Baldrick

Srovnatelné s vrcholnými snímky evropské kinematografie? Hodně odvážné tvrzení... Ambice vysoké (pohanský obřad u moře velmi chtěl připomínat jisté scény z Andreje Rubleva), provedení ale silně pokulhávající. Divadlo v přírodě. Na cestě. Slepenec scén, ochotnicky odbelhaný (jediný Daniel Olbrychski je tam pár minut, a přitom zapůsobí víc než všichni ostatní dohromady). Myšlenka by byla, představivost taky, ale co s tím. K vytvoření filmového díla to nestačí. Osmá pečeť by z toho možná být mohla, ale s tou Sedmou to má společné pramálo. Ale budiž, jako debut nadějné.

150 minutová verze v kině (velký sál multikina): Perfektní dynamika, přesné dávkování (a střídání) emocí. Ve zkratce, to nejlepší z Hongkongu (filmově) v bojích za svobodu v horách Taiwanu. Nic komplikovaného, ale ani černobílého. Jednoduché, osudové, drtivé. Ne nutně pro každého, ale v tom nespočívá kvalita žádného filmu. Precizní filmařina jak ze staré školy, v novém a exotickém kabátě (těch pár záběrů s nepovedenou, trčící trikařinou lze odpustit + exotika zde není samoúčelná onanie a kalkul, ale přirozená součást diegeze / mýtu). Podobný zážitek se v současné euro-hollywoodské produkci těžko hledá. To nejlepší z tzv. mainstreamu, a opět (ani ne ku podivu) z asijských luhů, hájů a kopečků. 90%.

Amatérská (v nejlepším slova smyslu) videokronika ze života jedné palestinské vesnice. Odvaha, odhodlání a výdrž Emada přečká pět kamer a (oprávněné) výčitky manželky. Jak vychovávat děti v zemi, kde bezpráví je na denním pořádku a smrt obchází kolem? Kde zbabělé represe a šikana ze strany establishmentu (noční zatýkání dětí, pálení staletých olivovníků, zabírání půdy, fyzické útoky a účelová střelba působící více či méně vážná zranění - pozor, i do zadrženého a spoutaného demonstranta - nebo rovnou smrt) jsou na denním pořádku? Co dělat, když představitelé palestinské samosprávy přijedou tak jednou za rok, aby se ukázali před televizními kamerami a po zbytek času jsou vesničané odkázáni jen sami na sebe? Lokální sonda bez širšího kontextu, o to ale působivější a realitu každodenního života trefně přibližující. A pikantní je, že na tom nic nezmění ani sem tam při demonstracích zraněný izraelský aktivista.

Filmařsky nic invečního, investigativně ale odvážné a (opět) alarmující. Jó, jak to říká ten představitel turistického ruchu z Dubaje, jsme jenom nejmladší žáčci toho vašeho kapitalismu, tak co máme dělat. Jako alibi trapné, ale úplně od věci to taky není. Kdo chce prachy (investice), nesmí se nimrat v lidskejch právech, to je vopruz, to se penízky neposypou. A když se kašle ve východní Evropě na venkov a ten chudne a vylidňuje se, tak co se dá čekat. A co takhle něco podobného ze zaprděných českých luhů a hájů (pardon, pražských "kabaretů" a lokálních bordýlků)? Co třeba madam Hníková, že by po čase natočila zase něco pořádnýho?;) PS: Vyjádření šéfky (myslím, že) moldavské La Strady bylo strohé, ale víc než výstižné.

Život indických rolníků, alibistické PR blebty představitelů firmy a její faktický monopol v zemi, která rezignovala na zájmy (životy) svých vlastních lidí (koho by zajímaly statisíce, když obyvatelstvo se počítá již na miliardy). V žádném případě ale WTO jako jediné a čiré zlo, podíl každé úrovně je celkem snadno dešifrovatelný, přitom odstup je zachován a každý divák si může zvolit svou interpretaci. Nicméně ryba vždy smrdí od hlavy, mezinárodní byznys si prosadí svoje (má k tomu výchozí pozici i nástroje) a dokud nebudou existovat účinné páky právě na mezinárodní úrovni, budou se podobné případy neustále opakovat (a obávám se, že i stupňovat). 90%

