Baldrick

Film o filmu přecházející do roadmovie, zcizující efekty a další šprýmy postupně ustupují civilní vztahové romanci dvou ztracených duší. Francouzská kinematografie na výletě v té hollywoodské. Báječná Annie s Bebelem jako by hráli sami sebe a mistr Lelouch na nás jen pomrkával, jestli tam doopravdy nedal přeci jen příliš mnohou houslí;)

Bez debat perfektní, byť trochu dobové. A zároveň tak trochu kocovina šedesátek. To, že je to natočeno podle skutečných událostí, filmu dodává to pravé mrazení, platné dodnes...

Skvělý Michel Piccoli, milá Nathalie Baye, solidně zpracovaný námět (dodnes aktuální), ale po shlédnutí vcelku odezní. Spíš pro zájemce o tvorbu režiséra nebo francouzský film té doby (či jiné aspekty). Vcelku tak na 65%.

Od hongkongskych ťamanů do halyvůdu a zpět. A vezmeme to pěkně popořadě, po thajském sosíku bodne indonéská masádž-dž. Ale body k dobru za konec a poctivé řemeslo. Jako tradiční bumbác balet to maj kucí secvičený na jedničku.

Případně citlivý a civilní portrét vrcholného a pozdního období bouřliváka plátna Turnera. Klasický a poctivý životopisný film, který se dnes již tak nevidí.

Završení trilogie? Spíš jasná a přímočará spojka mezi dvojkou a čtyřkou. Tedy minimálně tetralogie;)

Sice trochu za zenitem (filmově je ta brechtoffština tak na úrovni devadesátek), ale jinak další zářez.

Jak dobro zvítězilo nad zlem, láska nad smrtí a finské country nad japonským popem. PS: Kdo má jiný smysl pro humor, může být zklamán. Ale to je jeho problém. PSS: Jeunet? Anderson? Trochu povrchní. Co takhle Kaurismäki na tripu do Maďarska s japonským průvodcem...?

Absurdní držka Michela Houellebecqa v absurdním dramatu o existenciální krizi. Ale ještě by mohli, rebelanti, na této své vážnější lince trochu zapracovat...

Jak vyprávět bez gest a herecké akce? Hlasem vypravěče. Bohužel, otázka jaké boty nosí zde nepřesahuje úroveň důležitosti "když jsme se seznámili, měl věčně rozvázané tkaničky, ale když jsme se vzali, začal si je časem zavazovat". Nebo "není důležité, jaké boty nosí, ale jaký je to člověk". Mno, je to takové poetické, hezky natočené, ale zvolená optika rozhodně není metodou. Možná není radno vkládat velká očekávání. Další poznámka by směřovala ke kompaktnosti přístupu. Film sleduje celý život hlavní protagonistky, ale hlavní pozornost je věnována dětství a mládí, které se skutečně přirozeně odvíjí na pozadí bouřlivých politických událostí. S přesunem do dospělosti a 90. let ale poněkud historické pozadí mizí (asi se v Íránu nic zajímavého nedělo, že), děti se narodí, šup šup a jsou dospělé a poslední fáze, kdy děti dospívají, odchází a rodiče zůstávají sami, se jaksi scvrkne do posledních pár minut filmu a čiré deprese ze stárnutí. Čistě lidsky možná u někoho pochopitelné, ale diegeticky naprosto nevyrovnané a nezvládnuté. Škoda. Třeba příště...