykompenzovat odpadem, protože takhle otrávená z filmu jsem už dlouho nebyla.

Možná za moje pozitivní hodnocení může to, že jsem v kině seděla vedle cizího chlápka, kterej se strašně sympaticky smál skoro u každé scény. A jelikož smích je nakažlivej, tak jsem se smála taky a připadalo mi to fajn. A taky, co si budem povídat, jsem tak nějak tušila na co vlastně jdu. Nějaký to dramatizování si mohli odpustit, stává se to už u našich komedií pomalu otravnou rutinou. A postava Macieje Cymorka byla na můj vkus až moc přeslazená. Jednu hvězdu pomyslně věnuju Ondrovi Vetchýmu za to, že je. A druhou Anetě Krejčíkové za výkon, který si myslím, že nezůstane jen tak opomenut - Esmeralda by mohla závidět. Uvidíme.

Myslím, že není třeba se o Hříšným tanci nějak rozepisovat, všichni víme jaký je. Když ho miluješ, není co řešit. A Emily Gilmore v roli maminky Baby je další (relativně nové) plus :)

Vyděračství. U takového děje bych brečela, i kdyby to bylo ve formě argentinské telenovely. Přitom celá první polovina je vlastně o ničem a kvůli té druhé, prvoplánové, už myslím padlo tolik stromů na papírový kapesníčky, že za chvíli začnou ochránci přírody proti filmu protestovat. Vážně nemůžu s hodnocením výš...

Ráda budu věřit, že tenhle křehký příběh o vzniku obrazu je ten pravý, a že tajemnou kráskou je Griet. Jen ti historici zase uvádějí naprosto neromantické možnosti, prevíti. Film mě chytl už od prvních záběrů na historické město Delft, od prvních tónů Desplatovy hudby, prvních Vermeerových svůdných pohledů a nepustil až do konce. Atmosféra se dala porcovat a já jsem konečně po delší době dostala svou dávku filmového kochání.

Film, který vás donutí prohledat youtube skrz na skrz (a zabere vám to spoustu času, takže k necelé dvouhodince filmu si připočtěte ještě další dvě hodiny na internetu). Teda alespoň mně to nedalo, abych si všechna fakta, která ve filmu jsou, nějak neověřila :) Mimochodem, Etta James zrovna včera umřela... a tak její úžasný At last musím zmínit, i kdybych nechtěla. Pokud mám ale hodnotit film, ten byl vážně spíš jen poučný, pořádný děj mě asi nějak minul a zpracování taky.

Dechberoucí. A konec, odehrávající se na Cuckmere Haven a Seven Sisters, to je prosím srdcová záležitost. Když jsem tam totiž byla, říkala jsem si, že až budu velká, budu v těch domech bydlet. Tak asi už jsou trochu obsazený, no.

To byla teda pořádná halucinogenní spartakiáda. Všeobecně těžce nesu covery písniček, takže jakmile jsou velké změny v tak profláklých kouscích, jako jsou ty od Beatles, je mi to proti srsti. Navíc, hudba Beatles se příliš nehodí do filmu na dokreslování atmosféry, je totiž moc jednoduchá a tam, kde čekáte smršť emocí, je nedostanete (až na některé výjimky samozřejmě – u Hey Jude mi třeba pěkně jezdil mráz po zádech). Ale fajn, to je můj vlastní problém, kterej ostatní mít možná nebudou. Jenže ani příběh mě moc nezaujal. Občas šel úplně mimo moje chápání, protože forma, kterou je to naservírovaný, je docela nepřehledná. Sice jsou jednotlivý scény hezky kýčovitě udělaný, což většinou funguje, ale tady to prostě nesedlo. No a úplně nejvíc jsem nepochopila to „umělecké“ přepínání obrazu z barevného na černobílý. U mě se to asi minulo zamýšleným účinkem, protože mě to vždycky akorát rozptýlilo a úplně vytáhlo z příběhu. Across the universe holt asi nebude můj oblíbený kus...