Judy24

Ale jo, vlastně to bylo dobré, líbil se mi scénář a celkem i herecké výkony, ale připadalo mi to hrozně...nedotažené, jakoby "televizní", což je u televizního filmu možná čekatelné, ale rozhodně ne správné. Možná kdyby to vzal do ruky někdo schopnější a natočil to jako skutečný film, byl by docela dobrý, ale takhle je to slabší průměr.

Hrdě přiznávám, že na kombinaci Jana Preissová, Tomáš Holý a František Němec slyším jako na zavolanou. Je totiž úplně jedno, jestli lyžují, nebo jezdí na kole a šplhají na skálu, pokaždé to stojí za to. Tatínek Luboš ve druhém díle dostal o poznání větší prostor a o kvalitní zábavu je tak postaráno. Nevím, co má na té genialitě největší podíl, jestli je to paní Preissová jako nádherná zamilovaná a přitom zodpovědná maminka, dokonale střelený Tomáš Holý, nebo tatínek horolezec František Němec, který se to snaží dokonale vybalancovat a padá přitom neustále na nos. Funguje to dokonale. Osobně mám radši první díl, protože mám slabost pro tu závějovou sněhovou scenerii, ale je to dost jedno. Když mám špatný den, pustím si tyhle tři a je mi líp. Na ně se můžu spolehnout.

Všechno už tu bylo řečeno a já nerada opakuju, takže mám jenom jednu malou prosbu, vycházející z vlastní zkušenosti: Nepouštějte tenhle film nikomu mladšímu 15 let. Můj otec to pustil mně a mé sestře, když nám bylo 11 a 9 let. Měla jsem z toho noční můry a trvalo mi dlouhých 6 let, než jsem se odvážila pustit si ho znovu. Jo, ten film je jeden z nejlepší v historii kinematografie, ale taky je pěkně drsný...

Natočit film podle skutečné události má to úskalí, že divák předem ví, jak to dopadne. A o to silnější potom je, když se film podaří. Paul Greengrass udělal z krátkého, dramatického, krutého a pravdivého děje dlouhý film, který se dotkne i té nejotrlejší duše. 11.9.2001 mi bylo 6 let a ten den pro mě znamenal (bez legrace) změnu jen proto, že ten den nedávali poprvé v mém životě Večerníček. Postupem času mě to hrozně zaujalo a tenhle film mě svojí rytmikou, upřímností a specifickou kamerou chytnul za srdce a žaludek tak silně, že jsem se na konci skoro rozbrečela. Toho dne se změnil celý náš svět a nebýt těhle několika pasažérů letu 93, změnil by se prakticky bez naděje.

No...docela nic moc. Hrdě se hlásím k "potterovské generaci", jsem prostě jedním z té hromady dětí, co na Harrym Potterovi doslova vyrůstaly, znám ho prakticky nazpaměť a především miluji celou knižní sérii. Od tohoto dokumentu jsem si slibovala podstatně víc. Zopakoval mi 50 nějakým způsobem důležitých momentů a herci s J.K. k tomu řekli pár vět, ale nějak mě to nenadchlo. Já chápu, že vybrat je tak, aby to sedlo každému, je těžké, ale zdálo se mi, že spousta momentů byly ty, které vůbec nebyly v knize a proto mi nejen nikdy nepřišly zásadní, ale ani správně. Mně prostě nepřišla chvíle, kdy se Hermiona a Harry málem políbili důležitá, protože tam vůbec být neměla, tečka. Navíc film jako by byl postavený pro lidi, kteří Harryho nijak zvlášť dobře neznají. Vypravěč (který často i řekl: "Můj oblíbený moment..." apod, bez toho, že by byl aspoň představen) opakoval i věci, který by snad každý fanoušek měl znát a já si připadala jak v první třídě v hodině Pottrologie. Taky jsem úplně nepochopila, proč to nemohli sestavit o půl roku později, když už byl v kinech i poslední díl. V něm je toho tolik, že by to stálo za přidání další desítky, připadalo mi to takové hloupě neúplné. A ještě jedna věc mě moc mrzí - tvůrci se asi vůbec nezamysleli a nedošlo jim, že vynechat nejlépe napsanou i zahranou postavu celé ságy je věc pro fanouška neodpustitelná. Jak mohli Snapeovi nedat prostor ani v jediné důležité chvíli z padesáti? Nedává to smysl. Tenhle film je možná dobrý pro někoho, kdo viděl všechny filmy a možná četl jednu, dvě knihy, ale pro opravdového fanouška, který miluje každou zápletku a charakterovou vlastnost postav je to jen né-až-tak-špatný-způsob, jak zabít hodinu času.

Ale jo, moc se mi to líbilo, jenom jsem zatím nenašla způsob, jak se ztotožnit se všemi těmi oslavnými komentáři tady. Asi si to budu muset pustit ještě jednou...