Vyrazit s Banány na filmový festival v Los Angeles byl určitě skvělý a odvážný nápad. Že tvůrci nečekali takovou odezvu (od dotčené firmy) je ale na pováženou. Téměř mýtické vyprávění o Davidovi a Goliášovi (ve filmu přiznané), které vyústilo v bezmála dokonalý happyend (chybí snad jen uvedení filmu v celoplošných amerických televizních stanicích s vysokou sledovaností). A v tom je možná jediná drobná slabina - vyprávění (i když z pochopitelných důvodů) je celou dobu jednostranné a i z řad přizvaných mediálních profesionálů nebývale přizvukující. Ano, fandil jsem režisérovi a partičce kolem filmu až do konce a podpora, kterou získali ve švédském parlamentu napříč politickým spektrem byla fascinující (zejména ve srovnání s naší garniturou, vůči které jsou jakákoliv podobná očekávání spíše z říše schizofrenní fantasmagorie). Ano, z hlediska mediální osvěty určitě záslužné seznámení s realitou. Ale určitá pachuť zůstává. Také proto, že při koupi banánů (ale v podstatě jakéhokoliv ovoce, zeleniny a potravin obecně), jsem velmi skeptický (a ve filmu zazní vzpomínka na aféru jiné firmy z nedávné minulosti) ohledně možných alternativ. A rada typu "najdi si svého farmáře" nebo nakupuj "fair trade" je s prominutím úsměvná. Zůstává tak příjemný pocit z kapky zadostiučinění v moři hořkosti. Někomu to možná stačí. Někdo přestane jíst banány. Někomu to je šumák. A systém jede v klidu dál... PS: Ad možnosti nových médií (zde z prostředí internetu vzešlé sociální kampaně): je bohužel stejná možnost využití k bohulibým účelům jako zneužití k davovému lynčování. Je to jen další prostředek - médium...

Ze života dnešních indiánů. Taky to nemaj jednoduchý. I když indičtí farmáři jsou na tom o poznání hůř. Holt jinej světadíl. Ale to je ta relativita. Co je někdě téměř dno, jinde by byl slušnej průměr, ba nadprůměr. Dokud budou určití lidé nedotknutelní, můžeme se dál babrat v tom, co je, nebo ještě není nedostatek / chudoba / bída. Celkově film spíš pro televizi. Ale jinak fajn.

Vtip je v tom, že Čína je obojí. Odrazem minulosti i laboratoří budoucnosti. Zotročení dokonalé. A těží z toho čínský stát i globální kapitál. PS: Nokii mám taky.

Mladý člověk mezi Skyllou ortodoxní zabedněnosti a Charybdou tupého konzumu. Ad oficiální popiska: Na cestě za úspěchem se "překvapivě" střetává s vizí producenta, no těpic. To může překvapit leda nějaké popletené aktivistky z čudlácké charity. "Komunismus ostentativně pohrdá konzumní kulturou a penězi, a tím z nich dělá objekt posedlosti"? To sou zase kecy. Za celou hodinu a půl jsem si nevšiml, že by El Medico (případně jeho oblíbená tanečnice) byli "posedlí" konzumem. Právě naopak. Vždy poznali hranici, za kterou již nebyli ochotni jít (a nebylo to jen okolím)... Matka versus Michel. A přitom ani jeden neztrácí lidskost, matka v jednu chvíli vzpomíná na dětství, které ji poznamenalo, Michel nakonec cítí, že by měl být zase aspoň na chvíli dobrej otec... A mezitím Raynier, El Medico, talentovaný absolvent medicíny, který by se rád věnoval své životní vášni, muzice... PS: Michelova dcera byla perfektní!:)

Mno, co dodat. Již před deseti lety byly 51 ze 100 největších světových ekonomik soukromé nadnárodní korporace. Každý soukromý komerční subjekt má již z podstaty jediný hlavní cíl: maximalizace zisku. Vše ostatní je druhořadé. Kolik takovýchto dokumentů bude muset být ještě natočeno? ... PS: Dokumentaristicky bez zjevnějšího nedostatku, arogance moci a peněz nezná hranic, odhaluje se zde sama a troufne si (zde vidíme, že úspěšně) i na tzv. tradičně demokratické struktury. A jak dokládá tento film, image si lze vybudovat i na té nejhrubší aroganci a demagogii... A v pohodě mu to prochází...