Judy24

Japonci jsou pověstní svým perfekcionismem a smyslem pro systém vždycky a všude. A je to i krásně vidět u "bojovníků Ninja". Mně se ten pořad ve skrze líbí, je to taková fajn oddychovka. A navíc promyšlená oddychovka. Není tu žádný děj (takže ho nemůžu nijak kritizovat), je to prostě jedna obrovská, čtyřkolová a neskutečně náročná soutěž, s výstupem na horu Midorjama. Ale...mě to vlastně hrozně baví. Protože ten pořad je krásně upřímný. Od začátku je jasné, že ty úkoly nejsou žádná sranda. Jedna překážka je těžší než druhá, část je na svaly, spousta na rovnováhu a já na to vždycky jenom zírám s otevřenou pusou. Vážně se mi moc líbí, jak je ten pořad stále stejný. Na začátku je tuším stovka "vybraných odvážlivců", z nichž valná většina neproběhne ani prvním úsekem, a na konci stále menší skupina vyvolených, která nastupuje na to skutečné drama, které se jenom stupňuje. Na Ninja Faktoru je skvělé, že je tak přímý. A že to není závod nebo soutěž jakou známe z jiných zemí a televizí. Tady každý fandí každému. Připadá mi, že tu nikomu nejde o vítězství kvůli penězům (o nich se tu - na rozdíl třeba od Fear Factoru - nemluví skoro vůbec), ale o ten pocit. Protože kdo vyhraje v NF, je skutečný "borec". Líbí se mi, jak ti závodníci fandí jeden druhému, obecenstvo fandí všem a každý umí politovat každého, který měl byť minimální šanci dostat se daleko. A v tom je Ninja Faktor také tak japonský. A tak příjemný na koukání. Takže - není to klasický seriál, není to ani klasický soutěžní pořad, ale je to japonský způsob, jak to zkombinovat dohromady. A já za to Japoncům prostě musím fandit.

Možná jsem slaboch, ale já na to prostě ten žaludek nemám (minimálně na druhý úkol) a po několika dílech (což se snaží tvůrci měnit pomocí speciálů - nefunguje to) mě to i začalo poměrně dost nudit. Úkoly jsou určitě zajímavé a plusové body ještě dávám za moderátora, ale jinak...

Pro děti dobré, ale já už jsem na to asi moc velká holka...

Je to samozřejmě hrozná blbost, ale díky Richardu Hammondovi je to ta nejlepší blbost, když máte náladu zasmát se pořádně od plic cizí neschopnosti (kdo z nás to jednou za čas nemá...).

Ten pořad je příliš mírumilovný a charitativní, než aby ho člověk neměl rád. Minus hvězdy za přehnané tlačení k dojetí.

Už zase?! Doopravdy? Kvalita i atraktivita klesala od začátku a tohle už bylo vážně trapné.

Na první pohled se mi zdálo, že se v tom filmu vlastně nic moc neděje, ale pak mi došlo, že se tam toho naopak děje strašne moc. Ale je to všechno schované, pečlivě ukryté a zabalené v emocích, které postupně vypouští naprosto magický Emile Hirsch a pomáhá mu okolní scenerie. Film, který je zároveň prázdný a plný, tak jako byl její hlavní hrdina. Sean Penn si s filmem nesnažil hrát tak, aby zničil půvab celého příběhu (osudu) a udělal to přesně tak, jak měl. Měla jsem pocit, že se v těch emocích a Aljašce utopím (slastí). Úžasné.

Docela mě to bavilo, ale nemá to spád, nemá to plynulost, která by člověka nutila těšit se na další záběr. Hilary Duff není špatná (konečně vážnější role!) a Ellen Burstyn si taky neutrhla zrovna ostudu, ale asi jsem si od toho trochu moc slibovala. Doufala jsem třeba v o něco méně čekatelný příběh, ale jakmile jsem pochopila pointu, byl mi zbytek celkem jasný.

Ten příběh je geniální. Jednoduše geniální a je přednášen upřímně, bez zbytečných kliček a navíc úžasnou Emmou Stone (a jejími skvěle vtipnými filmovými rodiči). Je tam spousta jednoduchých vtipů, pár roztomilých zvratů a scének. Příběh si přitom jen tak hezky plyne. Já byla moc mile překvapena. Jenom by mi měl někdo vysvětlit pointu názvu v češtině. Ne snad, že bych předpokládala, že tam je...

Ze všech nekonečných českých seriálů je to po dlouhé době jediný, který mě upoutal k televizi a stál mi za shlédnutí pár dílů.