Ráda se u filmu dojmu, když si nepřipadám, jako že mě k tomu nějaký filmař nutí a je to jediné, o co mu jde. A já mám z Tmavomodrého světa pocit, že byl natočen z víc a tolika dobrých důvodů, že se dojmu moc ráda. Čechoslováci, kteří za války tvrdě bojovali, si taky zaslouží "filmový pomníček" a Zdeněk Svěrák jim ho napsal jemně, čistě, bez zbytečných obřích scén jen pro efekt, mně se právě hrozně líbí, jak je ten film a příběh vlastně "komorní" na to, jak byl kvůli všem letadlům a podobně drahý a velkolepý. Válka totiž není o obřích letadlových scénách. Je to krutá směsice drsných lidských příběhů, dějících se v jeden čas. Tmavomodrý svět je osobní snímek pro každého pamětníka a dojemná připomínka a poučení pro nepamětníky. Jan Svěrák si natočil válečný velkofilm po svém a i-když to nutně každému nesedí, mně naprosto. Ten konec mě dojal tak přirozeně, jako už dlouho nic ne. Ondřej Vetchý, Kryštof Hádek ale i třeba Ondřej Kaiser navíc odvedli špičkovou práci.

Nic moc. Ten film trvá dvě hodiny a problém je, že víc jak hodinu a půl jsem jenom zírala a řikala si něco jako: "No to je všechno hrozně hezký, Wille, ale proč to sakra děláš?!" Jsem blondýna, která si musí pustit i Charlieho andílky třikrát, než je pochopí, takže ne - mně pointa nedošla, dokud mi ji na konci nevysvětlili, ale to už jsem byla bohužel dost otrávená. Proč je ta první část tak dlouhá? Proč se musím přes hodinu a půl dívat na pomalý nesmyslný děj, který se vysvětlí a vyřeší ve stonásobné rychlosti během posledních patnácti minut? Jak si tak pročítám komentáře, chápu, že ten, kdo pointu najde dřív, než ji dostane až pod nos, na tom možná bude ještě hůř, takže my bloncky jsme na tom vlastně ještě dobře... Celý ten příběh je takový dojemně americko-divný a mám z toho v puse spíš hořkost, než cokoliv jiného. Will byl nejlepší, když si vyhrnul rukávy a to přesto, že prakticky neslezl z plátna, zatímco upozaděný Woody mi dal mnohem víc emocí i svou reakcí na prvotní telefonát, než mi daly všechny postavy dohromady za celý film. A naprosto také souhlasím se Psemou, že (přestože je vážně krásná) bylo dost na nic a nefér, že byla pozornost tolik upřená na postavu Rosario Dawson, když zdaleka nemusela být tou nejzajímavější. Ten film je takový "líbivý" a to já prostě nemám ráda....

Neurazí, nenadchne, ale v kombinaci s oslavami Silvestru aspoň vykouzlí jakž-takž úsměv na tváři. Na těhlech filmech (kde je víc příběhů najednou, ale všichni se tak nějak znají) je nejhorší, že jak je v nich víc zápletek, tak jejich kvalita je dost různorodá (u Američanů samozřejmě, Richard Curtis a jeho banda to umí vždycky). To znamená, že Michelle Pfeiffer a Zac Efron mě (překvapivě) vážně bavili, stejně zápletka kolem Hilary Swank a ta kolem Joshe Duhamela, ale u všech scén s těhotnými jsem jenom obracela oči v sloup, Lea Michele s Ashtonem Kutcherem byli nudní a Katherine Heigl jsem nevěřila ani slovo. Zbytek nebudu rozebírat, ale bylo to "nahoru dolů", jako ta koule na Times square. Novoroční nadšení na konci mě přesvědčilo, ale žádná velká sláva to nebyla.

Ach jo, zpětně přemýšlím, proč jsem se na ten film vůbec rozhodla podívat. Stačí si předčíst (originální) název a víte přesně, o čem film bude a jak skončí. Zřejmě na mě mělo zdejší červené hodnocení dotlačující efekt... Mě to nijak zvlášť nebavilo, v půlce scén jsem si jenom řikala: "Do deseti minut přijde zvrat, který xxx." a přišel. Vypočítala jsem si, jak dlouho asi trvají titulky a věděla jsem přesně v jaké části filmu, se zase dají dohromady. Chemie mezi nimi je, Mila je navíc vážně roztomilá a překvapivě se mi líbil i Justin, ale bylo to jak špatná (nastavovaná - nemocný tatínku) bramborová kaše. A já chtěla takovou, kterou sice znám, ale stejně mě překvapí tím, jak je vlastně dobrá. Takže znova - proč že jsem si to vůbec pustila?!