Baldrick

Až zde jsem plně docenil a vychutnal si ono doznívání zrakového vjemu na sítnici.

Film pro dospělého diváka. Od vyzrálého tvůrce. A milé vidět, kolik dalších se inspirovalo...

Tři příběhy, tři tresty. Jane Fonda jako fracek, Alain Delon jako bestie, Terence Stamp jako šílenec / troska. Roger Vadim opět nepřesvědčivý, ale oku lahodící. Louis Malle tradičně poctivý (byť přímočarý) a kreace mistra Felliniho snad nejšílenější, co si z něj pamatuji. Věru, nechtěl bych takto skončit.

Absolutní debut.

O "přesném obsazení" by se dalo polemizovat (Luigi Lo Cascio opět boduje, tentokrát předvádí po většinu stopáže zarputile údernický monoksicht) a "neobyčejná síla hudby" jaksi působí hlavně mimo plátno. Film v první fázi ukazuje Roccovo dětství a přesun do Belgie (první radosti a strasti), následuje celkem výrazný (a diegeticky poněkud neorganický) střih do doby dospívání a nelehkého rozjezdu Roccovi hudební dráhy, kdy se většina pozornosti věnuje spíš souvisejícím rodinným a sociálním konfliktům, než zmiňované síle hudby. V konečném výsledku tak sympatické sledování nelehkého zrodu hudební "star" nahrazuje (zejména v oné druhé půli) empaticky poněkud slzopudné, byť jinak působivé a vkusně zrežírované životopisné melodrama o době "před" Marinou (rokem 1959). Stručně řečeno, ne že bych se nedojal, ale ty eurofondy a vyrovnávání se s minulostí z toho ve výsledku dost trčely.

Film z přelomu věků, ze země, kde včera znamená středověk a na zítřek se raději neptat. Svým způsobem velmi netradiční roadmovie z velmi netradiční "zemičky". Plus (zejména na poměry italské kinematografie) perfektně vybalancovaný mix humorných i tragických stránek života, nota bene s takovým námětem...

Divoženka se samopalem, divokým Kurdistánem, zpět a zase tam, víc už radši neříkám;) Božská příroda, vyprahlí lidé...

Neukojení konzumenti z vysoce definovaných magacínů nechť se dodatečně ohnou Vandámovi pro mýdlo, našinec odkojený osmdesátkovými scifíčky béčkoidního ražení může být ovšem spokojen (zvlášť když má možnost si to užít na velkém plátně). Není nad to, když se smíchá Frankensteinova dcera s Robocopem (ano, i se ždipcem toho univerzálního vojenství), okoření se to tou správnou dáfkou decentní romantiky, rodičoffského patosu a do kroku nám zadrnká ten správný osmdesátkový elektro-rifff.

Pikantní (naštěstí nečernobílá) jednohubka o těch, co se snaží, zatímco ti (v pozadí?) manipulují... Aneb skvělá příležitost číst mezi řádky.

Skvostně nasnímaná dojmologie.